Julie Eva Horáčková: Už jsem dost stará na to, abych mohla sama zvážit, co chci a nechci říct

Hraju Lindu Řehákovou, dceru Romana a Jany Řehákových. Jsou to zároveň bývalí spolužáci, kteří se po třiceti letech sejdou s ostatními na školním srazu. Linda je hodně nešťastná, má spoustu problémů sama se sebou i se svými rodiči, protože se hádají a ona to těžce nese. Prochází náročným obdobím a snaží se v sobě všechno nějak poskládat.

Myslím, že rozumím tomu, proč dělá, co dělá. Nejsme si úplně podobné, ale chápu třeba, proč žárlí nebo proč je nešťastná. Někdy je mi hodně blízká, někdy bych se zachovala jinak.

Vžít se do ní natolik, abych její rozhodnutí brala za svá, abych ji nevnímala jen jako postavu, kterou hraju. Ale když jsem si ujasnila, co je pro ni typické a jak by se měla v různých situacích chovat, potom už pro mě bylo jednodušší si tu představu při natáčení udržet.

Už je to dlouho, co mě na něj pozvali, tehdy mi bylo teprve třináct. A byl docela dlouhý. Dostala jsem stránku textu, naučila jsem se ji a asi za týden jsem šla ke castingové režisérce Mirce Hyžíkové. Ten den nás tam bylo asi dvacet nebo třicet holek, ale nevím, jestli třeba neprobíhal i víc dní.

Ve druhém kole, kde nás bylo jen pět, tam byl kromě Mirky už i režisér Jan Hřebejk. Tu vybranou scénu jsem si zahrála s Tatianou Dykovou, která už byla obsazená jako Lindina máma. A taky jsem se vyfotila s Danem Žižkou. Hraje kluka, který je s Lindou hodně spojený. Už se zkoušelo, jak k sobě všichni sedneme.

Byla jsem vděčná, že hercům nechává docela velkou volnost. Člověk si může vytvořit postavu sám, přijít nejdřív se svým pojetím, vyzkoušet si to. On pak řekne, jestli by něco změnil a jak by si to představoval. Nikomu ale do jeho postavy extrémně nezasahuje a vždycky je u něj prostor pro diskusi.

Myslím, že to od první chvíle souviselo s mámou, protože jsem s ní odmalička chodila na natáčení. Pozorovala jsem, co se kolem mě děje, povídala jsem si s lidmi… Co si pamatuju, to prostředí a atmosféra mě zajímaly.

Byla to velice malá role v pohádce, pro kterou máma dělala kostýmy. Jeden den jsem s ní jela na natáčení, oni zrovna potřebovali malou holčičku jako vílu, tak mě tam prostě šoupli. Byl to můj první kontakt s kamerou a hrozně se mi to líbilo.

To ano, ale bylo to znovu možné až po covidu. Tehdy jsem mámu poprosila, ať mě zapíše někam do castingových agentur. Chtěla jsem si hraní zkusit a dostat se k větším příležitostem. Zároveň jsem šla na konkurz do teenagerského souboru Švandova divadla. Vzali mě a hrála jsem tam asi dva roky. Byla to skvělá průprava pro divadelní i filmové herectví.

Díky kamarádovi ze školy, který tam moderoval. Oba jsme toužili hrát, a tak jsme si doma spolu natáčeli na mobil vlastní amatérský seriál. Jednou potřeboval do vysílání vedle sebe někoho dalšího. Hlavní moderátorka Denisa Kimlová byla naštěstí otevřená tomu, aby na stanici přicházeli noví lidé. Tak jsem tam s ním šla a nakonec jsem tam moderovala asi tři roky. Byla to moc hezká příležitost.

Napoprvé jsem neznala základní věci, dokonce ani to, jak daleko mám být od mikrofonu. Žádnou přípravou jsem neprošla, poslali mě do toho rychle: Tady máš scénář a mluv! Ještě při druhém vysílání jsem proto byla trochu nejistá, ale potom už mi všechno připadalo naprosto přirozené. Nevím, proč, ale skoro vůbec jsem se nestyděla ani nebála.

Určitě to byla první větší role, kterou jsem dostala v seriálu České televize Místo zločinu Zlín. Tehdy jsem čekala, jak dopadne casting seriálu Na tělo, a najednou mi zavolala Mirka Hyžíková, že by pro mě měla pár dní jiného natáčení bez castingu. Myslím, že jsem v tom díle měla druhou nebo třetí největší roli a točila jsem i scény, ve kterých jsem byla sama.

Moje postava byla svědkem vraždy své tety, u které žila a která pro ni byla v podstatě jako matka, takže to pro mě byla i dost emotivní a náročná práce. Cítila jsem obrovskou odpovědnost, uvědomovala jsem si, že v tu chvíli je na místě hodně lidí právě kvůli mně. Vzpomínám si, jak jsem seděla ve vyhřátém autě, protože byla velká zima, a čekala jsem, až nasvítí scénu. Hlavou se mi přitom honilo pořád dokola: „Co když to neumím a všechno jim zkazím?“ Po první scéně tyhle nepříjemné pocity zmizely. Jakmile jsem začala pracovat, byla jsem už jen šťastná.

Hrozně ráda sama tvořím. Píšu povídky, pracují na své první knize a dělám vlastní krátké filmy. Začalo to tím amatérským seriálem s kamarádem, který jsme si natočili jen pro zábavu. Potom jsem natáčela různé experimentální krátké filmy, některé s loutkami, jiné hrané. Přihlásila jsem je i na festival Pražský filmový kufr, a dokonce jsem tam dostala cenu za experimentální film. Byla jsem šťastná, že někdo ocenil moji vlastní práci.

Ano. U těch prvních nehraných, experimentálních filmů jsem si všechno dělala sama, občas mi s něčím pomohla máma. I u střihu jsem postupovala intuitivně. Otevřela jsem si program, naučila se základy a potom už jsem obrazy spojovala podle toho, jak jsem cítila, že by na sebe měly navazovat. Tyhle filmy stály hlavně na emoci. Chtěla jsem vyjádřit spíš pocity než vyprávět děj.

Tak to nevím, jestli jsem po ní její nadání zdědila! Ona je totiž velice talentovaná. Kreslit mě sice baví, ale moc dobře to neumím. Mámě to jde skvěle a v mém věku se na to už hodně soustředila, brala to vážně. Já kreslím spíš pro zábavu, asi směřuju trochu jinam.

Děda je moc zajímavý člověk a za komunismu prožil dost těžkých věcí. Ve filmování mě podporuje, má tohle prostředí rád, a tak s mým nápadem hned souhlasil. Věděla jsem sice, o čem chci rozhovor s ním vést, ale podrobnosti jsem neznala. Některé mě i překvapily.

Jeho odvaha nemlčet a projevit svůj názor i za cenu jistého postihu. V určité chvíli bylo jasné, že ho vzhledem k jeho politickým názorům žádná další kariéra v jeho oboru nečeká. Proto byl více méně nucen odejít do tehdejšího Sovětského svazu, do ústavu pro jadernou fyziku v Dubně. Tam se sice mohl věnovat svému oboru, ale návrat do Československa nebyl vůbec jistý. Podřídit svůj život diktatuře a nemoct se svobodně rozhodnout v tak zásadní věci, to by pro mě bylo určitě hodně těžké. Jsem na něj moc hrdá, na celou rodinu z máminy strany. Přečkali těžké časy, drželi vždycky při sobě a zůstali spolu.

Nechtěla jsem se už v patnácti letech definitivně upnout jen k jednomu oboru. Chci si nechat otevřené dveře. Zajímá mě spousta věcí, třeba medicína, ale možná budu spisovatelka nebo budu režírovat.

Naopak, právě že docela ano. Tátu jsem kvůli tomu v podstatě dva roky moc nevídala, skoro nebyl doma. Nebylo to normální období, vždyť se nestává každý den, že váš táta kandiduje na prezidenta. Bylo to docela těžké, ale ve škole mi to nikdo nedával znát.

No, párkrát se něco stalo. Jednou mi například někdo ze starších dětí vzal vestu, hodil ji někam nahoru a řekl: „Tak si přiveď svoje bodyguardy, ať ti ji sundají!“ Takové kecy… Stalo se to párkrát a nic jsem si z toho nedělala. Řekla jsem si, že jsou blbí, a hotovo. Možná bylo štěstí, že jsem byla ještě dost malá. Nikdy mě to nezasáhlo natolik, že bych se bála chodit do školy. Měla jsem ve třídě kamarády, tam nikdo nic neříkal, bylo to asi nejnormálnější, jaké to mohlo být.

Rodičům věřím, určitě si nechám poradit, ale nechci dát jen na jejich názor, i když jsou mi nejbližší. Vždycky se řídím tím, jak to sama cítím. Už jsem dost stará na to, abych mohla sama zvážit, co chci a nechci říct. Pravda je, že ne pokaždé je poslechnu, ale vždycky si je vyslechnu.

Teď hodně pracuju na té své knize, ale v září mě čeká větší casting. Je to dobový příběh a já historická témata miluju. Ještě jsem žádnou dobovku netočila, takže bych si moc přála, aby mi to vyšlo. Dobovky máme v rodině rádi všichni.

Smím! A pokud vím, máma si je zkouší taky, jakmile se jí podaří někde koupit nějaký další. Chodím jí pomáhat do ateliéru, hlavně když připravuje věci pro nějaký projekt. A teď spolu taky všechny šaty třídíme a já je fotím. Vytváříme přehledný katalog, velkou knihu všech jejích kostýmů.

Já už jsem si v jednom zahrála. Když jsme měli s teenagerským souborem Švandova divadla premiéru, půjčila mi pro ni krásné šaty z padesátých let.