Dcery slavných rodičů. Překročit stín úspěšných předků bývá mnohdy pořádná dřina

Jednou z hvězd karlovarského festivalu byla letos americká herečka a režisérka Maggie Gyllenhaalová, kterou známe například z filmu Úsměv Mony Lisy. Na KVIFF 2026 dostala Cenu prezidenta, stejně jako loni její manžel, herec Peter Sarsgaard. Jejich dvě dospívající dcery sice ještě neprojevují herecké ambice, ale Maggie před časem stanula před kamerou třeba se svým bratrem Jakem (oba na snímku na titulní fotce).

Není divu, že se sourozenci vydali obdobnou cestou, vyrůstali v rodině režiséra Stephena Gyllenhaala a scenáristky Naomi Fonerové. Ti všichni dnes tvoří významný filmařsko-herecký klan. Mimochodem, pokud se podíváme na jména oficiálních zahraničních hostů karlovarského festivalu v posledních desetiletích, řada z nich přináleží právě k takovým dynastiím. Nehledejme v tom záměr ani náhodu, tahle profese prostě patří napříč kontinenty i staletími k těm, které se dědí častěji než jiná řemesla.

Povolání, v nichž děti nejčastěji následovaly nebo následují rodiče či prarodiče, jsou dlouhodobě předmětem zájmu sociologů. Tento jev sledují v rámci výzkumu intergenerační profesní mobility. Z jejich studií vyplývá, že mezi řemeslníky vykazujícími „vysokou mezigenerační reprodukci“ patřili v dřívějších dobách především kováři, tesaři, pekaři či sedláci, posléze továrníci, podnikatelé, právníci, lékaři, politici, vojáci a v každé historické etapě i umělci různých oborů.

Také v 21. století je u dětí z uměleckých rodin – v porovnání s jejich vrstevníky – výrazně vyšší pravděpodobnost, že se budou orientovat na podobný obor jako rodiče. Divadelnicko-filmové klany, jako jsou Fondovi či Douglasovi v Americe nebo Brasseurovi a Belmondovi ve Francii, jsou uváděny jako učebnicové příklady. Až potud je tedy vše při starém.

Co se však mění? Ještě před padesáti lety byl v těchto rodinách určující vztah otec–syn. Dnes vliv rodičů na profesní dráhu potomků zůstává stále silný, ale už dávno není tak jednostranně vymezen. Dcery, kterým se nabízejí srovnatelné možnosti vzdělání i uplatnění, v některých skupinách vykazují dokonce už „vyšší a vzestupnou mobilitu“.

Když sociologové porovnávají „dědičné“ profese, konstatují také, že dívky sice hrají podstatně výraznější roli v rodinných klanech, ale k této cestě je stejně jako syny opět motivuje hlavně otec. Vztahy mezi otci a dcerami jsou i za těchto okolností specifické.

Převzít rodové „řemeslo“ totiž neznamená jen si osvojit znalosti a dovednosti a posunout je dál, ale také odolat všem tlakům ze strany dominantních rodičů. A pak převzít jejich kulturní kapitál, ekonomické zdroje i kontakty, jak vypočítávají sociologové. To vše platí u filmu a na divadle dvojnásob, připočtěme však ještě nezbytný talent, kreativitu, hromadu emocí a štěstí.

Tím vším musí dobře vládnout nejen Maggie Gyllenhaalová, ale i filmové legendy, jako jsou Vanessa Redgraveová, Katherine Deneuveová či Jane Fondová, z mladších hereček pak Dakota Johnsonová, Julie Depardieuová, Chiara Mastroianniová a další odvážné dcery a vnučky. Překročit stín někdy až extrémně slavných předků musí být přes všechny výhody v téhle branži pořádná dřina.

Také na české divadelní a filmové scéně se etablovala řada odvážných dědiček rodinné tradice – Vanda Hybnerová, Tereza Brodská, Kristýna Hrušínská, Anna Polívková, Barbora Kodetová či Theodora a Sabina Remundovy a další. Dvě z nich, představitelky významných hereckých rodů, prozrazují, jaké byly jejich začátky a co říkali na jejich rozhodnutí pokračovat v řemesle rodiče.

Barbora Munzarová chtěla být sportovní trenérkou a psycholožkou, a tak si podala přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. „DAMU jsem zvolila jen jako druhou položku na přihlášce. Talentové zkoušky se ale na divadelní fakultu konaly dříve, byla jsem přijata a tím bylo tak nějak rozhodnuto,“ vysvětluje Barbora. Dcera Luďka Munzara a Jany Hlaváčové říká, že jí rodiče nikdy nic nevnucovali, ani nerozmlouvali.

„Konečné rozhodnutí nechávali na mně, cítila jsem u nich ale vždy podporu,“ říká a vzpomíná, jak jí jen jednou maminka nabídla, aby s ní účinkovala v zájezdovém představení. Bylo to na začátku kariéry, ale Barbora přesto odmítla. „Vždy jsem se snažila jít vlastní cestou, rodiče na mě měli spíš vliv jako morální ikony. Byli to rovní a pravdiví lidé, nikdy neuhnuli a vždy se na ně dalo spolehnout.“

V rodině se diskuse o divadle či filmu nepěstovaly, práci všichni nechávali za dveřmi. V pořadí druhou a poslední výjimkou bylo představení Dáma není k pálení v Divadle na Vinohradech v roce 2002, kde Barbora měla hlavní roli a její otec režíroval.

„To bylo naše jediné setkání na jevišti, o to však intenzivnější,“ říká. „Pro mě tatínek nikdy nebyl Mercucio nebo Francis Scott Fitzgerald,“ připomíná Bára slavné role Luďka Munzara s tím, že pro ni byl nejbližším člověkem, kterého na světě měla.

„Byl velký chlap, který zasadil strom, zplodil dceru a postavil vlastníma rukama dům. Uměl naslouchat. Empatickým a trpělivým mlčením vlastně vždy docílil toho, že jsem se k výsledku tak nějak dopracovala sama. On to jen tak zpovzdálí lehce korigoval, pokud bylo třeba. To mě formovalo jako člověka.“

Barbora Munzarová říká, že tuto tichou podporu, pocit důvěry a napojené blízkosti se snaží teď předávat dceři Aničce. Ta pokračuje v profesi, se kterou spojili životy nejen její prarodiče a maminka, ale i otec Jiří Dvořák. „Herectví je profese náročná, vysilující, mnohdy frustrující, rozhodně není ale nudná. Je barevná a svým způsobem i terapeutická,“ říká Barbora.

„Je ale potřeba pečovat taky o sebe samu. Proto jsem vymyslela a od roku 2020 vedu relaxačně meditační seminář Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou. Je určen pro všechny, kteří cítí, že by potřebovali změnu, úlevu, odlehčení. Myslím, že nastavit si hranice v chaotickém, na výkon zaměřeném světě je nejen žádoucí, ale nutné.“

Ani Kristýna Frejová neměla divadlo v prvním plánu. „Chtěla jsem být novinářka. Jenomže když jsem se hlásila na vysokou, žili jsme ještě v režimu bolševika a bylo jasné, že o investigativní novinařině nemůže být ani řeč. A já bych jinou formu nechtěla. Tehdy jsem ale viděla v Divadle v Řeznické představení Hodina mezi psem a vlkem od Daniely Fischerové, které mě fascinovalo. A řekla jsem si, že režimu se dá škodit i skrze slovo a jeviště, takže jsem si podala přihlášku na DAMU.“

Doma to tajila, až těsně před zkouškami předvedla mamince v kuchyni monolog Antigony, který si připravila ze hry Jeana Anouilha. „No, je na tom ještě hodně práce, ale asi to zkus,“ hodnotila diplomaticky Věra Galatíková. A tatínek Ladislav Frej přidal několik rad k přednesu.

„Nemohu tedy říct, že mě nepřipravovali na profesi, ale nikdy se nesnažili o protekci. Byli přísní. Když se třeba rozjížděla Nemocnice na kraji města, byla jsem ještě malá a chlubila jsem se na hřišti před kluky, že táta bude večer v televizi. A pak mi zezadu přiletěl ponižující záhlavec. Tím mi máma stanovila hranice jednou provždy,“ vzpomíná Kristýna.

Mimochodem, Věra Galatíková byla v rodině na řešení všech potíží včetně zlomených srdcí. Ladislav Frej prý není zrovna terapeut, u něj dcera zase oceňuje jeho ironický pohled a sklon k sarkasmu. „V Divadle Rokoko jsme třeba dávali hru Dvojhlavý orel a královna od Jeana Cocteaua. Já jsem hrála královnu, která má spoustu těžkých monologů. Táta za mnou po premiéře přišel, a zatímco mě všichni plácali po zádech, pravil: ‚Špatně! Všechno špatně!‘ Zatmělo se mi před očima, ale později jsme to v klidu rozebrali a já pochopila,“ říká Kristýna Frejová, která jde dnes z role do role a plnými doušky si toho užívá. Pak jsou ale i chvíle, kdy je šťastná, že může odbočit ke scenáristice.

„To je běh na dlouhou trať. Nechci psát s AI, a tak pracuji dlouho. Ale moc mě to baví, i když vůbec není jisté, že se to bude realizovat.“ Stejně ji baví videocast, který rozjela s kamarádkou – dokumentaristkou. Natáčejí rozhovory s lidmi, kteří se perou s nepřízní osudu či se zdravotním handicapem a ještě pomáhají druhým.

„Nevím, co si o tom všem mém snažení myslí táta, ale jedno je jisté – je vášnivým předsedou fanclubu mé dcery Ráchel. Povídají si o knihách, filmech, jsou skvělí parťáci,“ směje se a je na Ráchel evidentně také hrdá. „Všichni moji přátelé říkali, že to bude další herečka, když se objevila ve famáckém filmu. Ale ona chce být raději tvůrkyně než interpretka. Už dostala za krátký film první mezinárodní ocenění a jde si za tím, chce studovat režii.“