Článek
V nové komedii Jana Svěráka Pět švestek hrajete jednu z hlavních postav. Když jsem vás po projekci filmu oslovila s žádostí o termín rozhovoru, rozevřel jste přede mnou diář, který byl skoro zaplněný. To množství práce vás stále naplňuje?
Ono se mi to tak nějak nahrnulo – tady zkouším, támhle už se chystá generálka představení, do toho premiéra filmu. Jedno člověk slíbil už dva měsíce předtím, pak přišla nabídka, kterou nemohl nevzít. Ve Vršovickém divadle Mana děláme Hrabala, Obsluhoval jsem anglického krále, to se prostě neodmítá.
Jsem líný člověk. Opravdu líný! Jenže pak přijdu mezi mladý děcka a to vám je nádhera
Ale zjistil jsem jednu věc. Když má člověk co dělat, tak zůstává pružný. Pořád musí být nějak vnitřně připravenej, nachystanej, a to vás drží nahoře, nad vodou.
Úbytek sil nepociťujete?
To víte, že pociťuju. Třeba takový úbytek sil v kolenou – ježíšmarjá, ten je přímo děsivej! (směje se) Teď jsem si do nich nechal nastříkat nějaký ptákoviny, tak to na chvíli dalo pokoj. Pak zuby, oči po operaci… Furt se někde rozpadám.
Ale práce opravdu nabíjí. Jakmile přestanete dělat, začnete uvadat. Člověk potřebuje, aby se něco dělo, aby měl proč ráno vstát a do čeho se opřít.
Jsou chvíle, kdy se vám nechce a musíte se nutit?
Mně se nechce imrvére, protože jsem líný člověk. Opravdu líný! Jenže pak přijdu mezi mladý děcka, mezi třicetiletý lidi, a to vám je nádhera. Mají energii, elán, chuť. To pak člověk strašně pookřeje. Já třeba vůbec nejsem typ, co by nadával na mladou generaci. Naopak. Přijde mi, že jsou v mnoha věcech dál, než jsme byli my.
Ale ty jejich sociální sítě, to už jde mimo mě. Nechodím do žádných klubů, nesleduju, co kdo kde povídá. A někdy mám pocit, že už nerozumím ani některýmu divadlu.
Čím to?
My jsme byli divadelně vychovaní jinak. Přistupovali jsme citlivě k autorovi, k textu. Dneska se někdy předloha převrací naruby a já už se v tom občas ztrácím. Nechci znít jako starej dědek, co nadává na svět. Jen jsem asi z jiný doby. Každý živý tvor jednou zjistí, že svět kolem něj běží trochu jinou rychlostí.
O stáří je právě film Pět švestek – parta přátel se v něm vydá na jachtu do Řecka, někteří i proti vůli svých dospělých, zdánlivě rozumných dětí. Líbil se vám ten námět hned na první dobrou?
Jak mi o tom Honza Svěrák poprvé vykládal, tak jsem měl pocit, že to bude spíš takový lehce vtipný pojednání. Když jsem to pak viděl, překvapilo mě, jak vážnej film to je. Přes všechny ty bejkárny a směšnosti, co tam ti kamarádi provádějí.
Honza přesně trefil polohu mezi směšností a tragikou. Ve stáří totiž může být i legrace, ale pořád tam někde pod tím cítíte, že čas běží, že tělo odchází, že se něco uzavírá. A ten film tohle podle mě umí lidsky a s humorem ukázat.
Není to žádný dojímání nad chudákama důchodcema. To by bylo nesnesitelný! Má to humor, ale humor je něco jinýho než legrace. Ty situace jsou někdy směšný, někdy trapný, ale Honza se na ty postavy pořád dívá vlídně.
Pět švestek právě běží v kinech. Partu stárnoucích přátel hraje Dana Syslová, Lenka Termerová, Petr Kostka, Jan Vlasák a Oldřich Kaiser.
Dobrých filmů s tématem stárnutí vzniká poslední dobou málo…
Koho by to taky zajímalo, vždyť stáří je odporná věc! (směje se) I velikán Miloš Forman někde řekl, že stáří je hnusný. On to řekl ještě jinak – stáří je na hovno. A ono opravdu je. Člověku ubývá sil, všechno ho bolí, přestává fungovat tělo i hlava. Jednoho dne sebou praštíte – a je konec. Nic moc po vás nezůstane.
Takže já se vlastně nedivím, že režisérům se do toho tématu nechce. Honzův film to ale dokázal zachytit dobře, nedělá ze stáří velkou srandu, ale ani čirou tragédii.
Natáčelo se v Řecku. Jak jste si to užili?
Točilo se na moři, blízko byly nádherné skalní útesy, měli jsme obrovský štěstí na počasí. Večer jsme čekali, až se začne proměňovat obloha, aby bylo na natáčení to správný světlo. Najednou to modrý nebe začne rudnout, moře změní barvu, skály taky… To jsou okamžiky, kdy si říkám, že svět je vlastně pořád strašně krásnej.
A navíc tam byli úžasní lidi. Petr Kostka, Olda Kaiser, Lenka Termerová, Dana Syslová… Když se kluci večer rozjeli a začali vyprávět historky, to byly nádherný chvíle. Petr je fantastickej vypravěč. Olda zase začne s fórama a člověk se směje jak malej. Ale zároveň to nebyl žádnej mejdan v tom smyslu, že bychom blbli od rána do večera. Byla to práce, ale krásná práce.
Byl Jan Svěrák po celou dobu natáčení tak milý a klidný, jak se o něm traduje?
Absolutně klidnej. Toho jen tak něco nevytočí, a přitom je pevnej, ví přesně, co chce. Na place vytvářel svobodnou atmosféru. Nikoho netlačil do jedný správný polohy, spíš organizoval celek, obrazy, rytmus… Hercům nechával volnost, měl jsem pocit, že můžu dýchat. To je důležitý, protože pak se tam dostane něco živýho. Zažíval jsem tenhle pocit i v divadle, třeba když jsem v Ostravě spolupracoval s Janem Kačerem.