Jak vznikla plastická chirurgie? Suzanne Noëlová vracela důstojnost znetvořeným vojákům

Suzanne pocházela z dobře situované rodiny, v níž získala typickou středostavovskou výchovu konce 19. století. Když jí bylo devatenáct, vzala si o devět let staršího dermatologa Henriho Pertata. Domácí život ji ale neuspokojoval a také omezené příležitosti pro ženy v Paříži konce století pociťovala jako svěrací kazajku. S písemným souhlasem manžela se proto v roce 1905 zapsala na lékařskou fakultu Pařížské univerzity.

Na povinné praxi byla na dermatologickém oddělení v nemocnici Hôpital Saint-Louis. Vedoucí oddělení Louis Brocq si všiml jejího talentu pro chirurgii a začal jí svěřovat drobné zákroky a dermatologická ošetření. Svět kosmetické chirurgie, který se formoval jako nové odvětví plastické chirurgie, jí však otevřel zakladatel tohoto oboru, Hip­polyte Morestin. Suzanne ho mohla sledovat při práci, když operoval dívku s popálenou tváří.

Dalším důležitým mužem jejího života se stal André Noël, student dermatologie a Suzannin milenec, s nímž měla dceru Jacqueline. Ta se narodila v roce 1909, dva roky na to se Suzanne odloučila od manžela. Nikdy se však nerozvedli, vztah oficiálně ukončila až jeho smrt v roce 1918.

Když byly malé Jacqueline tři roky, Suzanne se přihlásila na stáž v prestižní pařížské nemocnici Hôpital de la Pitié. Ke zkoušce se dostavilo 67 kandidátů, Suzanne skončila čtvrtá, což k přijetí stačilo. Když v roce 1913 nastoupila, měla už za sebou různé zákroky a pokusy v kosmetické chirurgii. V roce 1912 se totiž z amerického turné vrátila do Paříže herečka Sarah Bernhardtová. Všechny upoutala mladistvým vzhledem, ale jediná Suzanne zaklepala na její dveře.

Díky rozhovoru s ní se dozvěděla, že herečka podstoupila omlazení obličeje, i způsob, jakým lifting chirurg provedl. Operace spočívala v jednoduchém odstranění nadbytečné pokožky v oblasti vlasové linie, což Suzanne okamžitě zkusila na králících, jejichž tenká kůže se podobá lidské.

Po vypuknutí první světové války byla přiřazena do vojenské nemocnice Val-de-Grâce v Paříži, kde při ošetřování vojáků s poraněním obličeje získala bohaté zkušenosti a díky tomu se mohla ještě více specializovat na obličejovou chirurgii. Válka po sobě zanechala generaci „gueules cassées“ neboli znetvořených tváří, přičemž mnoho z těchto mladých mužů bylo ochotno podstoupit inovativní chirurgické zákroky i s nejistým výsledkem. Za jejich odvahu je Suzanne odměnila. Vojákům, jimž šrapnely rozdrtily obličeje, uměla vrátit lidskou tvář, tedy identitu, za což v roce 1918 obdržela Stříbrnou medaili za válečné zásluhy.

V roce 1919 se Suzanne provdala za otce své dcery Andrého Noëla. Protože ještě neměl dokončenou doktorskou práci, vykonávala lékařskou praxi na základě jeho licence. Manželé se usadili v bytě poblíž Champs-Élysées, kde Suzanne přestavěla jeden z pokojů na operační sál, v němž provozovala kosmetickou chirurgii. V lednu roku 1922 však rodinu postihla tragédie, když třináctiletá Jacqueline zemřela na španělskou chřipku. André se ze ztráty nikdy nevzpamatoval. Trpěl těžkými depresemi a o dva roky později se utopil v Seině, patrně při pokusu o sebevraždu. Suzanne se pak již nikdy neprovdala.

Doktorskou práci obhájila v roce 1925 a na základě udělené licence již mohla vykonávat soukromou praxi. Otevřela si luxusní ordinaci poblíž Champ-de-Mars. Specializovala se na metody omlazení a úpravy obličeje, operace očních víček a uší a také na korekce jizev, odstraňování znamének nebo sklerotizaci žil na hřbetech rukou. Chirurgické zákroky, do té doby omezené zejména na obličej, rozšířila na další části těla – experimentovala a následně zdokonalila plastiku břicha, modelaci prsou i plastiku paží a stehen.

Kromě kosmetické chirurgie často prováděla rekonstrukční chirurgii u dětí s těžkými deformacemi. Zásadní přínos však znamenal její způsob faceliftingu. Byla totiž první, kdo několik krátkých řezů podél vlasové linie sloučil do jednoho delšího. Operace, kterou nazvala minifacelift, obvykle trvala tři hodiny a byla prováděna v lokální anestezii, aby operatérka mohla komunikovat s pacientem. Při této méně invazivní operaci totiž kůži sešila, aniž by odstranila podkožní tkáně, což při klasickém faceliftingu nebylo možné.

Základním principem operací doktorky Noëlové byla skrytá jizva. Během konzultací simulovala pacientkám budoucí výsledek pomocí gumových kleští a předvedla jim, kolik kůže a odkud může odstranit. Ty se pak s odstupem rozhodly, jak velkou změnou chtějí projít a kde bude podle nich nejvhodnější umístit řezy. Zákrok pak probíhal v ordinaci bez nutnosti hospitalizace.

Suzanne operovala bez rukavic v lokální anestezii s asistentkou, někdy se zdravotní sestrou, ale často také sama. Během zákroku neváhala pacientkám v zrcadle prezentovat rozdíl mezi ošetřenou a neošetřenou stranou. Využitím kombinace lokálního anestetika novokain a adrenalinu snížila pooperační krvácení, o to snazší pak bylo zákrok skrýt.

Obvazy musely být diskrétní, protože ženy se po odchodu z ordinace často hned vracely do běžného života. Lehký obvaz lékařka potřela směsí v barvě vlasů a také ochotně radila, jaký zvolit účes, aby vše bylo co nejméně nápadné. Stehy, většinou žíněné, ze lnu či hedvábí, odstraňovala mezi čtvrtým a osmým dnem. Zákrok opakovala třeba i několikrát, dokud nebyl výsledek uspokojivý.

Ačkoliv se ještě před první světovou válkou kosmetická chirurgie setkávala se skepsí nejen ze strany lékařů či akademiků, ale i feministek a veřejnosti obecně, její popularita začala pomalu narůstat. Již koncem 30. let působilo v Paříži více než šest desítek lékařů, včetně Suzanne, kteří se oboru věnovali. Suzanne vydala knihu Estetická chirurgie: Její sociální role (1926), která byla v době vydání teprve šestou publikací věnovanou kosmetické chirurgii a zároveň první, která obsahovala i fotografie ze zákroků a srovnání stavu před a po operaci. V publikaci podrobně rozvedla své metody, postupy nebo použití nástrojů. Neopomněla připomenout ani vliv fyzického vzhledu na osobnost a sebevědomí pacientů. Tím zásadně přispěla k destigmatizaci svého oboru.

V roce 1928 obdržela Řád čestné legie za vědecký přínos Francie na mezinárodní scéně. Po vypuknutí druhé světové války prováděla chirurgické zákroky členům odboje i židovským uprchlíkům, aby jim změněný vzhled pomohl zachránit život. Po válce pak operovala přeživší koncentračních táborů, odstraňovala fyzické následky mučení, jizvy a tetování.

Suzanne zdůrazňovala vedle psychologické roviny i sociální význam kosmetické chirurgie. Pracovala nejen pro bohaté a slavné, ale i pro stárnoucí ženy, které byly propuštěny z práce. Doufala, že omlazený vzhled přispěje k udržení jejich pracovní pozice, a tedy i k zajištění finanční nezávislosti a emancipaci. Motivace k úpravám vzhledu odpovídala jejímu úsilí o zlepšení sociálních podmínek a politického postavení žen.

V roce 1923 zorganizovala demonstraci pracujících žen za neplacení daní. Ve Francii totiž ženy neměly volební právo až do roku 1945, tak proč by platily daně, když nemohou rozhodovat?

Velmi se angažovala i v mezinárodní organizaci Soroptimist International, která se snažila zlepšit postavení žen a dívek v profesním i osobním životě. První pařížský Soroptimist klub založila v roce 1924, později následovaly další na území Evropy i jinde. Koncept ženského klubu byl přitom ve Francii té doby neznámý. A hlavně neslýchaný. Manželé členek se proti němu zásadně vymezovali, protože se jim nelíbilo, že jejich ženy odcházejí na klubová setkání a scházejí se na obědech v restauracích, zatímco oni sedí doma sami.