Hrála na nástroj, který byl ženám zapovězen kvůli falickému tvaru. Příběh rebelující princezny Anny

Narození šesté dcery pruského krále Fridricha Viléma I. znamenalo pro všechny v rodině nemalé překvapení. Královna Žofie Dorotea Hannoverská totiž o svém dvanáctém těhotenství neměla až do porodu ani tušení. To u některých lidí vyvolalo pochybnosti o královnině věrnosti, její pověst ale nakonec zůstala i nadále bezúhonná.

Dívka, kterou pokřtili Anna Amálie, vyrůstala spolu se sourozenci v drsném prostředí, jež v rodině udržoval prudký a přísný král Fridrich, přezdívaný „Kaprál na trůně“. Děti se ho bály, protože je tvrdě fyzicky trestal. Spartánský život na pruském dvoře však sourozence sblížil.

Amálie a její nejstarší bratr, pozdější pruský král Fridrich II. Veliký, si navzdory jedenáctiletému věkovému rozdílu rozuměli a sdíleli i vřelý vztah k hudbě. Vedle otce tu totiž naštěstí byla kultivovaná a sečtělá královna Žofie, která v dětech probudila lásku k výtvarnému umění, hudbě a především k francouzské kultuře. Všechny děti, včetně Anny Amálie, byly vychovány na její přání v liberální atmosféře, která zcela odporovala požadavkům a představám krále Fridricha. Důkladné hudební vzdělání však získal pouze bratr Fridrich. Jeho sestry dostávaly hodiny hudby až po otcově smrti v roce 1740 a v té době už bylo Amálii sedmnáct.

Princeznu provázela pověst inteligentní a krásné ženy, která nemá nouzi o nápadníky. Měla být nevěstou švédského prince a pozdějšího krále Adolfa I. Fridricha. Jenže Amálie odmítla konvertovat od kalvinismu k luteránství, a protože šlo o základní předpoklad pro uzavření sňatku, rodina poslala ke švédskému dvoru její sestru Luisu Ulrike. Amálie dostala poté několik dalších návrhů k sňatku, ale nikdy se nevdala a neměla děti. Často je spojována s důstojníkem pruské armády Friedrichem von der Trenckem, do něhož se měla zamilovat na svatbě Luisy Ulrike v roce 1744. Zda byl mezi nimi skutečně milostný poměr, však není jisté.

Amálie byla v roce 1755 jmenována abatyší kláštera v Quedlinburgu, který byl centrem stejnojmenného protestantského opatství. Tento post jí poskytoval stálý zdroj příjmů a jako svobodné princezně jí zajišťoval i důstojné postavení u pruského dvora. Stala se bohatou a vlivnou ženou, členkou Říšského sněmu. V klášteře nikdy nebydlela, během svého třicetiletého funkčního období navštívila Quedlinburg jen dvakrát a na velmi krátkou dobu.

První hudební inspirací byl pro Amálii bratr Fridrich, od něhož dostala lekce hry na flétnu, housle a cembalo. Skutečnost, že se naučila hrát na flétnu, je pozoruhodná. Nástroj byl totiž považován za nevhodný pro ženy kvůli falickému tvaru a deformaci tváře při hře. Hra na housle jí příliš nešla, zato pro klavír a varhany měla talent. Lekce dostávala od varhaníka berlínské katedrály Gottfrieda Hayneho. Cvičila několik hodin denně, což často dohánělo k zoufalství její sourozence. Píle se však vyplatila, Amáliiny klavírní dovednosti se brzy staly tématem diskusí u pruského dvora, ostatně na dvorských slavnostech hrála často.

V roce 1755 si Amálie objednala do Královského zámku v Berlíně dvoumanuálové varhany. Na tehdejší dobu se jednalo o nezvyklou zakázku, protože v domácnostech se hrálo především na cembalo nebo na fortepiano. Varhany princeznu doprovázely i do nového sídla na berlínské třídě Unter den Linden. Dodnes jsou v provozu v kostele Zur frohen Botschaft v Berlíně.

Amálie začala v roce 1758 studovat skladbu i hudební teorii u houslisty a skladatele Johanna Philippa Kirnbergera. Ten patřil k berlínskému okruhu hudebních teoretiků, obdivoval Johanna Sebastiana Bacha – ostatně sám byl jeho žákem a jeho odkaz celý život rozvíjel a šířil, a to i když se Bachova hudba považovala v té době za zastaralou. Kirnberger psal skladby v odlehčeném a uvolněném stylu, který pravděpodobně ovlivnil Amáliina vlastní díla.

Oslovila ji zejména barokní hudba, zároveň byla velkou obdivovatelkou tehdy módního pocitového stylu, který přinesl krátké a jednoduché fráze i elegantní melodiku. Amálie rovněž podporovala jiné hudebníky, například Carla Philippa Emanuela Bacha, jehož genialitu okamžitě rozpoznala. V roce 1768 ho dokonce jmenovala svým osobním skladatelem. Bach již předtím složil pro Amálii několik varhanních sonát, které přizpůsobil jejím hudebním schopnostem. Kromě toho věnoval své mecenášce klavírní sonáty a několik dalších skladeb.

Kromě podpory hudebníků vybudovala Amálie cennou sbírku notových záznamů a rukopisů. Již kolem roku 1735 si založila soukromou knihovnu, dnes známou jako Amáliina knihovna. Uchovávala rukopisy Johanna Sebastiana Bacha, které sehrály ústřední roli v oživení zájmu o tohoto skladatele na počátku 19. století. Jednou z nejslavnějších partitur v její sbírce je Bachova Hudební obětina, která vznikla na základě zadání jejího bratra Fridricha. Fond knihovny, který obsahuje více než 2200 svazků, je v současnosti uložen v Berlínské státní knihovně.

Z Amáliiny vlastní hudební produkce se dochoval pouze zlomek. Velkou část zničila nejspíš sama autorka, známá extrémní sebekritičností. To, co zbylo, se stále objevuje na novodobých nahrávkách, Amáliiny skladby můžeme slyšet i na kanálu YouTube. Výčet jejích skladeb zahrnuje chorály, kantáty, fugy nebo pochody. Skládala i vokální nebo komorní hudbu, včetně flétnové Sonáty F dur, kterou napsala v Berlíně v roce 1771 jako dar pro bratra Fridricha.

Amálie pravděpodobně trpěla hudební dystonií, vážnou neurologickou chorobou, která postihuje horní polovinu těla a úlevu hledala v termálních lázních. Nic ale nepomáhalo, její fyzický stav se postupně zhoršoval. Končetiny ji přestaly poslouchat, provázela ji i bolest očí a hlas se stal chraplavým a hlubším. Zemřela téměř slepá a s ochrnutýma rukama v roce 1787 ve věku 63 let. Pohřbena je v kryptě Hohenzollernů v Berlínské katedrále.