Článek
V renesanci se stal obchod s pěsticí a dekorativní kosmetikou expandujícím odvětvím. Poptávka po zkrášlujících produktech odpovídala antickému odkazu, který velebil harmonii duše, ducha a těla. Ano, těla! Harmonie vnější a vnitřní krásy patřily k ideálům té doby. V Benátkách, Florencii i v Římě se kosmetika přesunula od domácí přípravy k organizované a více standardizované výrobě.
Pouze aristokracie si přitom mohla dovolit pořizovat prostředky vycházející z komplikovaných receptur a cizokrajných ingrediencí, které měly zaručovat krásnou pleť, lesklé vlasy a podmanivou vůni. Jejich ceny podtrhovaly status elitní komodity, často ekvivalentní několikadenní mzdě řemeslníků.
Jed, který klame
Společenské vnímání kosmetiky ovšem často doprovázelo zpochybňování morálních kvalit žen, zdůrazňovala se jejich marnivost nebo lstivost. S přetrvávající skepsí vůči kosmetice se ostatně potýkaly i Helena Rubinsteinová a Elizabeth Ardenová ještě na začátku 20. století, když zakládaly svá kosmetická impéria. V období renesance odsuzovali mnozí kritici líčení coby hříšnou proměnu božího stvoření, která zakrývá pravou ctnost.
Italský humanista Leon Battista Alberti charakterizoval kosmetiku jako jed, který klame pozorovatele a zastírá ženský charakter. Ale navzdory všem kritikům se postupně stávala stále oblíbenější. Šlechtičny toužily po alabastrové pleti, rády se líčily. A nejen z marnivosti, ale protože dobře věděly, že hezká tvář může posílit jejich společenské postavení.
Proslulou výrobkyní a obchodnicí s kosmetikou se na přelomu 15. a 16. století stala Anna Římská. Informace o jejím dětství a mládí či jakékoliv další přesnější životní reálie nejsou známy. Pravděpodobně pocházela z komunity sefardských Židů, kteří po vyhnání ze Španělska v roce 1492 migrovali do Itálie. V římské čtvrti S. Angelo poblíž Tibery vytvářeli oddělené enklávy, kde obchodovali s kořením, textilem a kosmetickými i léčivými přípravky. Dařilo se jim mimo jiné i proto, že se na ně zpravidla nevztahovala cechovní omezení a normy.
Anna Římská se však musela vypořádávat s mnoha překážkami, včetně antisemitských stereotypů. Podle nich byli židovští výrobci a obchodníci nedůvěryhodní a prohnaní, jejich produkty pochybné či dokonce škodlivé. To dokládá i satirický text z pera italského básníka Ludovica Ariosta, který líčí židovské krémy a masti jako směsi mechu, hadího tuku, zbytků předkožky a slin. Ve skutečnosti byl Annin úspěch založen právě na kvalitním a luxusním zboží, čemuž odpovídala i její cenová strategie.