Ester Ledecká viktoriánské éry. V patnácti vyhrála Wimbledon a úspěšná byla i v dalších sportech

Lawn tennis, coby moderní obdoba tenisu hraného pod střechou, vznikl v Anglii v 70. letech 19. století. A hned se stal módní kratochvílí bohaté vrstvy. Otec tehdy devítileté Lottie, jak se Charlotte říkalo, nechal postavit poblíž rodinného panství dva kurty. Hráli na nich všichni sourozenci Lottie, tedy dva starší bratři i sestra Ann. Děvčata byla odhodlaná chlapce porazit, a tak trénovala sedm dní v týdnu.

V pouhých jedenácti letech se Lottie zapsala do tenisového klubu Rock Ferry v Birkenheadu.

Ve stejném roce poprvé hrála na tenisovém turnaji a hned se s Ann dostaly do finále dámské čtyřhry. Malá Lottie odrážela míčky, které většina spoluhráček nestihla ani chytit, takže se okamžitě stala středem pozornosti.

Bylo jí patnáct let, když se rozhodla účastnit se turnaje ve Wimbledonu v roce 1887. A hned vystoupala až na vrchol – ve finále ženské dvouhry porazila třiadvacetiletou obhájkyni titulu Blanche Bingleyovou.

Lottiein věk se nikde neuváděl, protože nebylo obvyklé, aby se turnaje účastnily tak mladé dívky. Diváky kromě hry upoutal i její tenisový oděv podobný školní uniformě. Souprava se skládala z černých punčoch a bot, bílé kriketové čepice a šatů, které si zkrátila na „skandální délku do půli lýtek“.

Díky tomu ji netížily vrstvy oblečení, a tak mohla běhat po hřišti i pozpátku. Na druhou stranu ji ale při zápase potrápilo krvácení, které způsobilo propíchnutí korzetem z velrybí kosti, což byla obvyklá součást dobové dámské garderoby.

Výkony na tenisovém kurtu Lottie vynesly přezdívku Malý zázrak. Není divu, uplatnila na ženu zcela neočekávané taktiky, smečovala, problémy jí nedělal ani volej. Podávala s takovou rychlostí a tak nízko nad sítí, že navždy změnila tempo ženské tenisové hry.

Ale to jí bylo málo, a tak v roce 1888 vyzvala tři nejlepší tenisty světa k sérii zápasů. V každém dostala k dobru dva míčky, takže se začínalo od 30:0 v její prospěch. I tak však musela šestinásobného wimbledonského šampiona Williama Renshawa porážka od ženy mrzet.

Zvlášť když proti Renshawovi v pohodlných flanelových kalhotách stála hráčka oblečená v bílých šatech sahajících po kotníky. Vysoká Lottie s modrošedýma očima a kaštanově hnědými vlasy spoutanými kriketovou čepicí ovšem vyzařovala to, co jeden komentátor vystihl jako „klid, díky kterému bylo pro její soupeře téměř nemožné ji znervóznit“.

Wimbledonský titul Lottie obhájila i v roce 1888. Následující dva roky si dopřála pauzu. Když se vrátila, byla opět neporazitelná. Wimbledonský titul získala v letech 1891, 1892 i 1893. Pak se překvapivě rozhodla s tenisem skončit. Prohlásila, že je „statický a nevzrušující“, navíc ji sužoval ischias.

Sportu se však nevzdala. Učarovaly jí ty zimní, k nimž patřil curling, bruslení, sáňkování a horolezectví. V době, kdy vlaky dosahovaly maximální rychlosti 110 km/h, se stala první ženou, která na skeletonu zdolala přírodní dráhu ve Svatém Mořici zvanou Cresta-Run rychlostí 110 km/h.

Na sklonku 19. století se její zájem zaměřil na pozemní hokej a golf. V roce 1899 debutovala za anglický národní hokejový tým v zápase proti Irsku a v roce 1904 triumfovala jako národní šampionka v golfu.

V roce 1905 se rodina přestěhovala do hrabství Berkshire. Změna bydliště Lottie inspirovala k lukostřelbě. Navázala tím na rodinnou tradici, protože předek Anthony Dod velel anglickým lučištníkům v bitvě u Azincourtu v roce 1415. Její sportovní jízda pokračovala. V roce 1908 vyhrála stříbro na letních olympijských hrách v Londýně.

Tentokrát ji ovšem zastínil bratr William, který získal olympijský titul v mužské disciplíně. Když však v roce 1911 jejich domovský klub zrušili, sourozenci ztratili o lukostřelbu zájem.

Během 1. světové války Lottie sloužila jako zdravotní sestra a později vyučovala hudbu chudé děti v londýnském East Endu. Kromě sportovního talentu měla totiž i ten hudební.

Její jméno je však nejvíc synonymem pro atletickou dokonalost. Stala se průkopnicí ženského sportu, bořila bariéry a inspirovala generace sportovkyň. Její titul ve dvouhře žen na Wimbledonu z roku 1887 představuje dodnes nepřekonaný rekord, Lottie stále platí za nejmladší vítězku. Jako divačka nevynechala jediný turnaj ve Wimbledonu. Když se nemohla ve stáří účastnit osobně, poslouchala přenosy alespoň v rádiu. A právě při jednom z nich ve věku 89 let zemřela.