Zapomenutá královna pouště, která přispěla k rozdělení Osmanské říše

Představte si ženu, která v éře viktoriánské Anglie odmítala společenské konvence a žila život plný dobrodružství, politických zvratů i neobyčejných objevů. To byla Gertrude Bellová, žena, jejíž jméno se stalo synonymem pro fascinující svět Blízkého východu počátku 20. století.

„Její kompetence v archeologii a umění, její význačný literární talent, její sympatie ke všem typům a stavům mužů, její politický vhled a ocenění lidských hodnot, její mužský elán, tvrdý zdravý rozum a praktická výkonnost - to vše zmírněné ženským kouzlem a nejromantičtějším duchem.“ Tak byla nahlížena ještě ve 20. letech minulého století, pak ale upadla v zapomnění.

Gertrude Bellová pocházela ze zámožné a vlivné rodiny v hrabství Durham. Její dědeček, úspěšný průmyslník a politik I. Lowthian Bell, jí zajistil pohodlný život a svobodu následovat své sny. Ačkoliv tragicky ztratila matku v dětství (zemřela při porodu bratra v roce 1871), laskavá výchova otce a nevlastní matky jí vštípila lásku k umění, historii a politice.

Vedle toho se věnovala i jízdě na koni a lezectví. V roce 1885 začala studovat historii na Lady Margaret Hall v Oxfordu, první ženské univerzitě, a jako první absolventka prospěla s vyznamenáním. Titulu však nedosáhla, protože právo promovat a disponovat tituly Oxfordská univerzita udělila ženám až roku 1920.

S bratrem Mauricem procestovala Gertrude velkou část světa, společně zavítali do Spojených států, Mexika, Německa, Itálie, Řecka, Turecka, Egypta, Japonska a Číny. První velkou cestu na Blízký východ podnikla v roce 1892 za strýcem, který byl velvyslancem v Teheránu. A právě v Persii se zrodila její celoživotní vášeň pro perštinu a arabštinu, jazyky, které považovala za obzvlášť náročné. Přesto je ovládla tak dobře, že se později naučila dialekty místních kmenů, a dokonce přeložila sbírku básní Z dívánu Háfize (1897) perského básníka Háfize ze 14. století.

Tento překlad byl později velmi oceňovaný. Gertrude také hovořila francouzsky, německy, italsky a turecky, většinu z těchto jazyků ovládala plynně.

Zájem o cizí kultury, historii a archeologii se u ní prohloubil v roce 1899 po návštěvě starověkého řeckého města Mélos. V témže roce navštívila i Palestinu a Sýrii, o rok později cestovala pouští z Jeruzaléma do Palmýry, Damašku, Baalbeku a Bejrútu. Zde se seznámila s náboženskou komunitou drúzů žijících v Džabal ad-Durúz na území dnešní Sýrie.

První cesty na Blízký východ Gertrude uchvátily, takže se do oblasti znovu vrátila v roce 1905. Navštívila Konstantinopol a archeologická naleziště v Malé Asii. Vše, co viděla, zdokumentovala ve fotografii i písmu a vydala v publikaci Sýrie.

Během svých cest se setkala s T. E. Lawrencem, legendárním Lawrencem z Arábie, s nímž sdílela nejen zájem 0 historii a arabskou kulturu, ale i vášeň pro cestování po poušti a kontakt s místními kmeny.

Prozkoumávala Mezopotámii, navštívila Karchemiš, Babylon, Nadžaf a mnoho dalších míst, zmapovala pevnosti a pečlivě fotografovala reliéfy. Její cesta v roce 1913, dlouhá přes 3000 km, byla jednou z jejích nejnáročnějších. Vedla z Damašku do Hail, zpět přes Arabský poloostrov do Bagdádu a odtud opět do Damašku. Po básnířce Anne Bluntové byla teprve druhou ženou, která navštívila Ha’il v Saúdské Arábii, oázu ležící uprostřed častých válek a dynastických sporů.

Vedle archeologie se Gertrude věnovala i horolezectví. Byla pověstná tím, že si vybírala cesty nejvyšší obtížnosti, a její výkony přispěly k tomu, že se stala jednou z předních horolezkyň své doby.

Zdolala mnoho náročných vrcholů Alp, objevila nové cesty přes švýcarské Alpy, za což se jí dostalo cti, že jeden z vrcholů pojmenovali právě po ní - Gertrudspitze. Na lezení nezanevřela ani tehdy, když skončila s omrzlinami rukou a nohou poté, co při výstupu na Finsteraarhorn v roce 1902 strávila ve sněhové vánici zavěšená na laně 50 hodin.

Stejně jako její odvážné kolegyně i ona nebyla spokojená s „volnočasovým“ oblečením pro ženy, proto lezla v kalhotách, a někdy dokonce i ve spodním prádle.

Na začátku první světové války se přihlásila k Mezinárodnímu červenému kříži, později pracovala pro britskou zpravodajskou službu sídlící v Káhiře.

Shromažďovala a analyzovala informace, které měly zamezit expanzi Osmanské říše. Právě Gertrudiny znalosti místních jazyků, kmenů i jejich vůdců pomohly britské vládě prosazovat její zájmy. Znovu se setkává s Lawrencem z Arábie, vůdcem arabských vzbouřenců proti turecké nadvládě.

Díky svým jazykovým znalostem a hlubokému porozumění místní kultuře se Gertrude stala důležitou spojkou mezi britskou vládou a arabskými kmeny a přispěla k rozdělení Osmanské říše. V roce 1919 se účastnila mírové konference v Paříži a v roce 1921 konference v Káhiře o novém uspořádání Blízkého a Středního východu, podílela se na získání nezávislosti Iráku.

Doporučila a pomohla přivést k moci iráckého krále Fajsala I. z hášemitské dynastie (potomci proroka Mohameda), pro něhož pracovala jako poradkyně v oblastech kmenové geografie, kmenového vůdcovství a lokálního obchodu. Zároveň podporovala začlenění Kurdů, konkrétně Mosulu, do území Iráku.

Po válce se Gertrude věnovala ochraně kulturního dědictví a založení iráckého archeologického muzea. Během vlády Osmanské říše totiž probíhaly archeologické výzkumy neorganizovaně bez jakékoli registrace a stejně tak byly tisíce nálezů uloženy. Pokud se tedy neztratily nebo nebyly prodány.

Zavedla proto standardizované postupy, od evidence vykopávek a nálezů, katalogizace artefaktů, systému číslování a odeslání fotografií neobvyklých nálezů do Britského muzea k další analýze. Kromě toho se podílela na vytvoření nové knihovny v Bagdádu, původně soukromé, později veřejné. Poslední měsíce svého života strávila katalogizací artefaktů nalezených v sumerských městech Ur a Kiš.

Gertrude Bellová byla oslovována khutan, což je v perštině výraz pro královnu a v arabštině pro váženou dámu. Současníci ji popisovali jako otevřenou, zběhlou v konverzaci a schopnou zpochybňovat autority i zavedený řád.

Jako žena dokázala proniknout k mužům i ženám studovaného kmene, k čemuž jí pomáhala znalost jazyka. Její fotografie, poznámky a podrobné plány lokalit, které navštívila v období před první světovou válkou, představují důležitou dokumentaci, která zachovala povědomí a leckdy i jediný doklad o podobě a stavu mnoha později nevratně poškozených nebo zničených památek.

Soumrak jejího života byl poznamenán depresemi, svoji daň si vyžádalo i silné kouření (bronchitida) a malárie.

Zemřela v roce 1926 za nejasných okolností. Tvrdilo se, že na následky předávkování léky. Přesná příčina úmrtí je ale sporná, neboť měla stanovené plány na další den a svou služebnou požádala o probuzení. Gertrude byla pohřbena na anglikánském hřbitově v Bagdádu.