Anděl mezi zdravotníky Barbora Forgáčová: Lidé mě nabíjejí

Vím, že Ježíška jsem vnímala jasně. Byl to pro mě starší pán, podobný Jiřímu Bartoškovi z pohádky Anděl Páně. Ale anděla? To pro mě bylo spíš světlo, jakási bytost s hezkou energií.

Odmala jsem veselá a přirozeně tak přenáším humor i na pacienty. Pár z nich mi už řeklo, že má rádo můj široký úsměv. Lidé mě nabíjejí, umím být však i upřímná a nenechat si zkazit náladu.

Vůně nemocničního prostředí, ta zvláštní kombinace vůně teplého čaje a lidského pachu. Mám ji v sobě zafixovanou od prvních praxí na škole a vždycky, když po delší době přijdu do práce, jasně si díky ní uvědomím, že jsem zpátky.

Vždycky mě lákaly sociální služby a práce s lidmi. Naše třídní byla původně zdravotní sestra a řekla mi, že by mi ta profese seděla. V rodině přitom žádného zdravotníka nemáme, navíc jsem vyrůstala v Roudnici nad Labem, kde střední zdravotnická není. Začala jsem proto hledat v okolí, až zvítězila pražská škola v Ječné ulici.

Minimální. A každá, které jsem řekla, pro jakou školu jsem se rozhodla, mi práci zdravotní sestry vymlouvala. Všechny mě varovaly, že budu mít málo peněz, dlouhé směny… Doporučovaly mi, ať si radši vyberu jiný obor.

Naštěstí ne. Od začátku mi totiž ve škole všechno sedlo. Nevadilo mi nic, co jsme zkoušeli. Nejradši vzpomínám na lékaře, kteří nás učili, protože jedna věc ve zdravotnictví je teorie, a druhá praxe, která mnohdy vypadá jinak. Dodnes si vybavím třeba hodiny klinické propedeutiky, díky níž jsme měli pochopit souvislosti v medicíně. Učil nás pan doktor Jiří Kubíček a povinně jsme si museli červenou propiskou zapisovat alergické reakce. Umím je díky němu perfektně. Během praxe mi hodně dal primář Miroslav Pšenička ze Všeobecné fakultní nemocnice. Nebál se nás pustit k mnoha výkonům, a tak jsem si vyzkoušela třeba restart srdečního rytmu, u něhož je důležité správné přiložení defibrilátoru.

Moje mamka má cukrovku 2. typu a vždycky měla problémy s váhou. Přesto dlouho neřešila špatné zdravotní výsledky. Díky znalostem a zkušenostem ze školy jsem zjistila, co všechno jí může hrozit. Během praxe jsem viděla chronické rány, které se v důsledku diabetu nehojí, a varovala ji, že do několika let může přijít o nohy a hrozí jí i oslepnutí. Nakonec vzala moje slova vážně a začala dodržovat dietu. Dneska vím, že jsem ji zachránila.

Když v Česku vystudujete střední zdravotní školu, je z vás zdravotnická asistentka a v nemocnici nemáte takové kompetence. Přestože jsem po maturitě byla plná informací, pokračovala jsem ve studiu na vyšší odborné škole. Jenže tam jsem se učila téměř to samé. Během praxe jsem zase stála někde v rohu, vynášela bažanty a vyměňovala pleny. Byla jsem demotivovaná a zdálo se, že školu nedokončím.

Za to vděčím sestře Bartolomee z pražské Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Ona si ráda odchytávala své budoucí kolegy mezi studenty. Dokázala poznat, kdo se jí hodí do týmu. Když jsem byla ve třetím ročníku, vybrala si mě. Zaměstnala mě na částečný úvazek a já věděla, že v kombinaci práce a studia školu dodělám.

Ano, v nemocnici jsem na plný úvazek začala pracovat v roce 2014 a jsem tam dodnes. Nejdřív jsem byla na interně a pak jsem na vlastní žádost přešla na jednotku intenzivní péče. Mám naši nemocnici ráda. Na rozdíl od jiných pražských nemocnic je menší, lidé se tam znají. Když jdu po chodbě, vím, koho z kolegů potkám, kdo kam patří. Na pacienty máme i víc času.

Protože jsme menší nemocnice, nedostávají se k nám nejtěžší případy v akutní fázi. Hodně spolupracujeme s IKEM a nemocnicí Na Homolce, které k nám po první stabilizaci posílají pacienty. Nejčastěji jde o srdeční selhání, plicní embolie a edémy a diabetes. Přibývají také senioři ve vysokém věku.

Mám je ráda, ale držím se zásady, že si neberu jejich příběhy s sebou domů. A také po nich nepátrám poté, co opustí naše oddělení. Měla jsem kolegyni, která to dělala. Překročila hranici mezi pracovní a osobní rovinou a nakonec vyhořela. Nedivím se, příliš mnoha příběhy se nervový systém snadno přehltí.