Čarodějnické procesy: Sedmdesát let hrůzy a zpustošený kraj

Většina lidí spojuje čarodějnické procesy s temnou postavou Jindřicha Bobliga. Jejich začátky se však datují do doby, kdy desetiletý budoucí inkvizitor ještě házel kamením po kočkách ve svých rodných Zlatých Horách.

První velký hromadný čarodějnický proces na našem území vypukl už na jaře 1622 v Jeseníku, poslední v tomto regionu pak ve Vidnavě roku 1695. Celkem si řádění lovců čarodějnic na severní Moravě a ve Slezsku vyžádalo za sedmdesát let okolo pěti set obětí.

O tom, jak probíhalo a proč k němu došlo právě tam, jsme si povídali s Michaelou Neubauerovou, archivářkou Státního okresního archivu Jeseník a spoluautorkou knihy Zpráva o nevíře, ve které jsou procesy popsány.

Na počátku stálo nepovedené manželství. „Barboru Schmiedovou provdali za obecního pastýře Kryštofa rodiče. Manželství nebylo, snad pro velký věkový rozdíl, požehnáno dětmi. Ona však brala svůj úděl s pokorou a snažila se být dobrou ženou,“ začíná vyprávět Michaela Neubauerová.

Přesto manžel obvinil Barboru z čarodějnictví: Lidem dobytek očarovala! Podpálila sousedův dům! Otrávila mě! Krátce nato zemřel a na neštěstí bylo zaděláno. V úterý 21. června 1622 stanula nešťastná žena před konšelským soudem v Nise, centru samotného knížectví. Marně prosila soudce o milost, že čarovat neumí a manželovi už křivé svědectví odpustila.

„Když při výsleších opakovaně zapírala, přistoupili k tortuře. Nejdřív jí kat ukázal mučicí nástroje. Byla vyděšená, ale nepřiznala se. Tak přiložil španělskou botu, šroubový lis, jehož čelisti opatřené kovovými hroty drásaly maso a drtily holeň. Zapírala. V dalším stupni tortury byla vytažena na skřipec, který dokáže vymknout ramenní a kolenní klouby. Stále zapírala. Až když byla poněkolikáté pálena, vše přiznala,“ popisuje archivářka.

Vypověděla, co chtěli slyšet: Manželovi podala tvarohový koláč otrávený nastrouhaným dračím kořenem. Než odletěla na sabat, dávala do postele figurínu z hadrů, aby nic nepoznal. Z hrsti vlasů, bylin a kouzelných slov vytvořila čarodějnickou střelu – hexenschuss – jíž mu zchromila prst pravé ruky…

Jenže soudci chtěli vědět víc. Hledali spiknutí. A tak jim mezi výkřiky bolesti prozradila další čarodějnice: Dorotu Böhmovou, Salome Wolffovou, Evu Basslerovou, Voršilu Beckeovou, Martu Wezelovou a Annu Jungovou. „Ty dě..y mě ke všemu přiměly a pak už nikam nevzaly a nic mi nedaly. Na planině za mostem jsem s nimi nikdy netančila,“ vypověděla Barbora.

Při konfrontaci z očí do očí prosila obviněné za prominutí. Po dalším mučení však obvinila z čarodějnictví i vlastní mrtvé rodiče… Utrpením napůl šílená nakonec už jen blouznila. Rvala si vlasy, potila se hrůzou a zoufale křičela, že nechce nikomu nepravdivě ublížit. Při jednom z posledních výslechů odhalila zohavené tělo a prosila soudce, aby jí rovnou podřízli hrdlo, aby byla zbavena muk…

Také ženy, které Barbora obvinila, zpočátku zapíraly. „I kdybyste mě upálili nebo hned roztrhali na kusy, nemůžu mluvit jinak a jako zbožná křesťanka na tom chci zemřít!“ prohlásila Voršila, manželka horníka Jeremiáše Beckeho. Zlomilo ji až šestinásobné pálení ohněm.

A koloběh vynucených přiznání pokračoval. Zatímco jednu mučili, další musela přihlížet. Pokud se vyslýchaní po třech stupních tortury nepřiznali, byli obvykle uznáni nevinnými. To však u čarodějnic neplatilo.

„Čarodějnictví bylo totiž považováno za kumulovaný zločin, a tak se vůči obviněným užívaly zostřené výslechové metody i tresty,“ vysvětluje archivářka.

„Zlatohorský soud měl například jako zvláštní stupeň tortury takzvanou čarodějnickou stolici se sto padesáti hřeby na sedací ploše. Vyslýchané na ní musely sedět několik hodin v nesnesitelných bolestech, kdy se jim ostny zabodávaly do těla,“ popisuje Neubauerová.

Týrané ženy nakonec přiznaly vše: Kotrmelcem se proměňovaly v kočky. Vařily povětří, aby přivolaly bouřky, mrazy, sucha a krupobití. Zadnicí stloukaly z vody v potoce čarodějnické máslo. Na vidlích, pohrabáči od pece či starém svazku lnu létaly na sabat, pomazány na břiše mastí z bylin a ropuch. Tam tančily, hodovaly a obcovaly se svým galánem: černě oděným ďáblem s koňskou nohou…

Výslechy pokračovaly v Nise až do 17. listopadu. Zoufalé ženy ve strašlivých bolestech obviňovaly příbuzné, známé i sousedy a proces nabýval na síle. „Jak přesně dopadl, ale nevíme, prameny se nedochovaly. Výslech končí uprostřed věty, neznáme ani rozsudek,“ vysvětluje Michaela Neubauerová.

Podle některých pramenů bylo jen na Jesenicku za dva roky upáleno okolo třiceti pěti lidí. Na smrt je poslali tito členové tribunálů: biskupský dvorní advokát Jan Grosser, fojt Jiří Seydel, konšelé Melchior Wildes, Kašpar Schmizel, Baltazar Lindner, Lorenz Wilhelm a Baltazar Springel. Samí ctihodní občané. Hrdí zastánci práva.

Z Jeseníku se vražedné šílenství přeneslo do Zlatých Hor a Nisy. Tam nechala zemská vláda vybudovat dokonce spalovací pec „ku spravedlivému popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“.

Vyplatila se, naráz v ní mohli popravit až osm provinilců. Mezitím Jindřich František Boblig z Edelstadtu vyrůstal spokojeně v rodném Cukmantlu (dnes Zlaté Hory), v dobře zabezpečené rodině tamního purkmistra. Jakž takž vystudoval, doktorát sice nezískal, nicméně jako kandidát obojího práva, světského a kanonického, vykonával praxi mimo jiné v Olomouci.

O Velikonocích 1678 vytáhla Marie Schuhová při přijímání v sobotínském kostele potají z úst hostii a ukryla ji v modlitební knížce. „To byl těžký zločin. Lidé však věřili, že jim kouzlo s hostií spojené zachrání třeba dítě nebo kravku, která živila celou rodinu. A tak k tomu docházelo,“ vysvětluje Michaela Neubauerová.

Marie ovšem měla smůlu. Zahlédl ji kostelník a oznámil to faráři Matyáši Eusebiu Schmidtovi. Ten ženu udal losinskému zámeckému hejtmanovi, jehož vzápětí pověřila majitelka panství Angelina Anna Sibyla z Galle přípravou procesu. K jeho vedení byl už jako zkušený inkvizitor přizván Jindřich Boblig.

„Jako mladý právník se účastnil procesů ve Zlatých Horách a zkušenosti přenesl později do Šumperku a Velkých Losin,“ konstatuje Michaela Neubauerová. Nechal si za to bohatě zaplatit: sedm tolarů jen za přestěhování do Velkých Losin, k tomu denní plat tři rýnské zlaté, ubytování a jídlo zdarma, příplatky za cesty po kraji…

Mechanismus byl vždy stejný: oběť na mučidlech prozradila několik dalších „čarodějnic“ a procesy se na sebe nabalovaly jako sněhová koule.

„Boblig je nestoudný člověk bez jakéhokoli svědomí!“ stěžoval si v protestním listu olomouckému biskupovi losinský farář Tomáš František König, zpovědník prvních losinských obětí.

„Kdyby se takovým způsobem mělo u tohoto soudu pokračovat, pak by si v budoucnu nebyl nikdo jist svým životem. Takto by se i ten sebenevinnější mohl ocitnout dříve nebo později mezi osobami nespravedlivě osočenými z čarodějnictví a při známé a neúprosně vedené praxi pod vedením soudce Bobliga by se musel nevyhnutelně dostat až na popraviště,“ varoval farář. Byla to prorocká slova, leč nepadla na úrodnou půdu.

„My si již najdeme prostředky, jak postupovat proti původci tohoto spiknutí, proti faráři Königovi, proti tomuto úskočnému chlapovi špatné pověsti a proti překrucovači práva, takže po celý život bude na inkvizitory vzpomínat,“ reagoval Boblig v odpovědi biskupovi. Vzápětí nechal pro podezření z čarodějnictví zatknout Königovu schovanku Alžbětu Moserovou. „Podařilo se nám polapit ptáčka, který nám bude nyní nucen zazpívat a poskytne vyznání o dalších lidech!“ prohlásil.

„Zpívala“… A ty další také. Prozradily i hanebné čarodějnické modlitby: „Zelená, žlutá a bílá / je mého galána Czersche díra. / Tlusté varle a dlouhý ocas / je mi milejší než můj růženec.“ A za své prohřešky byly nakonec „zaživa skrze oheň ke smrti přivedeny“.

„Jistě věčnou spásou byly obdařeny a lépe skončit na hranici než zemřít v posteli,“ usoudil inkvizitor cynicky v dopisu hraběnce de Galle 7. srpna 1679, když informoval o popravě prvních čtyř žen odsouzených ve Velkých Losinách.

Farář König byl přeložen a před upálením jej pravděpodobně zachránila předčasná smrt. Odpor totiž Boblig neodpouštěl.

„Takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!“ nechal se slyšet před členy tribunálu.

Na hořících hranicích ve Velkých Losinách totiž už dávno nekončily jen chudé kořenářky a andělíčkářky. Po nich přišly na řadu bohaté měšťky a jejich manželé, dokonce i kněží. A Boblig začal pošilhávat po naditých měšcích obyvatel Šumperku.

„Děje se nám hrozné násilí a bezpráví, přičítají nám neřesti, jaké jsou k nevíře a nemohly být nikdy spáchány,“ napsala 1682 na motáku z vězení manželka bývalého šumperského rychtáře Marie Peschková, laskavá adoptivní matka osmi sirotků.

Inkvizitorské zvůli nakonec padl za oběť také oblíbený šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, další Bobligův církevní odpůrce. Když se za čtyři roky věznění nepřiznal, zlomili ho torturou. Povolil po deseti dnech strašných muk, až když ho pálili ve slabinách loučemi.

Členové tribunálu nepřišli při namáhavé práci zkrátka. Jak uvádí web Hrdelní právo, za dva měsíce inkviziční tribunál projedl a propil 183 zlatých a 19 krejcarů, přičemž Lautnerovo věznění včetně stravy a platu strážců stálo 32 zlatých a 30 krejcarů.

Při jediném děkanově výslechu dokázali sníst půlku telete, půldruhého berana, dva hovězí jazyky, desítky kusů drůbeže, hromadu šneků, sýra, vajec a citronů, vše pak zapíjeli mázy vína a sudem piva.

Kryštof Alois Lautner byl popraven 18. září 1685 v Mohelnici. Pro zmírnění trestu mu byl na krk zavěšen pytlík naplněný střelným prachem, jehož exploze jej měla usmrtit rychleji než plameny.

Jenže… „Střelný prach vybuchl ven na obou stranách, spálil jen vous a vlasy, takže vyhlížel černý jako uhel. Poté byla celá hranice zapálena, Lautner však bez přestání volal nejsvětější jména Ježíš, Maria, Josef. Když již provaz na rukách hořel a tuk z těla kapal, bylo ještě slyšet, jak se modlí,“ zaznamenal průběh popravy lazebník Anton Josef Junk.

Lidé končili na hranici, trýzněný region chudl. Boblig se začal ohlížet po další štaci: i bohatí olomoučtí měšťané byli dozajista vídáni, jak tancují s ďáblem na Petrových kamenech!

Tady ale narazil. Vlivní olomoučtí patricijové protestovali rovnou u císaře Leopolda I. a inkvizitor byl nucen stáhnout obvinění. Roku 1696 byl jeho tribunál rozpuštěn a lovec čarodějnic mohl v požehnaném věku čtyřiaosmdesáti let odejít na odpočinek.

Solidně zaopatřen, trávil v poklidu poslední dva roky života. Dokonce se stihl podruhé oženit a jediné, co ho trápilo, byla pakostnice. Zemřel v Olomouci roku 1698.

Jak mohl jediný člověk způsobit tolik zla? A proč se mu dařilo právě na severní Moravě a ve Slezsku? Příčin bylo víc. Hrůzy třicetileté války zpochybnily veškeré hodnoty. Horský kraj, vyčerpaný rozsáhlými kontribucemi, deptala série morových ran a hladomorů, souvisejících s ochlazením klimatu. K císaři do Vídně či do Prahy k jeho místodržícím bylo daleko.

Zemský hejtman Niského knížectví Jiří Maximilián z Hodic, pověrčivý fanatik, toužil „satanskou sektu“ vymýtit. Záminku našel snadno, protože v odlehlém, chudém podhůří mělo dlouhou tradici lidové léčitelství a magie, jejíž praktiky se předávaly ústně z matky na dceru.

„Jen v soudním procesu Barbory Schmiedové se objevilo třicet pět názvů různých bylin,“ podotýká Michaela Neubauerová. Učení muži ostatně rozšiřovali pověry o čarodějnicích už od 15. století. Nejvíce byly zakořeněny ve Francii, Skotsku a zejména v německy mluvících zemích. A v postižených severomoravských a slezských městech převažovalo místní německé obyvatelstvo.

Malleus Maleficarum, slavné Kladivo na čarodějnice od německého dominikána Jindřicha Institorise, a spousta dalších traktátů vytvořily povědomý stereotyp.

„Co jiného je žena než trest, jemuž nelze uniknout… nutné zlo… neštěstí vydražďující chtíče… Žena je trpčí než smrt,“ hlásal otec Institoris.

V existenci čarodějnic věřili poddaní i vrchnost, dokonce i sám císař Leopold I. „Všichni věděli, jak čarodějnice vypadá a co způsobuje: od ‚vaření povětří‘ až po bradavice na nose. A do této třaskavé směsi vstoupil inkviziční proces, který mohl k vynucení doznání použít torturu,“ shrnuje příčiny archivářka.

Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení se však čarodějnické procesy neodehrávaly v církevní režii. Církevní spisy sice poskytly teoretický základ, samotné soudy však probíhaly podle světského hrdelního práva.

„Čarodějnictví a všelijaká jiná škodná kouzla, kterážto pokutou meče aneb upálením na pohlaví mužském a na pohlaví ženském zahrabáním aneb též upálením ztrestána býti mají,“ konstatuje Koldínův zákoník, který platil v Zemích českých několik staletí.

„Takzvané hony na čarodějnice vyvolával zejména tlak obyčejných lidí, způsobený iracionálním strachem. Ti nejchudší viděli ochotně čarodějnici v lidské podobě za každým rohem, za každým soukromým neštěstím. Zranitelné ženy – mezi nimi i pár mužů – posloužily jako příčina nevysvětlitelných strachů, jako personifikované zlo, se kterým lze bojovat. Chtěli si tak ulevit od zlého ve vlastním životě,“ uzavírá Michaela Neubauerová.