Bolavé tělo, třesoucí se ruce. Při simulaci stáří jsme si vyzkoušeli, jak se budeme cítit v osmdesáti

Návleky se závažími nám postupně přibývají na nohou i na rukou a omezují naši hybnost. Na trup dostáváme páteřní pás s bodci, které simulují bolesti zad. V několika minutách jsme zestárli na zhruba 80 až 85 let a „taháme“ s sebou o nějakých 17 kilo navíc.

Zážitek umocňují brýle napodobující zhoršený zrak a sluchátka, ve kterých píská, jako bychom měli tinnitus. A aby toho nebylo málo, na závěr dostáváme rukavice, do nichž školitelka pouští slabý proud, a my máme najednou stařecký třes.

To vše je součástí takzvaného gerontoobleku, který má zdravým lidem umožnit se na chvíli vžít do kůže seniora a skrze tuto osobní zkušenost jim lépe porozumět a uvědomit si, s čím vším se musejí staří lidé vypořádávat a v jaké nejistotě se mnohdy kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu ocitají.

I ve známých prostorách uvnitř budovy pro nás najednou nebylo tak jednoduché se pohybovat, problémem se stala třeba nečitelná čísla na tlačítkách ve výtahu či schody, které jsme brali pomalu po jednom, aby nám nejisté nohy neuklouzly.

Zjistili jsme, že zábradlí, o které se mohou starší lidé opírat, není všude, kde by mohlo být, výstražné černožluté pásky označujících hrany někde chyběly nebo celoprosklené zdi by mohly být výrazněji označeny, aby do nich člověk s oční vadou nenarazil.

Venku na nerovném povrchu se nám hůře vybalancovával vratký krok, na přechodu pro chodce jsme jen matně v dálce rozeznávali přijíždějící auta a cedule informující například o práci na chodníku jsme si všimli až na poslední chvíli.

„Bylo to, jako kdyby na mě někdo hodil tíhu celého světa,“ shrnuje svoji zkušenost reportér Marek Tereba.

„Největší tlak jsem cítil na záda, naopak na těžkopádné boty jsem si docela zvyknul. Když jsem si navlékl gerontobrýle, tak jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo jednoduše ‚opatlal‘ oči. Viděl jsem jen základní obrysy a světlo. Ale představa, že se s tím pohybuji mezi větším množstvím lidí nebo v tramvaji, byla pro mě děsivá,“ přibližuje své pocity.

„Když špatně vidíte a slyšíte, zjistíte, jak strašně moc na vlastní zrak a sluch spoléháte. Člověk se pak ocitá v takové své vlastní bublině. A to dost často vede i k sociální izolaci a osamělosti,“ upozorňuje Jitka Petráková, školitelka z nadačního fondu Ninin sen, který se zaměřuje na aktivity podporující aktivní stáří a mezigenerační propojování.

„Bojí se třeba jít i do kavárny, aby se nepolil kávou. Bojí se, aby to nebylo trapné a hloupé, když nebude rozumět a bude se pořád ptát: ‚Cože? Řekni mi to ještě jednou.‘ Je mu to nepříjemné, tak zůstává raději sám, a to my nechceme,“ vysvětluje.

Často to jsou podle ní i drobnosti, kterými můžeme seniorům pomoci. Třeba obrátit se k nim čelem, když na ně mluvíme, aby nás lépe slyšeli, uvařit jim kávu do většího hrnku, aby nehrozilo rozlití, aktivně se jich ptát, zda nepotřebují pomoc, přečíst jim drobné písmo v jízdním řádu nebo třeba podržet dveře výtahu.

„Seniorovi to hodně pomůže a nás to nic nestojí. Díky gerontoobleku můžeme pochopit některé věci, které se nám možná zdají nedůležité, ale jim život hrozně znesnadňují a zpomalují. Je to o tom všímat si, co se kolem nás děje, všímat si lidí, kteří s námi žijí, a nemít obličej zabořený pořád jenom v obrazovce svého mobilního telefonu,“ myslí si.

Gerontooblek znají dobře pracovníci v sociálních službách, kde je součástí jejich vzdělávání, službu však může prokázat i v jiných odvětvích.

„Domnívám se třeba, že architekti myslí na seniory pouze v tom, co mají nastavené v tabulkových normách. Bylo by skvělé, kdyby si gerontooblek mohli sami vyzkoušet,“ říká Petráková.

„Zjistili by, že některé věci, které jsou sice na pohled velmi krásné a designové, můžou být třeba se šedým zákalem naprosto neviditelné,“ vysvětluje.

„Pomoct může také řidičům v hromadné dopravě nebo pracovníkům ve veřejné správě a v záchranných složkách, ať už je to zdravotník, policista, nebo hasič. Vím, že tito lidé jsou velmi empatičtí, jejich práce je sloužit, ale to poznání, ten komplexní zážitek na vlastní kůži, je víc než všechny poučky a paragrafy, které se učí,“ je přesvědčena Petráková.

„Byl to opravdu užitečný zážitek, nečekal jsem to,“ potvrzuje Tereba z Novinek.

S gerontooblekem směřuje nadační fond někdy i na firemní teambuildingy či do škol mezi studenty od patnácti let výš. „Pro ně je seniorský věk strašně vzdálený. V patnácti letech máte pocit, že stáří je jako na druhém konci vesmíru. Ale přesto mají doma prarodiče a díky workshopu je pak dokážou lépe pochopit a naladit se na ně,“ dodává.

Lidé by si díky němu měli také uvědomit, že když o sebe a své tělo budou dobře pečovat, nemusí být stáří jen o bolesti, slepotě a hluchotě.

„Pak můžeme mít i ten seniorský věk velice aktivní a příjemný. Je to o zdravém životním stylu, je to ta stále dokola omílaná zdravá strava a pohyb. A teď, po zkušenosti s gerontooblekem, už víte, jak to dopadne, když to neuděláte,“ uzavírá Petráková.