Článek
„Jsem vyčerpaný, ale hrdý,“ prohlásil po zakotvení v japonské Hirošimě Craig Wood, kterému byly amputovány obě dolní končetiny a levá ruka po výbuchu nástražného zařízení v Afghánistánu na vojenské misi.
„Chtěl jsem dokázat, že i se ztrátou končetin můžu dosáhnout něčeho výjimečného,“ uvedl pro Guinnessovu knihu rekordů.
Cesta ze dna
Krátce po úrazu v pouhých 18 letech následovaly měsíce boje o život a roky fyzické i psychické rehabilitace. „Trvalo čtyři roky, než jsem se znovu naučil chodit. Po psychické stránce to byla dlouhá cesta, ale dnes, po 16 letech, jsem spokojený a plný vděčnosti,“ říká Brit.
Velkou roli v jeho uzdravení sehrál návrat k dětskému koníčku – plachtění, ke kterému ho dovedl jeho otec. Když později s rodinou začal žít na lodi, jeho vášeň rostla. Osm let pak sbíral zkušenosti na moři po celém světě.
Na katamaránu Sirius II zdolal za 90 dní přes 7500 námořních mil (13 900 km).
„Měl jsem pocit, že chci vrátit něco zpět. Plachtění mi dalo směr, a tak jsem chtěl podniknout něco velkého. A zároveň podpořit charitu,“ vysvětlil motivaci k výpravě přes oceán.
Wood svým sólovým přeplutím Tichého oceánu podpořil organizaci Blesma, která pomáhá veteránům po amputaci, a Turn to Starboard, jež přispívá vojákům k návratu do civilu právě pomocí plachtění.
Boj s technikou či zničená protéza
Mezi nejhezčí momenty výpravy podle něj patřilo pozorování velryb, měsíční duhy nebo noční plavba pod hvězdami s bioluminiscencí.
Na druhé straně musel čelit nedostatku spánku, roztrhaným plachtám, porouchanému potrubí a musel si poradit i se zničenou protézou ruky. Závěr cesty tak zvládl bez ní. I přesto si při plavbě našel čas na péči o rajče v květináči, pečení vlastního chleba či koláčů.
V cíli na něj čekala rodina, včetně jeho dětí.
Na otázku, zda je dnes plachtění jako sport dostupnější i pro lidi s fyzickým hendikepem, Wood odpovídá realisticky. Uznává pokrok, ale upozorňuje na přetrvávající bariéry.
„Lodě je dnes mnohem snazší upravit - dají se přizpůsobit už při stavbě, nebo dodatečně. Problém ale často nastává v samotných přístavech. Mnohá mola nejsou bezbariérová, nebo jsou ve špatném stavu a mohou být nebezpečná. V samotném plachtařském prostředí se děje spousta skvělých věcí, ale než bude tenhle sport opravdu snadno dostupný pro všechny, máme ještě kus cesty před sebou,“ uzavřel.
