Článek
Jak jste se sžila s českými muzikanty, kteří s vámi na Prague Sounds vystoupili?
Velmi krásně. Až mě překvapilo, jak hladce. Nebyla jsem překvapená jejich muzikálností, protože vím, že u vás má umění velkou tradici, a byla jsem si jistá, že mi dramaturgové festivalu pošlou skvělé muzikanty. Ale to, jak vnímají tradiční gospel, předčilo mé očekávání.
Byli velmi otevření a ochotní se ode mě a mého pianisty Kennyho Bankse učit, co bylo zapotřebí. A byli vnímaví i k příběhům, které jsem si jim přála k písním povědět. Opravdu ty skladby přijali do svých srdcí. Při společném hraní mezi námi panovalo porozumění a empatie.
Bylo to pro mě hodně emocionální. Překvapilo mě, jak moc mi ti hudebníci připaadali blízcí. Jeden z nich na zkoušku přivedl desetiletého syna, který hrál výtečně na piano. Kenny ho přizval, aby hrál s ním, a učil ho některé party. Zpívali jsme, tančili a užili si překrásný čas. Napojili jsme se na sebe velmi rychle. Asi by mě to nemělo překvapit, ale stalo se.
Složit celý program z gospelu byl nápad iniciovaný ze strany festivalu…
Je to tak. Je zajímavé, že i když zpívám nějakých dvacet sedm let a celou dobu se o mně ví, že gospel miluji, je mými kořeny a často ho ráda zařazuji do repertoáru, nikdo mě za celou dobu nepozval, abych na něm založila celý koncert.
Jste první a m ně jako by spadl kámen ze srdce. Gospel je pro mě totiž základ všeho, můj primární způsob vyjadřování. Je to má radost, něco, co znám a v čem se cítím v bezpečí. Jsem opravdu šťastná, že se to děje, a nemůžu uvěřit, že k tomu dosud nedošlo.
Jak náročné bylo sestavit program, když jste takový předtím nehrála?
Když jsem o tom nápadu slyšela poprvé, říkala jsem si, proč ne. Nicméně vrtalo mi hlavou, proč mě o to někdo žádá. Docela rychle jsem si uvědomila, že to chci, jen jsem o tom stále přemýšlela. Souhlasila jsem pod podmínkou, že budu moci vzít Kennyho a budeme moci s českou kapelou a vokalistkami pracovat společně. Přála jsem si to sdílet s ním, zdálo se mi to tak zábavnější a jednodušší.
Když mi Kenny jednoho dne volal, že můžeme přijet oba a že se nás ptají, jaké skladby zazní, seděla jsem zrovna doma ve své upatlané kuchařské uniformě na zemi po dlouhé šichtě v kuchyni. Jsem totiž také kuchařka. Pamatuji si přesně, jak jsem byla vyčerpaná, ale z fleku jsem vyjmenovala patnáct nebo dvacet písní, které bych moc ráda zahrála.
Kenny vykřikoval nadšením, že to dáme dohromady. Když se za touto chvílí ohlédnu, mám pocit, že nějaká má část na tohle už dlouho čekala.
Gospel je ve vašem životě přítomen od útlého dětství. To kvůli němu jste si zamilovala hudbu jako takovou?
Ano. A nejen proto, že to byla první muzika, jakou jsem poznala. Tyto písně jsem se naučila ještě dříve, než mi bylo pět. Velmi brzo jsem zpívala v kostele a lidé zpívali po mně. Něco na té odezvě, kdy si zpěvy navzájem odpovídají, ve m ně vyvolává vědomí sounáležitosti. Cítím, že někam patřím. Jen to, že zpíváme s lidmi ve stejném rytmu, nás sbližuje.
Tenhle pocit jsem jako malá prožívala nejen v kostele tolikrát, že na něj nikdy nezapomenu. Právě to je ten aspekt, o který se s hrdostí a radostí dělím. Obzvlášť nyní, kdy ve světě politické klima opět zhušťují různé nacionalistické tendence a ve společnosti jsou různé tenze, které ji dělí.
V Praze je naštěstí necítím tak silně, což je skvělé. Je hezké si chvíli odpočinout. Pokud jsou u vás také přítomné, tak aspoň ne tak na povrchu, aby je pociťoval člověk, který je v Čechách na návštěvě. Ve Státech je to nyní bohužel jiné a lidé si procházejí těžkými časy. Společnost je rozdělená a koronavirus nejrůznější výzvy jenom dostal pod lupu.
Každý den vaříte ve své kavárně. Byla jste v některém období stoprocentně pohlcena pouze hudbou, nebo jste vždy tíhla i k dalším aktivitám a způsobům vyjádření?
Většina mého života se točila pouze kolem hudby. Až v roce 2009 jsem se vrátila ke své další vášni, jídlu. Víte, lidé stvořili hudební průmysl, aby vydělávali peníze. Všechny žánry, tradice a styly se rozdělily na čistě řezané škatulky, aby lidé mohli snadno popsat, co prodávají. Cítila jsem se v tom uvězněná.
Pocházím ze světa, ve kterém se o nedělích zpívalo, a ve zbytku týdne jsem chodila do školy a pracovala na otcově zahradě. Spolu s otcem jsme to, co jsme vypěstovali, rozváželi lidem. Navštěvovali jsme nemocné a přesvědčovali se, že jsou všichni v pořádku. Chci říct, že náš životní cyklus se točil kolem péče o lidi.
Má hudební kariéra vyrostla z tohoto podhoubí, a když jsem se v roce 2009 rozhodla studovat kulinární školu, byl to pro mě návrat k celému tomu cyklu. Návrat ke všemu, co jsem znala. Ale potřebovala jsem se dovzdělat, abych mohla o lidi pečovat napřímo, nejen prostřednictvím svého hlasu a jeho šíření přes půl světa.
Nenechte se mýlit, já to miluji, ale potřebuji k tomu inspiraci životem, který má rytmus a přímé spojení s reálným společenstvím. Z toho se emoce v hudbě rodí, nemůžete si je jen vymyslet. Proto jsem zabojovala, abych měla opět ve svém životě všechny důležité součásti. Bez ohledu na to, co se děje v hudebním byznysu.
Potřebovala jste to?
Věděla jsem, že tohle mi dá sílu. A ano, potřebuji to. Jako umělec máte povinnost přijít na to, jaký život ve vás probouzí inspiraci a kreativitu. Je to, jako když zapalujete a udržujete oheň, což mimochodem miluji. V Severní Karolíně jsem si doma takto zatápěla pořád a naučilo mě to hodně o materiálu, palivu a rytmu, ve kterém musíte přikládat.
Tohle musí každý umělec pro sebe objevit sám. Žádný producent ani vydavatel na to za vás nepřijde. Inspiruje mě opravdovost. Když řídím svůj tým, dávám lidem práci, dopřáváme hostům dobré jídlo nebo se společně snažíme projít těžkými časy. Ve všech těch zkušenostech je spousta hudby.
Může se vám hodit na Zboží.cz: