Zpěvačka Jitka Zelenková: Negativní věci mi přinášejí pozitiva

Jsem naprosto typický rozpolcený Blíženec. Jsem schopna říct, že něco bude senzační, a proto se to musí udělat, a vzápětí si položit otázku, jestli to tak skutečně je a jestli by nebylo lepší to nedělat. Kamarádi vždycky říkají: Už je to zase tady. Zase pochybuje…

Zcela jistě se něco takového stalo. Ale já to nehodnotím tak, že bych o něco přišla. Život jde tak, jak jde, a všechno je, jak má být. U mě navíc negativní věci přinášejí po čase pozitiva. Z dlouhodobého hlediska se vždy ukáže, že na první pohled špatné kroky byly velice dobré.

Kdyby to bylo dnes, určitě bych se o to pokusila. Třeba klidně v Americe. V sedmdesátých letech, kdy jsme s Karlem Gottem jezdili po světě, bych možná tu příležitost měla, ale když chcete dělat kariéru v zahraničí, tak tam musíte žít. A já jsem tady měla své blízké a bez nich bych nemohla a ani nechtěla být.

Především sama možnost tam zpívat. Mohla jsem si ale také kupovat a přivážet gramofonové desky, což byl pro mě, jako milovnici hudby, obrovský přínos. Vozila jsem si mnoho alb a hodně jich půjčovala svým kolegům muzikantům. Bohužel se mi málokdy vrátila zpět.

Když mi bylo jedenáct, dostala jsem ve škole v přírodě na Šumavě akutní kloubový revmatismus a týden nato zánět srdečního svalu. Šest neděl jsem ležela v nemocnici ve Vimperku, oblíbila jsem si tam doktory i sestřičky a chtěla jsem být jednou z nich. Později jsem si uvědomila, že bych musela celý život studovat. A já nejsem studijní typ.

Můj táta Miloš Zelenka byl dirigent symfonického orchestru. Když jsem si doma začala hrát na klavír a zpívala, podporoval mě v tom. Zaranžoval mi také pro symfonický orchestr několik skladeb, se kterými jsem potom vystoupila.

Když mi bylo patnáct, domluvil se s jedním svým kamarádem, který měl v Českých Budějovicích estrádu, že bych tam přes prázdniny mohla vystupovat. Tenkrát jsem i hodně četla, hlavně detektivky, a z jedné jsem měla zafixovanou pasáž o tom, jak přijde dáma do baru a poručí si ořechový likér.

A tak jsem o těch prázdninách přišla do baru, sedla si na stoličku, dala si nohu přes nohu a poručila si ořechový likér. Domů jsem potom napsala dopis, že se mám dobře, protože vstávám v jednu odpoledne. To bylo rodičům podezřelé, a když se pak ještě táta dozvěděl, že chodím do baru, dojel si pro mě. Pamatuju si, že jsem se mu tehdy pověsila na ruku a křičela, že budu zpěvačka, nic jiného. To bylo v pětašedesátém roce.

Myslím, že to byli spolužáci z Poděbrad, kteří mě do soutěže Talent 67 přihlásili. Vzala jsem si s sebou kapelu, se kterou jsem tehdy začínala zpívat na takzvaných čajích. Tenkrát ještě nebyly diskotéky. Tady musím vzpomenout na mého prvního kapelníka Josefa Jínu, jenž mou doprovodnou kapelu na soutěži vedl a na kterého mám ty nejlepší vzpomínky.

Soutěžila jsem s písněmi z takzvaného velkého amerického zpěvníku a dostala se až do finále, kde už mě doprovázel big band. Bylo to zároveň mé první televizní vystoupení. Vyhrála jsem a ještě tam jsem byla oslovena, abych nazpívala písničku Angela Michajlova a Pavla Kopty Bílý blues. Zazněla ve filmu Bylo čtvrt a bude půl a já jsem se v něm, zpívající na pódiu v pražské Lucerně, i objevila.

Martu Kubišovou. Byla mým celoživotním vzorem. Na čajích jsem zpívala jenom její písničky a světové standardy.

Po úspěchu v soutěži Talent 67 jsem se zúčastnila Prvního celostátního festivalu amatérských zpěváků v Jihlavě. Skončila jsem druhá. Doprovázela mě výborná kapela Apollo Jazz a já s ní potom jela autobusem do Prahy. Její členové se o mně asi zmínili, protože mě následně oslovil ředitel Divadla Apollo a skvělý textař Jirka Štaidl a požádal mě, abych tam vystoupila jako host.

Na ten koncert se přišel podívat ředitel Divadla Rokoko Darek Vostřel. Po vystoupení za mnou přišel a zeptal se mě, jak dlouho ještě budu chodit do školy. Když jsem mu odpověděla, že budu za rok maturovat, sdělil mi, že mě hned po maturitě angažuje do Rokoka.

Neproběhla. Byla jsem bílá jako stěna a klepala se, že nic neumím. Má kamarádka Vlaďka, se kterou se dodnes vídáme, mi dala tahák, abych ho použila a nezapomněla přinést zpátky. Ale já zapomněla, což byla pro ostatní katastrofa. Všichni mi strašně nadávali, ale nakonec uspěli.

Nastoupila jsem v září 1968 a Darek Vostřel mě obsadil do alternací rolí Marty Kubišové. Ta už koncertovala s Golden Kids, takže se divadlu nemohla plně věnovat. Vypadalo to ideálně, ale s politickou situací po srpnu 1968 se všechno začalo měnit. Divadlo Rokoko nebylo u režimu v oblibě, zavřeli ho kvůli údajné rekonstrukci, takže jsme hráli na jiných scénách a různě se stěhovali. Do toho jsem začala mít stále větší chuť koncertovat.

V Rokoku jsem se ale mnohé naučila. A Darek Vostřel byl první, kdo poznal, že jsem dramatická zpěvačka, které budou nejvíce sedět vážnější skladby i šansony.

Já je měla vždycky, ale snažila jsem se jich různými cestami zbavit. Třeba jsem si je žehlila obyčejnou žehličkou. Pak, někdy v roce 1970, do divadla přišli Hana a Petr Ulrychovi, s nimiž jsem vystupovala. Módní návrhář Zdeněk Křeček mi řekl, abych si ty kudrnaté vlasy pěstovala. Hanka Ulrychová byla blondýnka, Petr Ulrych chlap s kytarou a já byla tmavá holka s divokými vlasy. Bylo to docela typické. Mimo jiné jsme totiž zpívali směs písní z muzikálu Vlasy.

Nejsem muzikálový typ. Ale několika nabídkám jsem neodolala. Byla mi nabídnuta role Anděla v muzikálu Pomáda. Zpívala jsem jednu krásnou písničku a moc mě to bavilo.

Později přišla nabídka z Ostravy. V Národním divadle moravskoslezském chystali Fantoma Londýna, původní muzikál Radima Smetany a Michaela Prostějovského, a já měla zase zpívat jedinou píseň, v roli anglické královny Viktorie. Byla to komická role, při které královna nadává na poměry.

Trvalo to krásných pět let a pokaždé jsem se tam těšila. Ostrava má výjimečné divadlo, s tamním souborem byla skvělá spolupráce, všichni byli senzační a já si oblíbila i město.

V jednasedmdesátém jsem si vzala v Rokoku neplacené volno, abych mohla koncertovat. Mezitím Rokoko skončilo a celý soubor rozpustili. Tehdy jsem začala zpívat s velkými a dodnes známými big bandy Gustava Broma, Karla Vlacha i Josefa Vobruby.

V roce 1973 jsem na chodbě agentury Pragokoncert potkala bratry Ladislava a Jiřího Štaidlovy a Karla Gotta. Obestoupili mě, složili mi pár komplimentů a vysvětlili, že tvoří nový program, ve kterém by měly být s Karlem na pódiu dvě zpěvačky, vokalistky a současně sólistky. Byli už domluvení s Janou Kociánovou ze Slovenska. Pozvali mě na zkoušku a s Janou nám hned bylo jasné, že to půjde.

Karel nám na koncertech dával krásné sólové příležitosti. Byl pyšný na všechny své sólisty, zpěváky i hudebníky.

Sólová vystoupení jsem měla dávno před nástupem ke Karlovi. V roce 1977 jsme se s Felixem Slováčkem, který už v té době vyprodával sály, rozhodli, že uděláme samostatný recitál. Pořád jsme oba byli u Karla. Autorem našeho nového programu byl Miroslav Horníček, režisérem Ján Roháč. První texty mi psal Eduard Pergner, který kvůli zákazu činnosti používal pseudonym Boris Janíček.

Tehdy jsem začala zpívat lyrické skladby a brzy si potvrdila, že právě tyhle písničky mi sedí a posluchače oslovují. Když pak dostal Felix Slováček nabídku, aby dirigoval rozhlasový orchestr, domluvili jsme se s Rudolfem Roklem, že si, nejprve pro pražskou Redutu, připravíme komorní recitál. To bylo v roce 1982, tři roky po mém prvním albu Zázemí.

Rok nato jsem připravila koncertní program s větší kapelou. Dnes vystupuji hlavně v malé sestavě s klavíristou Lvem Rybalkinem a kontrabasistou Františkem Rabou.

Samozřejmě že je hrajeme. Když vyšlo před dvěma lety nové album Intimity, okamžitě jsem některé písničky z něj do programu zařadila. Víte, je zajímavé, že dřív dramaturgové televizních pořadů požadovali na každé vystoupení nové písničky. Pořád jsme něco vymýšleli. Dnes je to obráceně. Tvůrci televizních pořadů, ale i hudební dramaturgové v rádiích jako by o nové písničky vůbec nestáli. Zajímají je jen ty starší.

Ale já nechci ustrnout v minulosti, dívám se dopředu a chci posluchačům ukázat, jak cítím hudbu dnes.

Může se vám hodit na Zboží.cz: