Zaujmout dítě není tak jednoduché, říká oslavenkyně Jiřina Bohdalová

Před kamerou se poprvé objevila v šesti letech ve filmu Pižla a Žižla hledají práci (1937). K mnoha připomínkám toho dobrého, co během své devětaosmdesátileté herecké kariéry nabídla, a k řadě cen, které už měla doma, přibyla v tomto týdnu další. V úterý se stala osobností Supraphonu, vydavatelské společnosti, jež poslala do světa řadu jejích nahrávek mluveného slova, především pak pohádek a záznamů určených dětem.

„Mám radost z každé ceny, kterou dostanu, tak jako každý. Pro mě to ale není to podstatné. Pro každého herce, a to není nic nového, jsou podstatní lidé. Kdyby se jim to nelíbilo, žádné ceny by nebyly,“ řekla herečka Novinkám.

K namlouvání pohádkových a zejména večerníčkových postav se dostala díky Zdeňku Smetanovi, který v ní našel ideální interpretku. Její spolupráce se Supraphonem se potom začala psát v roce 1964. To načetla pohádku Bleděmodrý Petr od Iva Fischera.

„Pamatuju si zejména na ten pocit. Bylo to poprvé, co jsem měla tu čest spolupracovat s panem Karlem Högrem. První spolupráce s takhle velkým člověkem se do paměti zařízne,“ zavzpomínala.

Následovala řada dalších titulů, od příběhů Ferdy mravence, Pinocchia, Ovčí babičky či Pavoučka Páji po vyprávění známá z televizních Večerníčků, kupříkladu Pohádky z mechu a kapradí nebo Rákosníčka. V roce 2002 splnila přání spisovateli a textaři Pavlu Šrutovi a načetla jeho pohádku Pavouček Pája.

„Když se to tak vezme, pohádkami jsem se vlastně živila. Chtěla jsem, aby děti, které je poslouchají, měly dojem, že jim je vypráví kamarád z pískoviště. Podle ohlasů, které na ně byly, se to snad povedlo,“ upřesnila.

Popsala, že při hledání vhodného hlasového výrazu vycházela z pozorování dětského projevu: „Poslouchala jsem, jak mluví děti. Mají menší plíce a častěji se nadechují. A tak jsem se snažila to ve vyprávění vystihnout.“ Díky tomu vznikl těžko napodobitelný hlas, který přispěl k popularitě večerníčků.

Dodala však, že načítání Večerníčků a pohádek jí nakonec poničilo hlasivky. „Když si pustíte mé starší filmy, uslyšíte, že jsem tenkrát neměla hlas jako chlap. Po nějaké době jsem ale zvedla doma telefon a tam se ozvalo: Pane Bohdal, mohl byste mi dát paní Bohdalovou? Pochopila jsem, že se mi hlas změnil.“

Po převzetí Večerníčkova řádu v roce 2025 herečka řekla: „Večerníčky a pohádky jsou to nejcennější, co jsem udělala. Mám je všechny ráda a jsem ráda, že děti dodnes vědí, kdo je Rákosníček, Křemílek a Vochomůrka nebo Malá čarodějnice. To po mně zůstane.“

Její práce se stala dobrým příkladem toho, kterak citlivý dabing může formovat atmosféru a popularitu pohádkového díla.

„Udělala jsem toho hodně, byla jsem pilná,“ dodala ještě herečka.