Z každé prkotiny dnes děláme civilizační konflikt, říká filozofka Tereza Matějčková

Katastrofa je zvrat, který může zpětně vyjevit pravdu dosavadního vývoje, a zároveň se v katastrofách dost často proměňujeme, což může být i pozitivní. V sebraných dopisech a esejích německého dramatika Bertolta Brechta jsem nedávno četla větu: „Katastrofa je naše naděje.“ Myslím, že představa zkázy jako něčeho očistného pravdivá není, ale přece jen se díky ní můžou vyjevit nové možnosti, které jsme dosud neviděli.

A konec je zhuštěná pravda toho, co jsme žili. Proto je ta fascinace namístě. Navíc pro filozofy, minimálně v tradici, kterou se zabývám já, má konec ještě jeden význam, a sice télos, cíl.

V jistém ohledu jsme samozřejmě v krizi odjakživa, ale mnozí myslitelé reflektují to, že se dneska přece jen děje něco nového.

Dlouho jsme znali svou orientaci. Francis Fukuyama nemyslel tezi o „konci dějin“ tak naivně, jak mu mnozí předhazují, tedy že už se nebude dít nic zajímavého, nového. Myslel to tak, že jsme přišli na možná nedokonalý, ale přece jen nejlepší způsob, jak společnost organizovat – tedy kapitalismus a liberalismus. Přišli jsme na to, jak distribuovat statky a svobody, a ačkoli na tom musíme dál pracovat, v zásadě platí, že nejblahobytnější společnosti jsou tam, kde se tomuto způsobu organizace daří.

Dneska je tahle důvěra otřesena. Ukazuje se, že jsme nedorazili na konec dějin, ale že jsme dějiny reaktivovali: odehrávají se nové civilizační konflikty, sílí ideologie. Dříve se i politické otázky probíraly pragmatičtěji, protože jsme tak intenzivně neřešili ten velký rámec, do kterého jsou zasazeny; byl daný a věřili jsme mu. Teď jako bychom měli sklon i v malém problému vidět něco velkého a hned na to používáme rastr „woke“ či naopak „neokonzervatismus“.

Slovinský filozof Slavoj Žižek ve své poslední knize Příliš pozdě na procitnutí říká, že tohle je znamení postpolitiky. Z každé prkotiny uděláme civilizační konflikt místo toho, abychom si pragmaticky řekli, kde je problém a jak na věc.

Uprostřed krizí a katastrof tedy určitě žijeme, žili jsme i předtím, ale předtím jsme alespoň nepochybovali o svém celkovém směřování. Dneska směr úplně nemáme, což ústí v bezradnost.

Myslím, že se dneska opravdu něco mění. Je to vidět i na humanitních vědách, kde se v posledních desetiletích často řeší, proč nevznikají nová velká díla. Myslím, že současní filozofové toho strašně moc dělají, ale málo udělají. Filozofické knihy z 18. a 19. století jsou výrazně hutnější, je potřeba je studovat, zatímco současné filozofy stačí prostě číst. Z dnešních děl se vytratila určitá koncentrace.

Ale nedá se to přičíst jen jednotlivcům. Humanitní vzdělanci v 18. a 19. století měli v sobě velmi silně zakotvenou tradici, znali kánon a věděli, že jejich čtenáři ho znají taky. A to je to vyprávění – oni měli šanci mluvit o své kultuře v celé její šíři. Mohli si dovolit úplně jinou hloubku ponoru než my dnes.

Ovšem nejenom čtenáři, i my filozofové jsme jednodušší. Já mám specializované vzdělání v určité oblasti, ale když se mě zeptáte na něco mimo ni, řeknu vám, abyste zašel za jiným specialistou. Málokdo má dnes širší přehled a všichni máme spíše sklon stávat se odborníky, z čehož už pak společný příběh nepospojujete.

Polevuje naše schopnost soustředit se, což opět není jen, možná ani především, individuální vina, ale důsledek sociálního vývoje. Sama cítím, jak pro mě začíná být těžké přečíst román.

Ve čtyřiadvaceti jsem zhltla Proustovo Hledání ztraceného času během jednoho krásného léta, což nevím, jestli bych dneska zvládla. A není to jen tím, že člověk pracuje a má spoustu jiných úkolů, jde o tu schopnost vyjmout se z okolního dění a ponořit se do vyprávění.

Vidím to i na svém synovci: je mu dva a půl roku, říkám si, že by se mu měly číst pohádky, ale on miluje klipy na YouTubu, kde Vlad a Niki něco nalijou do záchodu a ono to bouchne. Tam příběh zkrátka není, je to jen klip.

Intelektuálové kdysi rozuměli literatuře, hudbě, architektuře, historii, ale dneska už se „specializují“. Jsem vyděšená z toho, jak i má vlastní schopnost číst klesá.

Nevím, jestli je nutné hledat nové vyprávění. Jsem trochu alergická na oblíbenou tezi, že nám „chybí společný příběh“. Vždyť se samo to tvrzení stalo společným příběhem humanitních věd!

K čemu nám společný příběh bude? Možná jsme ho opustili i z dobrých důvodů. Integrace do společného příběhu člověku ubírá osobní svobody. A ačkoli často mluvíme o respektu, solidaritě a péči, nakonec stejně toužíme hlavně po tom, dělat si, co chceme; nebo se tak aspoň chováme. A kdyby v tom společném příběhu nebyla moc omezovat, která nám zároveň dodává pocit bezpečí, tak by to zase nemělo smysl.

A jak bychom to velké vyprávění vlastně vytvářeli? Možná se musíme smířit s tím, že se naše doba i naše myšlení reorganizují a že nebudeme žít podle příběhů. Třeba zjistíme, že život podle příběhů je také mýtus. Velké tradiční společnosti na tom stály, ale možná to není jediný možný způsob.

Také jste to řekl, to slovo narativ! Je zajímavé, jak se nám podobná slova vrazila do jazyka v momentě, když už nic takového nemáme. Jsou to invalidní pojmy, které se dostávají na povrch ve chvíli, kdy už je nežijeme.

Říká se to. Ale když vidím svého synovce… Uvidíme, co z něj s Vladem a Nikim vyroste.

Moderna stojí mimo jiné na vědomí, že velkoformátové příběhy nejsou nikdy nevinné. Vždycky někoho ideově zvýhodňují a někoho znevýhodňují. Pointou moderny je zbavovat se příběhů. Mám doma knihu jednoho německého neurologa Narativní mozek, ale jsem vůči tomu skeptická. Musíme jako lidi myslet v souvislostech, ale ne každá souvislost je nutně příběhem.

Ten „běh času“, to může být i nějaká scénka, klip, to je i ten Vlad a Niki. Někdo se lekne, jak to v záchodě bouchne, je tam nějaké rozuzlení. Ale příběh, jak mu rozumím já, potřebuje více než narativní strukturu, potřebuje širší souvislosti, možná i ideový rámec.

Vůči datům jsem obezřetná. Mám dojem, že jsme vědcům propůjčili autoritu, která je jistě namístě, ale zároveň se tím z vědy stalo zaklínadlo. Vykládám nějaký příběh – vidíte, také jsem to použila! – svého života a někdo mi řekne, že to „nesedí s daty“. Já řeknu, že jako žena nemám tu a tu zkušenost, a dozvím se, jakou zkušenost podle dat ženy mají mít. Máme sklon vybranými daty občas někoho vyšoupnout ze hry.

Silně se to projevilo v debatách kolem střelby na filozofické fakultě. Na sociálních sítích i v médiích se rozšířila teze, že podle zahraničních studií by se o masových střelcích nemělo mluvit, protože to vede k nápodobě a sekundární traumatizaci přeživších. Tak jsem hledala a zjistila, že žádné takové studie neexistují.

Autoři podobných výzkumů to formulují velmi opatrně, píšou o možnosti nápodoby, jiní autoři zase tvrdí, že je to nedoložitelné.

Fenomén školní střelby je – naštěstí! – tak výjimečný, že z toho žádné obecné závěry nejdou dělat. Každé takové střílení je velmi specifické a – zase jsme u toho – je třeba v konkrétní situaci vyhodnocovat, co je možné zveřejnit, co ne, nikoli abstraktně něco prohlašovat na základě dat, která navíc pocházejí převážně ze Spojených států… Skoro se mi zdá, jako by data někdy sloužila k tomu, aby se lidem říkalo, o čem je a o čem není legitimní mluvit.

No právě. Už jsme se bavili o tom, že velkoformátové příběhy nejsou nevinné, a i kdyby byly jenom neutrální, tak tezi, že nás příběhy ochrání před velkými zločiny, nelze zastávat. Velké zločiny vzešly z velkých kulturních center, ať už to bylo Německo, nebo Rusko. Koncentrační tábor Buchenwald stál vedle obrovského kulturního střediska, a jak říká spisovatel George Steiner, žádná muzika, žádná báseň neprotestovala.

Je otázka, jestli by nám pomohla ta zmíněná klipovitost. Myslím, že ne, že je to jen jiná verze problému. Člověk je složitý tvor, který umí konat zlo v různých podobách.

Cesty zpátky do 19. století jsou zatarasené naším současným myšlením. A já mám ráda naši kulturu i s celou její klipovitostí a chaotičností, byť si samozřejmě kladu otázku, jestli v momentě, kdy člověk ztratí schopnost koncentrace, neutrpí i jeho schopnost být svobodný. Ale třeba pak budou kultury aspoň bezzubější a nebudou schopné tak koncentrovaného zla.

Naše společnost se jistě nějak hlouběji transformuje. Proměňuje se například, jaká média člověk vyhledává, roste popularita podcastů, lidé jsou lační spíše poslouchat než číst – a už to mi přijde jako velká změna. Jestliže doteď byla naše kultura tažena písmem, teď se přenastavujeme na určité prvky orální kultury.

Kdybych byla politoložka, mohla bych mluvit i o geopolitickém přenastavování světa. V Evropě lidé málo důvěřují budoucnosti, neustále se tematizuje, že nevíme, kam kráčíme…

Německý sociolog Hartmut Rosa pak říká, že lidé v Číně a jiných kulturních oblastech tomuto našemu problému moc nerozumějí. Možná i to je symptom, že se centra mění.