Článek
Izrael postupně obsazoval jednotlivé části Pásma Gazy, čistil je od severu, ale Hamás se mu vykořenit nepodařilo. Prostě se vždycky přesunul do té části Pásma, kde zrovna neprobíhala izraelská operace. Napřed na jih do Chán Junísu a Rafahu a pak zpátky do města Gaza.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, zvaný Bibi, dříve dokonce krásný Bibi, svým plánem obsadit v jednu chvíli celé Pásmo, což mu neprošlo (může se vrátit jen do stejnojmenného města), doufal, že když bude celé území ovládat Izrael, tak tuto taktiku Hamás nemůže využívat.
Nedošlo mu, že se bojovníci Hamásu mohou opět rozptýlit mezi civilisty, ztratit se v davu. Dav jim to umožní. Hamásu sice má značná část Palestinců plné zuby, ale v Izraelcích vidí vetřelce, kteří jim způsobují aktuální utrpění. Kontrolovat každého Palestince nejde. Ani Napoleon si nebyl schopen podrobit Španělsko, útokům guerill podporovaných většinou obyvatel nedokázal dlouhodobě čelit a Francie byla schopna držet jen velká města.
Rozhodnutí Benjamina Netanjahua dostat po teroristickém útoku ze 7. října 2023 na svobodu nejen všechny unesené, ale taky zlikvidovat Hamás, je zcela pochopitelné. Takovouto organizaci, která tě chce zničit, není možné nechat působit ve svém sousedství. Od začátku ale čelil kritice, že druhá část jeho plánu je moc ambiciózní. Hamás je tak prorostlý do palestinské společnosti v Pásmu Gazy, že to nejde.
Nejenže Hamás není úplně poražen, i když jeho reálná síla je minimální, ale ani zbylí rukojmí se nedostali na svobodu. Netanjahu se snažil zabít dvě mouchy jednou ranou, honil dva zajíce, což je zase ovšem nereálné. Hamás jasně řekl, že pustí rukojmí jen výměnou za trvalé příměří, což znamená, že nebude moci být totálně zničen. Lze jedno, nebo druhé.
Čas hraje proti Izraeli. Jeho odpověď na nejmasovější vraždu Židů od druhé světové války (obětí bylo cca 1200 a unesených 251) byla oprávněná. S protahováním operace a rostoucím počtem palestinských obětí se stále naléhavěji vynořuje otázka, jaká odpověď je uměřená.
Nemusíme věřit číslům Hamásu o počtu obětí, ale je jich mnohonásobně více. Lidé v Pásmu Gazy trpí nedostatkem potravin a někteří přímo hladem. Jejich situace je skutečně zoufalá. Izrael zablokoval pomoc ze strany OSN, protože si jí část uzmul Hamás, ale vlastní pomoc se mu nedaří distribuovat všem potřebným. S každým uplynuvším okamžikem navíc klesá naděje, že se rukojmí někdy dostanou na svobodu.
Netanjahu je ve slepé uličce. Nechce se vzdát ani jednoho ze svých cílů a unikají mu oba. Ztrácí i podporu vedení armády. Nedochází mu, že zvolený způsob likvidace Hamásu působí jako snaha utopit vodníka, jak řekl jeden kolega. Zesilující tlak Izraele a zoufalé podmínky v Pásmu Gazy jsou vodou na mlýn palestinským radikálům a jejich příznivcům, což je pravý opak toho, co Izrael chce a potřebuje, protože v tomto konfliktu byl brutálně napadený on a to, že Hamás dál zadržuje rukojmí, je nepřijatelný válečný zločin.
Pro Izrael je úplně jedno, proč Netanjahu jedná, jak jedná, jestli jde o snahu zabránit svému stíhání za korupci, jak zaznívá, nebo má příliš ambiciózní cíle. Prodlužující se válka poškozuje obraz Izraele a dává trumfy do rukou jeho odpůrců, kteří mají dobře zvládnutou propagandu a dokáží skvěle využít každé hloupé vyjádření, jako je proměna Pásma v druhou riviéru, vystěhování Palestinců či výroky ultraradikálního ministra financí Becalela Smotriče o úplném zničení Pásma Gazy či výzva poslanců Knesetu k anexi Západního břehu Jordánu. Jako by izraelské vedení zapomnělo na sílu slova, kterou si uvědomoval v židovském ghettu ve Varšavě Emanuel Ringelblum, když shromažďoval veškeré informace o životě v něm. Jeho skupina jako první propašovala zprávu o masovém vyvražďování Židů, kterou v červnu 1942 odvysílala BBC.