Výstava: Zobrazování nahé krásy má stále smysl

Není těžší fotografická disciplína, než je ženský akt. Nahota nás totiž obklopuje prakticky každodenně, lidé si na ni zvykli, není pro ně už dávno pohoršující (až na výjimky) a jako by na odhalenou krásu, co do uměleckého rozměru, určitým způsobem rezignovali.

Druhé úskalí tkví v tom, že jakmile stojíte před nějakým aktem, okamžitě vás napadne nějaký jiný autor, kterému se ono dílo podobá.

Při procházení se mezi Dvořákovými akty nás musí napadnout jméno Helmuta Newtona, případně Tarase Kuščynského, Antonína Kratochvíla či Adolfa Ziky. To jim ale neubírá na kvalitě a zajímavosti.

Dvořák v sobě navíc nezapře malíře a hudebníka, což jsou profese, kterým se před fotografií věnoval. Má díky tomu smysl pro kompozici a rytmus, stejně tak některá jeho díla evokují spíše plátna klasických mistrů než obvykle pojaté fotky.

Třeba dílo Capture z roku 2022, na němž stojí v krajině dlouhonohá dívka oděná v krajkové kombinéze. Její tělo je prohnuté, dívá se na nás a u tváře má fotoaparát. Figura připomíná antický vítězný oblouk stojící osamoceně v časoprostoru.

Wild Beauty (2022) už má v sobě takřka neuchopitelnou nadčasovost. Na útesu pod zpěněnými mořskými vlnami stojí zády k objektivu nahá dívka. Vidíme ji z dálky, ale přesto z jejího postoje cítíme vzdor. Nakročená noha a ruce v bok ukazují, že se v obecné rovině může osamocený jedinec postavit něčemu, co jej přesahuje.

Emilia (2021) má v sobě naopak dívčí jemnost a něhu. Nahé dívčí tělo se přimyká k velkému koženému míči, jako by chtěla tato femme fatale ochránit celou planetu svou krásou.

V návštěvní knize je od jednoho návštěvníka napsána věta: Vkusné a sexy. Možná že schopnost skloubit tyto na první pohled protichůdné směry je pro tvorbu Lukáše Dvořáka tím nejdůležitějším.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Leica Gallery Prague