Článek
Malíř Petr Pavlík, jehož výstava je k vidění v liberecké Galerii Prostor 228 do 31. října, esteticky zpracovává právě takové zážitky. Jedním z jeho stěžejních témat jsou totiž poutnice putující krajem. Ano, poutnice, ne poutníci, tak jak je to obvyklé.
Tvůrce kdysi v jednom rozhovoru uvedl, že jednoho dne prostě vstoupila do jeho obrazů putující žena a působila na něj melancholicky i tajemně zároveň. A že si nakonec uvědomil, odkud ji zná. Z dětství, protože ona postava je jeho matka, tak jak ji viděl jako malý chlapec.
Obraz Poutnice na cestě (2020–2023) vyjadřuje jeho představu o dámě procházející krajinou, které dává vnitřní klid, a světu garantuje i jisté bezpečí. Zlatavé slunce na modré obloze za zeleným horizontem vyjadřuje naději, že jít kupředu má smysl a že i cesta jako taková může být pro člověka pevným cílem. A to nejen ve dne, ale také v noci. To vyjadřují dvě plátna Večerní poutnice a Červená poutnice (obě z roku 2020), na nichž je patrná jen ženská silueta a vizuálně výrazné temně modré nebe. Jako maják na něm svítí zlaté hvězdy, respektive srpek měsíce.
Druhým oblíbeným tématem jsou tak zvaní vohnouti, lidé zlomení a ohnutí dobou. Lidé, kteří už po ničem netouží, raději nevyčnívají a přežívají ze dne na den. Autor je takto charakterizoval, ale také je chápal jako symboly individuálního odporu proti společenskému tlaku.
Z díla nazvaného Tvář postmodernismu (2023) se na nás dívá možná právě jeden z nich. Má kulatou dobrosrdečnou tvář, výrazné oči a jeho rysy se ztrácejí mezi barevnými plochami. Jako kdyby se chtěl schovat do stínu a sledoval okolí jen ze zálohy a netoužil do ničeho zasahovat.
Třetím motivem, který v obrazech Petra Pavlíka můžeme vidět, je krajina. Ta skutečná, ale i ta symbolická, která se stává určitým přírodopisem duše. Možná proto je na oleji Z Liberecka (1984) jen tichá přízračná krajina. Žluté pole, temně zelený les a purpurově fialová obloha. Možná je v tom díle zobrazen latentní klid před bouří nebo slunce v naší duši.
