Všechny věci z AVU jsem spálil, říká Jiří Petrbok

„Nikdy jsem neměl model, nemám výtvarnou střední školu, takže jsem přijímačky na Akademii výtvarných umění dělal tak, že jsem kreslil sám sebe. A trošku mi to zůstalo,“ řekl Jiří Petrbok před vernisáží své výstavy.

„Také ty figury a portréty dost deformuji, takže se mi líp deformuje, když jsem to já, abych nemusel přemýšlet, že někoho můžu urazit,“ doplnil.

Připomněl ale také, že ač maluje formálně autoportrét, nejde v jeho obrazech o něj samotného. „Jde spíš o to, co přes sebe do svých obrazů dávám. Vnímám se jako médium, které vstřebává dění kolem sebe a přetváří ho v obraz,“ podotkl.

Vzpomněl také na samé počátky své tvorby na akademii, kdy se věnoval abstraktní malbě a snažil se zaujímat postoje ke konceptuální tvorbě. „Když jsem končil AVU, všichni říkali, že obrazy musí být odosobněné… Mě to natolik štvalo, že jsem se rozhodl, že budu dělat pravý opak. Můj koncept z té doby je, že budu úplně nekoncepční,“ řekl.

„Uvědomil jsem si, že moje tvorba směřuje k velmi osobním až psychologickým či archetypálním obrazům. Tento přístup mě vždy přitahoval. Konceptuální umění respektuji, ale osobně mě nenaplňovalo – během studií jsem se věnoval abstrakci, která mě nakonec přestala zajímat natolik, že jsem většinu těch prací zničil,“ popisoval svoje začátky.

V době, kdy převládal silně konceptuální přístup, se tedy rozhodl pro něco jiného: pro radikálně osobní výpověď. Souhlasí i s tím, že některé jeho práce vycházející z intenzivních vnitřních prožitků mají blízko k arteterapii.

„Právě v době, kdy se mnozí ve své tvorbě osobnosti spíše vyhýbají, jsem se rozhodl jít opačnou cestou – naplno s kůží na trh,“ říká.

Název výstavy neodkazuje k nemoci, ale k širší zkušenosti člověka, který je vystaven působení institucí, společenských očekávání, symbolů i vlastního těla. Pacient je tak ve výstavě ten, na koho svět doléhá, ale kdo si zároveň vede vlastní záznam, aby se nestal pouhým případem.

Petrbokův vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost. Podle kurátora Otto M. Urbana je pro Petrbokovu práci typické, že ukazuje člověka v krajních polohách.

„Petrbok zde zobrazuje sám sebe v nejvyhrocenějších emočních situacích – od euforie až po ty nejhlubší propady. Od počátku je patrné, že jde o mimořádně sofistikovanou malbu po technické stránce i o svébytné, do značné míry konceptuální uvažování,“ uvedl kurátor.

Petrbokovy obrazy na první pohled působí hravě, někdy až groteskně, jindy znepokojivě. Často jsou na nich postavy s maskami, zvláštní bytosti nebo odkazy na motivy z historie umění i popkultury.

Při bližším pohledu se ale ukazuje, že jde o mnohem osobnější výpověď. Autor se ve své tvorbě opakovaně vrací sám k sobě – ne však jako k realistickému portrétu, ale spíš jako k proměnlivé postavě, která se skrývá, převléká nebo rozpadá.

Autoportrét, který autor s kurátorem zvolili jako téma výstavy, nepředstavuje jen obraz tváře, ale způsob, jak se dívat dovnitř sebe sama. Někdy přímo, jindy skrze masku nebo jinou identitu.

„V tvorbě se prolínají odkazy na vysokou malbu 15. a 16. století, včetně renesančních mistrů, s prvky popkultury – od komiksových postav, jako je Ferda Mravenec, přes Futuramu až po graffiti a motivy smajlíků. Vzniká tak svébytný a výrazně osobitý vizuální celek,“ doplnil Otto M. Urban.