Hlavní obsah

Věra Skálová-Selnerová: S Burianem jste museli pořádně improvizovat

Právo, František Cinger

"U Vlasty Buriana to bylo sakramentský, to jste musel pořádně improvizovat. Rozpovídal se a vy jste musel navázat. To nebyla žádná legrace," vzpomíná na zážitky z jeviště s králem komiků Věra Skálová-Selnerová.

Článek

Hrála jste také ve filmu…

To byla zásluha Vladimíra Slavínského, jehož ženu znala moje teta. Když si tak člověk vzpomene na momenty, které v životě hrály osudovou roli, je to k nevíře. Jedna věta, jedno setkání.

První film, ve kterém jsem hrála, byl Advokát chudých. Dělali jsme také Muži nestárnou, to už byla větší role. Točili jsme v Hradci Králové na plovárně, kde byly vlny. Musím vzpomenout na kameramana Ferdu Pečenku, chodil tehdy s Jiřinou Štěpničkovou. Bylo to hezké natáčení. Jana Pivce jsme sledovali, když měl skákat z můstku. Šel na něj, ale ten se hýbal, tak se vrátil. Slavínský na něj křičel: „Ruce…“ a konec. Pivec šel pozpátku zpět a skočil za něj jiný muž.

S Burianem jste se viděla i po válce…

Bydleli jsme s manželem v Praze na Hanspaulce a on jeden čas na Babě. Byla jsem tenkrát v takovém rozporu: znala jsem ho, na druhé straně o něm tak nepěkně psali. Zazvonila jsem a přišla paní Burianová. Byla překvapená, vypadala hrozně špatně. „Přišla jsem se zeptat, jak se daří panu ředitelovi. Jestli bych mohla nějak pomoct?“ Byla v rozpacích a v tom ze dveří vyšel Burian ve starém županu. „Jé, pane řediteli, já jsem se přišla na vás podívat,“ řekla jsem. „Děvečko, ode mě radši dál. Mně už nikdo nemůže nic horšího udělat. Jsi strašně moc hodná, že ses nebála, ale je lepší, když půjdeš domů,“ odpověděl.

Slova už si přesně nepamatuju, byla jsem z toho tehdy dost špatná. Potom hrál v Karlíně, Jan Werich mu podle Rudolfa Cortéze hodně pomáhal, ale kamarádka mi vyprávěla, že musel už v zákulisí sedět, špatně chodil.

S Vlastou Burianem jste v letech 1942–1944 hrála přímo v jeho divadle. Jaký byl?

Musím říct, že ohromný. Měla jsem výhodu, že jsem jako sokolka byla sportovkyně a on byl sportem posedlý. Za jevištěm měl dva válce a na nich kolo. Nikdo kromě něho na něm nechtěl sedět, bylo dost těžké na něj jen naskočit. Přidržel mě a šlo mi to, tak jsem měla bod k dobru. Jeho paní Nina mě také měla ráda. Uviděla moje dlouhé blond vlasy a povídá: „Kdopak vám to, Věruško, dělá?“ „Pan Olda,“ odpověděla jsem. To byl kadeřník, který se vrátil z Francie. Tak jestli by nemohl přijít. No, a stal se jejím dvorním kadeřníkem. U Buriana to bylo sakramentský, to jste musel pořádně improvizovat. Rozpovídal se a vy jste musel navázat. To nebyla žádná legrace.

Jak jste se k němu vůbec dostala?

Hrála jsem v Divadle Anduly Sedláčkové, která se v Mozarteu v Jungmannově ulici v Praze snažila dělat české divadlo. Začala jsem tam, když jsme museli utéct po Mnichovu z Ústí nad Labem. Její sen byla Věc Makropulos. Už jen že dala Loupežníka, to bylo něco. Čapek, ačkoli nebyl na indexu, stál hned vedle. Když uvedla Věc Makropulos, lidi chodili moc. Hrála hlavní roli a musím říct, že byla ohromná. Rozkřiklo se to.

Hrála jsem třeba s Františkem Hanusem nebo Karlem Třešňákem ve Sluhovi dvou pánů, dávali jsme také Neomluvenou hodinu, takovou plytkou komedii, ale lidi se potřebovali odreagovat. Tatínek byl taxikář a jednou vezl Buriana. Řekl mu, že dcera hraje. „Ať se přijde podívat,“ odpověděl mu Burian.

Jak probíhala „přijímací zkouška“?

Burian celkem nechodil na zkoušky, ale tehdy tam byl. Byli tam i Jaroslav Marvan a Antonín Streit, ale Marvan byl naštvaný, že musel přijít s takovou „nickou“ zkoušet. Burian říkal: „Dobrý, dobrý.“ Marvan oponoval: „Vždyť je na tu venkovskou holku taková hubená.“ A Burian na to: „Zavoláme Helenku, dá jí nadýchanou blůzičku, nabíranou sukni a hned z ní bude holka z venkova.“ Potom jsem s ním hrála až do roku 1944, když Němci zavřeli všechna divadla a byli jsme totálně nasazeni.

Na co nemůžete zapomenout, když se řekne Burian?

Pamatuju si, jak jsem měla v selské jizbě rozdávat hrnky, takové kameninové, že přijdou všichni na kafe. Jak jsem je držela, Burian za mnou najednou dupnul, já se lekla a hrnky se rozběhly po stole. Byla jsem celá pryč a napomenula ho: „Ale dědečku, co to děláte.“ On se chechtal, paní Nina také. Nakonec se začalo chechtat celé divadlo.

Vzpomenete si ještě na něco?

Vedle dveří byly kukačky. Nikdy nešly. Hrála jsem se Streitem, začali jsme se jako sbližovat, a najednou dědeček Burian přišel. Koulel očima, co jako bylo. My na to, že nebylo nic. Měl takové pantofle, sundal je a praštil mě přes zadek. Jak jsem stála pod těmi hodinami, najednou udělaly: Kuku, kuku. To si neumíte představit, jak to s ním zamávalo.

Potom jsem měla na boku modřinu a jednou večer jsem mu říkala: „Pane řediteli, prosím vás, nemohl byste mě mlátit na druhou stranu? Já už mám modřinu a bolí mě, když mě na tu stranu bouchnete.“ „Jó? Ukaž!“ řekl. Já mu tu modřinu ukázala a on povídá: „Proč jsi mi to neřekla dřív, to dostaneš bolestné. Jdi k Rójovi.“ Plukovník Rója mu nahoře v kanceláři vedl účetnictví. Tak jsem dostala dva tisíce.

Jak vzpomínáte na Marvana nebo na Čeňka Šlégla?

Marvan se s námi moc nebavil. Ráda vzpomínám na starého pana Hrušínského. Ten byl noblesní, klidný pán. Šlégl byl k nám, mladým holkám, velice milý a moc slušný. Jen se ukláněl: „Dámy, dobrý večer, dobrý večer.“ Marvan nás bral jako křoví. Nebyl zlý, to ne, a Burian ho potřeboval. Jak Šlégl, tak Marvan byli ohromní nahrávači na jeho špílce. Myslím, že se málokdy našel partner, který by tak nahrával, jako oni dva.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám