Článek
Alfou a omegou Typltovy tvorby je dynamická figura a expresivní barevnost. Tyto signifikantní aspekty fungují i v tomto případě. Velkoformátová plátna nejsou totiž umístěna pouze v sevřených prostorách galerie, ale také ve foyer divadla, předsálí nebo na schodišti. A rozlehlý prostor bílých stěn výše uvedeným pracím vyloženě svědčí. Naplno se totiž odhaluje jejich vizuální monumentalita a výtvarná řeč.
Člověk kráčí po schodišti pod zdobeným lustrem a připadá si jako na nějakém zakletém zámku plném podivuhodných obrazů. A když najednou některý z nich vidí z nadhledu mezi prosklenými patry, otevírá se mu zase jiný úhel pohledu a vnímá plochu plátna naprosto odlišně.
Sám autor kdysi zmínil, že ho zajímá to, co je vlastně za obrazem jako takovým, tedy v latentním druhém, třetím plánu. Ačkoliv jsou jednotlivé obrazy opatřeny popiskami s názvy, nechce je nějak blíž konkretizovat. Pojmenování slouží spíše jako volné ideové vodítko než nějaká danost.
Stejně jako si tedy návštěvník musí umět vymyslet svůj příběh, tak i malíř musí umět vymyslet obraz štětcem na plátně. Pokud se oba přístupy protnou, je to bonus, ale nutné to není. Tahle díla si přímo říkají o to, aby si prostřednictvím představ žila vlastním životem.
Jako příklad můžeme uvést plátno Neohlížej se z roku 2011. V centru dění jsou tři dívčí postavy a jedna z nich se obrací někam k horizontu. A právě odtud se šíří oranžově rudá záře. Ale její epicentrum tkví mimo obraz, takže nevíme, jestli jde o západ slunce, lesní požár či atomový výbuch a trojice se v mžiku promění jako Lotova žena v solné sloupy.
Dnes už klasický Typltův motiv plačících miminek zase poukazuje na to, že i výrazně zkarikovaná obličejová grimasa může mít v sobě expresivní vyjadřovací schopnost. Tentokrát mistr vsadil na Oranžový pláč (2024). Obvyklý dvojportrét brečících mimin na zeleném podkladě vypadá, podle barev ve tvářích na opravdu enormní psychické vypětí.
Ovšem na výstavě najdeme i klasický portrét takříkajíc v klidové poloze. Nad černým klavírem visí v předsálí jeden z nich. Mužská hlava na stěně jakoby levituje a evokuje tak trochu uťatou hlavu Jana Křtitele. Její odraz pak můžeme vnímat na vyleštěné desce koncertního nástroje. Tvář mladého muže je smrtelně vážná, jeho tvář však zdobí červené a zelené barevné plochy. Jejich rozvržení může někomu připomínat válečné zbarvení bojovníků kmene Dakotů či Arapahů.
Obrazy malíře Lubomíra Typlta zhmotňují určitý systém prostřednictvím estetické řeči, která se pro nás stává hmatatelnou o to víc, čím víc ji zasazujeme do kontextu rozlehlosti okolního prostoru.
