RECENZE: Film The Surfer táhne i bez prkna Nicolas Cage

Cage hraje zapáleného surfaře, původem Australana, který se vrací po dlouhých letech prožitých v USA do míst, kde se narodil, aby koupil rodný dům. Ten je shodou okolností právě na prodej a muž ho chce ještě před uzavřením koupě ukázat synovi z toho nejkrásnějšího pohledu: z konkrétního místa na hřebenech vln.

Ale když spolu přijdou na pláž, dřív než stačí položit prkna na moře, zarazí je alkoholem i drogami pořádně rozjetá parta místních surfařů a odmítá je pustit dál.

„Nežiješ tu, nesurfuj tu,“ jsou slova, která muži donekonečna opakují, a je zřejmé, že na nich budou libovolně dlouho trvat a v obrovské přesile si prosadí svou.

Syn, který tu ostatně vůbec nechtěl být, odchází, otec však nechápe a odmítá takový nesmysl, jakým je „zákaz“ surfování na veřejné pláži, přijmout.

S neústupností, která hraničí s posedlostí, se snaží čelit ponižování a pak otevřené agresi ze strany surfařského gangu, který zjevně ovládá celou zdejší komunitu včetně policie.

Nepřátelství a násilné akce stoupají stejně rychle jako slunce vrcholícího léta, které surfaři rozpaluje mozek, Vánoce, které chtěl trávit už ve svém domě, se neúprosně blíží, a realitní makléř nepočká.

Scenárista Thomas Martin napsal docela originální historku, která je napínavá především tím, že přináší několik neočekávaných zvratů ve vývoji Cageovy postavy. Po prvních útocích party zámožných a mocných mužů, kteří jezdí na pláž „upustit páru“, protože v práci i doma musejí žít podle pravidel, se Surfařova neústupnost jeví ještě jako logická potřeba muže neustoupit ze svých jasných práv. A diváka až mrazí z toho, kde se bere v lidech taková krutost.

Ale jak agrese stoupá, zdá se toho všeho být až moc, surfařovo utrpení a jeho posedlost působí chvílemi až nepravděpodobně. Jeho osobnost se rozpadá, zdá se, že už naprosto zešílel.

A protože se tyto scény v podstatě opakují jen s dalším a dalším ponižováním a násilím, vkrádá se trošku nuda a nechuť onu eskalaci násilí na jedné straně a bezmoci na straně druhé sledovat. Jak to může skončit, je otázka, která v prostřední části drží do značné míry jako jediná diváky v sedadlech.

Naštěstí má scenárista v rukávu ještě několik zvratů a překvapení, které mnohé předchozí zdůvodní a vysvětlí. V poslední půlhodině je totiž film zajímavý především psychologickou proměnou hlavní postavy, kterou charismatický a přesvědčivý Cage zprostředkovává vskutku skvěle.

Velmi dobrým protihráčem je mu i Julian McMahon v roli šéfa gangu, a chvílemi dojde v dialozích i na osvěžující humor.

Režisér Lorcan Finnegan využil všechno, co mu nejen herci, ale také australská příroda nabídla. Úchvatné záběry na moře a surfaře na vrcholcích vln za plného slunce i při jeho západu, zvířata, která jako kdyby se vysmívala člověku za jeho nesmyslné snažení o pozemské statky a o důstojnost, která může být tak snadno ztracena.

A ku cti budiž režisérovi připočteno i to, že ač se film odehrává výhradně na pláži a na parkovišti, divák nemá pocit, že by se potřeboval přesunout kamkoliv jinam.