RECENZE: Cillian Murphy chce jako Steve zachránit všechny. Hůl zlomil jen sám nad sebou

Netflix se rozhodl, že letos na podzim sáhne po napětí, které se odehrává nejvíce v lidské hlavě a mezi řádky. Film Steve však působí, jako by přistál na nesprávné platformě, je příliš civilní na Netflix a příliš komorní pro masového diváka.

Snímek s Cillianem Murphym (Oppenheimer) v hlavní roli není drama o velkých gestech. Spíš o únavě, která se vkrádá do hlasu i očí, zatímco všechno kolem tak nějak upadá. Žáci ve výchovném ústavu jsou neposední, hrubí, často až neúnosní, ale Steve v nich pořád vidí víc než jejich hněv. Snaží se proto zachránit jejich pověst i reputaci a rozpočet instituce.

Steve není hrdina, ale člověk, kterému docházejí síly. Stojí uprostřed chaosu a nechce nikoho nechat utopit, i když on sám už skoro nedýchá. V každém pohybu má drobnou úzkost, jako by vážil, jestli má vůbec sílu další den znovu vstát. Bojuje s vlastními traumaty a závislostí, i proto je svým svěřencům blíž. A o své práci ví, že jen tak někdo by ji za těch pár drobných nedělal.

Režisér Tim Mielants (Takové maličkosti, Gangy z Birminghamu) nechává obraz klouzat po tvářích mladých sígrů a po místnostech, kde to páchne zklamáním, potem i pohřbenými sny. Občas se zdá, že film ztrácí směr, ale právě v této neuchopitelnosti je kus pravdy. Svět se tu po malých kouscích rozpadá a stejně pomalu znovu ožívá.

Zajímavě fungují i některé triky, které zde tvůrci s kamerou předvádějí. Diváka sledujícího klasické rozhovory s mladými delikventy najednou vytrhnou z pohodlnosti tím, že kameru rozpohybují a nechají ji létat vzduchem kolem celého fotbalového hřiště a zpátky do budovy. Klidně i vzhůru nohama.

Ticho je tu hlavní nástroj. Když už někdo promluví, nejde o přehnaně popisné dialogy, spíš o útržky, které ovšem mají velkou váhu. A režisér Mielants umí takovéto okamžiky skvěle zachytit. Film se nebojí zůstat dlouho dějově na místě, i když se obraz posouvá.

Murphy tu znovu dokazuje, že umí vyprávět pohledem. V jediné scéně zvládne vystřídat rezignaci, soucit i odpor. Všechno bez přepjatosti a pozlátka. Když stojí před svými chráněnci z výchovného ústavu, vypadá jako někdo, kdo by za ně položil život. Otázkou zůstává, zda by jeho oběť něco dokázala změnit. V tomhle rozporu film dýchá celou dobu.

V popředí chlapců stojících na okraji společnosti se objevuje mladík jménem Shy (Jay Lycurgo). Ten prožívá podobně těžký den jako jeho mentor, avšak z úplně jiných důvodů. Smutek v jeho očích, když přijde i o to málo, co v životě ještě má, by se snad ani nedal zahrát lépe.

Nakonec se právě jeho linka zdá tou nejzásadnější v celém filmu a hlásá to, co je zjevné již v prvních minutách – ty nejtěžší případy potřebují nejen přísnou kázeň, ale především lásku a vřelé objetí. Scénář filmu ostatně tvořil spisovatel Max Porter podle své novely Shy.

Steve není snímek, který by chtěl rozveselit. Spíš připomene, že občas se dá zachránit svět jen tím, že v něm zůstaneme stát o chvíli déle, než bychom museli. A že vyhoření nemusí být konec života, ale stav, ve kterém se dá konečně lehčeji přemýšlet o opravdu důležitých věcech. I tak na něj ale musíte mít specifickou náladu a otevřenou mysl, jinak si z jeho sledování příliš neodnesete.