Článek
Čím vás zlákala nabídka na roli v seriálu z prostředí GIBS?
Musím se vrátit do chvíle, kdy jsem tu nabídku dostala. Navazovalo to trochu na předchozí práci, kterou jsem dělala. To byla minisérie Studna, protože ji dělali stejní producenti. Oslovili mě, jestli bych s nimi nechtěla pracovat na Inspekci. Protože moje zkušenost s nimi byla dobrá, řekla jsem si: proč ne.
Jsem nakloněná vyzkoušet různou práci. Pokud tedy v nabízeném projektu není úplně něco, co by vás apriori zarazilo, jsem většinou pro. Navíc scénáře mi přišly nadprůměrně dobré.
Žánr krimi se vám poslední dobou docela vyhýbal, že?
To je pravda. I když loni jsem natáčela jeden kriminální film (thriller Stvůry - pozn. red.). Ale když mi tvůrci seriálu Inspekce nastínili postavu, s níž o mně uvažovali, přišlo mi, že je tam prostor udělat ji trošičku jinak než všechny podobné. Že to nemusí být zase jen ženská v ošoupaných riflích, že Dana Majerová může být i trochu jiná postava.
Kristýna Ryška a Vojtěch Dyk v seriálu Inspekce
Generální inspekce bezpečnostních sborů je instituce, o které toho možná většina lidí moc neví. Připravovala jste se na roli v tomto ohledu i teoreticky?
Pokud jsou věci, které mohou moji hereckou práci ovlivnit, tak si cokoli předem zjišťuji ráda. V tomto případě šlo hlavně o to zorientovat se, kam až může zasahovat pravomoc GIBS. Byli jsme i v kontaktu s ředitelem GIBS, mohli jsme se s ním o těch podrobnostech radit. Stále je to seriálová realita, která se točí trochu poupraveně.
Ale nemám ráda, když vám profík toho oboru řekne: to je blbost, takhle by to v reálu nebylo. Pokud jsem to mohla ovlivnit, kopala jsem co nejvíc za pravděpodobný průběh nebo chování.
Nicméně obecně se vám to téma líbilo?
Ano, přišlo mi odvážné takové téma otevřít. Ve smyslu jakéhosi píchání do vlastního hnízda, protože policie by měla jít příkladem přinejmenším v dodržování zákonů. A tady se ukazuje, že ne vždycky tomu tak je - a to mi přijde odvážné. Zároveň slýchám, že u řadových policistů není téma generální inspekce úplně oblíbené.
Je to asi na úrovni toho, že když jdete k lékaři, tak vám vždycky nějaký neduh najde, i když se sám cítíte zdráv. A tady se říká, že když přijde GIBS, tak také vždycky něco najde. Ale pokud se odhalí nějaká kriminální činnost, je třeba jistě něco dělat, ať už za ní stojí policista nebo kdokoli jiný, v zásadě je to v pořádku.
Jak se postupuje třeba v kontroverzních případech, když třeba GIBS selže, to v našem seriálu neřešíme. My ukazujeme případy, kdy GIBS jednala správně. Jsou to případy, které vycházejí z reálných zkušeností, nebo ty, které jsou trošku vyfabulované. Ale i ty jsou schválené GIBS v tom smyslu, že tak by se to teoreticky mohlo stát nebo se to v nějakých jiných konturách dělo.
Nejvíce známá jste asi z televizních projektů a filmů, ale věnujete se i divadlu. Co z toho je vám nejbližší?
Připadá mi prospěšné kombinovat všechno dohromady v nějakém dobrém poměru. Každý z těchto způsobů hraní je pro herecký projev prospěšný a dobrý. Teď mám převážně televizi a film, protože hrát divadlo teď pro mě z logistických důvodů není úplně možné. Kontakt s živým divákem je ale nenahraditelný.
Vynahrazuji si ho aspoň na Poetických večerech, které pořádáme s hudebníkem Ondrou Fenclem a jezdíme po celém Česku. Dokud je syn malý, nechci trávit večery v divadle, ale věřím, že se k němu vrátím. Ráda to kombinuji i třeba žánrově, velmi ráda bych dělala třeba nějakou komedii, ale ne za každou cenu. Ta pestrost je na tom všem cenná.
Usedlý kostým a dobrá práce maskérů. V povedené minisérii Studna jí přidali roky.
Měli bychom asi připomenout, že posledních pár let žijete ve svém rodném Rožnově pod Radhoštěm…
Ano, sešly se okolnosti, které vyústily v to, že jsme se přestěhovali do Rožnova. Byl covid, já jsem byla těhotná, takže bylo jasné, že nějakou dobu jsou pro mě divadlo a další práce pasé. Tedy věděla jsem, že nechci hned po porodu nastoupit někam zpátky do divadla.
A v Praze jsem v té době neměla žádný velký pracovní závazek, takže mi to v tu chvíli přišlo jako logické rozhodnutí. Mysleli jsme si, že v Rožnově budeme chvilinku, ale už jsme tam sedm let.
Je to asi náročné v případě, že velká část vašich pracovních povinností se odehrává v Praze. Plánujete přesto zůstat v Rožnově?
Nevím, co bude, nejsem člověk, který by plánoval. Kdybych měla před deseti lety říct, že se stěhuji do Rožnova, tak si klepu na čelo. Vůbec bych nepředpokládala, že se to stane, ale stalo se to a naprosto přirozeně. Co bude za nějakou dobu, mě netrápí.
Vím, že stejně jako je dobré kombinovat různou práci, tak je pro mě dobré kombinovat velkoměsto a maloměsto. Když jsem dlouho v Praze, tak už chci zpátky, když jsem dlouho v Rožnově, tak chci zpátky do Prahy.
Širší popularitu jí přinesl seriál Zlatá labuť, v němž ztvárnila ženu pronásledovanou za sexuální orientaci. Zahrála si tu s Petrem Kostkou.
Vaším odrazovým můstkem byla role v nekonečném seriálu Ulice a vaše postava se jmenovala Thea Nekonečná. Přesto jste z toho projektu docela brzy odešla, proč?
Neřekla bych, že docela brzy, strávila jsem tam skoro pět let. Někde jsem četla, že je zdravé měnit práci nebo prostředí po pěti letech. A zpětně zjišťuji, že jsem to tak dělala. Pět let jsem byla na škole, pět let v angažmá v Těšínském divadle, pak pět let v Ulici…
Před tím, než jsem hrála v Ulici, jsem za sebou neměla nějakou velkou hereckou práci, která by mě zviditelnila. Byla jsem produkt Ulice. A začalo mi být brzy jasné, a také jsem to vnímala u některých dalších herců, že pokud se odtamtud nevymaním, můžu tam zestárnout. Což může být pro někoho super pohodlná věc, ale je to věc volby.
Někomu to maximálně vyhovuje, má k tomu třeba ještě divadlo a nic víc nepotřebuje. Ale já bych sama se sebou asi nebyla spokojená. Tak jsem šla do toho risku, že jsem odešla na vlastní žádost. Ale pak jsem musela čekat, než přišla nějaká nabídka, která by mě vytáhla z tohohle šuplíku.
Kterou svou roli považujete zatím za svůj největší úspěch?
Asi svoji první filmovou roli, kterou jsem měla ve snímku Absurdistán. Není tu moc známý, protože to byla zahraniční produkce (německý režisér Veit Helmer - pozn. red.).
Casting jsem vyhrála, ještě když jsem působila v Těšínském divadle. Točili jsme dva měsíce v Ázerbájdžánu, byl to artový film, s nímž jsme ale objížděli áčkové festivaly.
Bylo to pro mě obrovské dobrodružství. Dál do filmového světa než s tímhle snímkem jsem se doteď nedostala. A mezi asi 2000 lidmi, kteří ten film viděli v Česku, byl i Stano Sládeček, tehdejší supervizor Ulice, a ten mě pozval na casting na moji postavu v seriálu. Byl to pro mě zásadní mezník, protože jinak by asi moje cesta vedla jinudy.
A jako herečka máte nějakou svoji vysněnou roli?
Vysněnou roli nemám. Souvisí to s tím, o čem jsem mluvila - protože moc neplánuji, tak neplánuji ani tohle. Jednak mi přijde trochu zbytečné něco si vysnít, protože kdyby se to pak nestalo, mohla bych cítit nějaké svoje selhání. Sním o různých věcech, ale velmi obecně. A to vím, že se mi daří opravdu dobře.
Nevím, čím to je, jestli to vyslovím v tu správnou dobu, ale když jsem dlouho dělala seriál, tak jsem přemýšlela, že bych chtěla dělat film. Nebo zase přemýšlím o tom, že bych chtěla práci v nějakém daném žánru. A ty věci se mi dějí. Můžu to přirovnat k tomu, že skáču po kamenech v potoce… Ale že bych chtěla něco konkrétního, to ne.
Co se týká volného času nebo koníčků, tam také žádné plány nemáte? Máte plno jiných aktivit kromě hraní, třeba práci v kavárně v Rožnově…
V kavárně teď nejsem, protože poté, co jsem to zmínila v několika rozhovorech, stalo se to trochu kontraproduktivní. Lidé tam začali jezdit cíleně nikoli do kavárny, ale prohlédnout si mě a vyfotit. Nevadí mi samozřejmě, když se na mě lidé dívají v divadle, ale v kavárně to pro mě byl soukromý prostor a čas, a to se najednou narušilo. Tak jsem si řekla, že tomu nebudu chodit naproti. Ale ono to zase odezní.
Také ráda chodíte pěšky.
Ano, když mám čas, chodím ráda i v Praze, místo toho, abych jela nějakou dopravou. Ale s kamarádkou chodíme na delší túry, i když často nám do toho něco spadne. Obě máme malé děti, které buď jedno, nebo druhé onemocní… Ale hrdě se hlásíme k tomu, že chodíme a do padesátky bychom chtěly obejít celou naši republiku. Máme za sebou první etapu, začaly jsme od východu, teď nás čekají Krušné hory.
Kristýna Ryška pochází z Rožnova pod Radhoštěm, kde znovu žije, na natáčení do Prahy dojíždí vlakem.
Máte za sebou práci na televizním seriálu, co vás pracovně čeká v nejbližší době?
Jsem právě v období, které se mi za poslední dobu dlouho nestalo. Chtěla jsem si dát čtyřměsíční pauzu, která se ale shodou okolností protáhla na osm měsíců. Nepočítala jsem s tím, že to bude tak dlouhé…
Ale je to možné brát jako příležitost začít něco nového, na co jste třeba dlouho myslela, ale neměla na to prostor?
Mám jednu věc, kterou trošku dělám, ale myslím si, že bych ji do budoucna mohla rozvinout víc. Je to práce s malými dětmi nebo dětmi v pubertálním věku. Přijde mi, že to je velmi důležité, baví mě ovlivňovat generaci, která tu bude, trochu je povzbuzovat, aby se vydali cestou, která je pro ně správná a důležitá. To zatím dělám v nějakých malých obrysech, pořádám workshopy a podobně, ale myslím, že by mě to bavilo více rozvinout.