Jejich cílem je pomáhat a šířit své geny, říká o soukromých dárcích spermatu autorka dokumentu Eva Tomanová

Je to téma, které jsem v hlavě nosila přes deset let. Bylo ale složité přiblížit se k takovým mužům. Dostala jsem se k jednomu, pak k dalšímu, který si ale třeba později spolupráci rozmyslel. Před deseti lety to bylo složité.

Jak šel čas, mnohým se měnil život. Spolupracovala jsme třeba s mužem, který měl asi 60 dětí, ale pak se zamiloval do jedné z žen, které poskytl své sperma. Začali spolu nějakým způsobem koexistovat a ona nechtěla, aby se jeho příběh někde objevil.

Ano, věděla jsem, že to chci točit. Původně to měl být film pro kina, který jsme začali připravovat už v roce 2019, dostali jsme podporu od (tehdejšího) Státního fondu kinematografie, peníze z EU, byli jsme na pitchingu (krátká prezentace) v Edinburghu, kde to mělo obrovský ohlas.

Pak přišel covid a zastavilo se to. Po nějaké době do projektu vstoupil producent Michal Kráčmer, jemuž se téma líbilo a řekl, že na něm určitě musíme pracovat. Pak si (producent, scenárista, dramaturg a ředitel vývoje obsahu televize Nova) Michal Reitler vzpomněl, že jsme se v minulosti spolu o tom také bavili a navrhl, že bychom to mohli natočit jako čtyřdílnou sérii. To se mi líbilo, protože jsem seriál nikdy nedělala.

Jsou to muži, kteří bez nároku na jakékoli ohodnocení poskytují své sperma k oplodnění ženám, které chtějí mít dítě, ale nemají mužského partnera.

Motivace jsou různé. Převládá ale asi potřeba zanechat něco po sobě, cítit, že život pokračuje v jejich potomcích. Mnozí cítí uspokojení z toho, že pomohou někomu, kdo by jinak nemohl mít své dítě. Máme mezi respondenty muže, kteří jsou vojáci nebo aspoň prošli vojenským výcvikem. Jsou to často lidé, kterým je vlastní pomáhat tam, kde je potřeba…

Ano, většinou očekávají od žen zpětnou vazbu, chtějí potvrzení o tom, že dárcovství bylo úspěšné. Jeden tak třeba ví, že má 100 dětí, jiný 50. A ženy s tím souhlasí.

Většinou to je tak, že muži poskytnou ženám sperma, aby mohly mít dítě, a dál už to nechávají na nich. Ale je to různé. Jsou muži, kteří darují sperma, a tím to pro ně skončí, a jsou muži, kteří se svými dětmi a jejich matkami stýkají. Mám třeba v projektu případ muže, který má už přibližně 50 dětí.

S některými z nich se stýká, protože se na něj obrátily jejich matky, když se jich děti ptají na tatínka. Obrátila se na něj třeba matka dcery, která se narodila z darovaných spermií, že musí na 14 dní do nemocnice a nemá, kdo by dceru pohlídal.

Ten muž si dceru vzal na 14 dní k sobě domů. Pomáhá také třeba s drobnými opravami v bytě. Není přitom zapsaný v rodném listě dítěte. Ale je připraven to udělat v případě, kdyby hrozilo, že se s matkou něco stane.

Někteří ano, někteří ne, někteří tu skutečnost sdílí se svojí partnerkou, a někteří nikoli. Ve filmu vystupují zástupci obou skupin.

Lze to ošetřit jedině upřímností. Tím že dítěti matka řekne, jak přišlo na svět a kdo byl dárce. A že ho upozorní na to, že by i on měl se svým případným partnerem všechno probrat a zjistit, zda třeba také nepochází z darovaného spermatu a zda zná svého dárce.

Většina seriálu se odehrává v Čechách, ale mám i jeden příběh ze Skotska. Je propojený s Českem přes ženu, která se pro příjem darovaného spermatu rozhodla, protože chtěla mít dítě, ale neměla partnera.

Tento konkrétní muž má přes sto dětí, které se narodily díky darovanému spermatu, ale má také dvě děti se svojí partnerkou, která s touto jeho aktivitou souhlasí. Vnímá to tak, že předává sperma, je to určitá forma pomoci a nikterak v tom nefiguruje sex.

Primárně lidé, s nimiž jsem natáčela, to takto berou - předávají ženám sperma ve skleničce a partnerkám mužů to nevadí. Uvedený konkrétní muž má syna, který myslí na ostatní děti, na své polorodé sourozence, jak by to pro ně bylo těžké, kdyby nevěděli, kdo je jejich otec. Zakládá jim WhatsAppovou skupinu, kam ukládá příspěvky s tátou, aby děti věděly, kdo je jejich otec.

Do skupiny se každé z nich může, ale nemusí zapojit. Tento muž jménem Mitch je v kontaktu s matkami svých dětí a jeho podmínkou je, aby se děti dozvěděly, kdo je jejich otec. A se svým synem sdílí kontakty na své další děti.

Většinou přes internet nebo na doptání, lesbické páry si informace předávají navzájem. Takže je to taková řetězová reakce. Muži sami se v podstatě nikde neprezentují. Drtivá většina z nich předtím darovala sperma oficiálně na reprodukční klinice, takže mají potřebné kompletní vyšetření.

Mimo jiné jsou to lidé, kteří pravidelně chodí darovat krev, takže mají i další doklady svého zdravotního stavu. A někteří dárci, pokud selže metoda „domácí“ aplikace spermatu, jsou ochotní jít s ženou i na kliniku.

Ve 4. díle mám jednadvacetiletou studentku, která přišla na svět díky dárci. Ale většina dětí, které se narodily těm, o kterých točím, jsou ve věku mateřské či základní školy. Ty ve filmu nevystupují z důvodu ochrany jejich soukromí. Ale ona dospělá slečna říká, že je ráda, že si její máma našla dárce a že jí odhalila jeho totožnost, tedy že ví, kdo je její otec.

S odborníky jsem mnohé samozřejmě konzultovala, ale v seriálu moc nevystupují. Chtěla jsem se nejvíc věnovat lidem a jejich příběhům. Přijde mi to silnější, než když tam bude někdo něco popisovat. Bylo pro mě důležité sestavit mozaiku natolik ostrou, aby obsáhla pokud možno všechny aspekty daného problému.

To vzniká, společnost se atomizuje a myslím, že do budoucna bude všemožných netradičních skupin, komunit, společenství spíše přibývat.

V sérii mám 12 příběhů, jsou to jak lesbické páry, tak ženy, které nemohou sehnat partnera. Mám tam muže, který neví, jak pro sebe sehnat ženu, mám tam ženy, které neví, jak sehnat muže…Myslím, že všech těchto situací bude stále víc.

V Česku žena sama bez partnera nemůže podstoupit umělé oplodnění, ani dvě ženy, které spolu tvoří pár. Lesbický pár si dnes musí sehnat fiktivního partnera, pokud chce jít na kliniku. Ale v případě, kdy žena s mužem, který se za jejího partnera vydává jen kvůli úřadům, podstoupí umělé oplodnění na klinice, bude on na klinice zapsán jako otec dítěte. Není sice v rodném listě, ale teoreticky to dohledatelné je.

Bylo by dobré, a doufám, že k tomu náš seriál může přispět, aby se otevřela o tomto tématu debata. Měli bychom se přiblížit vyspělým evropským zemím - právo dítěte poznat svého rodiče má být nadřazeno nad jiná práva.

Od ledna začala platit novela, která umožňuje uzavřít partnerství, které se alespoň přibližuje manželství a které umožňuje tzv. přiosvojení dítěte. Dává partnerům a rodičům dětí i z těchto svazků téměř rodičovská práva, ale stále je tento institut méně než institut osvojení dítěte.

Stát se podle mě z nepochopitelných důvodů bojí používat jinde než u heterosexuální monogamní rodiny termíny rodič a manželství.

V Anglii to například funguje tak, že v rodném listě je zapsaný rodič 1 a rodič 2. Nejdůležitější přeci je, aby děti žily s milujícími rodiči a aby každé dítě vědělo, kdo jsou jeho rodiče.