Článek
Nová osmidílná řada Monstra, které v těch předešlých zkoumalo příběhy Jeffreyho Dahmera a Lylea a Erika Menendezových, není zdaleka první, jež se vrací k osudu Eda Geina. Mezi nejslavnější filmy, které se jím inspirovaly, patří Psycho, Texaský masakr motorovou pilou a Mlčení jehňátek.
„Alfred Hitchcock v Psychu, stejně jako předtím Robert Bloch ve stejnojmenné knize, nejvíce těžil z Geinova nezdravého vztahu k matce. V případě Mlčení jehňátek se lidé často domnívají, že je podle něj napsaná hlavní postava Hannibal Lecter. Jde nicméně o Buffala Billa, který si chce ušít oděv z lidské kůže,“ poukazuje Říský na Geinovu obsesi v exhumování lidských těl a výrobě rozličných předmětů z jejich ostatků.
O té se lze dočíst i v knize Deviant z pera Harolda Schechtera, jež nedávno vyšla v českém překladu.
Říský připomíná i pozapomenuté snímky, které Geinův život zpracovaly zevrubněji.
„Nejvěrnější a dosud nejlepší je podle mě horor Deranged. Jiné jsou slabší, ať už jde o film Zrůda Ed Gein nebo Ed Gein: The Butcher of Plainfield,“ dodává.
Žánr true crime, do něhož všechny tyto počiny patří, je statisticky oblíbenější u žen, které v případě podcastů tvoří až 73 procent jejich posluchačů. Může jim sloužit jako příprava na potenciální hrozby, naučit je rozpoznávat varovné signály a osvojit si chování, které by je v nebezpečných situacích mohlo zachránit.
„Někteří lidé se po konzumaci true crime obsahu naopak cítí vystrašenější a úzkostnější. Záleží na povaze každého z nás. Sám to vnímám tak, že mě pravděpodobněji srazí kamion na dálnici, než že potkám sériového vraha. To neovlivníte. Co můžete ovlivnit, je vaše chování. Když vám ve dvě hodiny v noci nabídne náhodně potkaný řidič odvoz, asi není dobrý nápad k němu do auta vlézt,“ podotýká Říský.
Lesley Manvilleová jako Bernice Wordenová, poslední oběť sériového vraha Eda Geina, kterou sprovodil ze světa v roce 1957.
Před pár týdny vydal true crime knihu Dva na vraždu, na níž spolupracoval s Janem Thomayerem. Věnují se v ní zejména hrdelním zločinům Josefa Kotta a Michaela Kutílka z počátku devadesátých let v Československu. Příbuzní jejich obětí, kteří na ni mohou narazit, přitom stále žijí.
„Pokud téma nepojmete bulvárně, je to podle mě v pořádku, je ale třeba mít k obětem respekt. Když jsme knihu psali, některé detaily případu, které nám připadaly už moc, jsme do ní nevložili,“ poznamenává.
Kritici žánru upozorňují nejen na glorifikaci (oslavu) zločinců, kteří v těchto uměleckých dílech někdy dostávají oproti kriminalistům víc prostoru, než by bylo záhodno. Vadí jim i vzrůstající otupělost vůči násilí.
„Problém je, že jsme mu vystavováni odmala a často. Ředitel policejního muzea mi vyprávěl, že si tamní návštěvníci dokonce dělali selfíčko s hlavou Huberta Pilčíka (český sériový vrah, prokázali mu 5 vražd, podle zjištění ale zabil až 10 lidí - pozn. red.),“ uzavírá Říský, který s Thomayerem napřesrok vydá životopisnou knihu o spartakiádním vrahovi Jiřím Strakovi.
