Článek
Projevuje se v nich znovu síla umělce, který jako by se stával pánem věcí i neuskutečněných možností, pokud si je zapíše, neboť když pak někoho "nechá zemřít v nicotě, umírá dotyčný dvakrát". Tabucchi má k mocné síle slova blízko už tím, že se k psaní dostal prostřednictvím překladatelství, tedy profese, jejíž finty shrnuje italská slovní hříčka "traditore é traduttore" (překladatel je zrádce).
Povzbudila ho zejména láska k portugalské literatuře a lisabonskému Kafkovi Fernandu Pessoovi, jehož zálibu ve dvojnických převtěleních a slepých uličkách paměti převzal a okořenil úvahami nad vlastním tvůrčím postavením. Pojistil se při tom nejen přemýšlivou italskou tradicí - sémiotickými poznatky svého oponenta Umberta Eka, hravostí předchůdců Calvina či Buzzatiho i existencialistů Sveva a Pirandella, ale také poetikou latinskoamerického barda Borgese, podle něhož je svět jedna obrovská knihovna a my svazky v něm. I Tabucchi je totiž příkladem autora, jenž by nedokázal tvořit bez již existující literatury, neboť se mu stala tématem i materiálem.
Vychutnává si strukturu jazyka a nejednou ji v textech prožívá, ať tím vzniká další variace na milovaného Pessou, diskuse s národními či antickými velikány, případně citační šaráda na novodobé klasiky formátu Lewise Carrolla, Hermanna Hesseho, Scotta Fitzgeralda či Nathanaela Westa. Novodobá verze Westovy "přítelkyně osamělých srdcí" v próze Hlasy ostatně s titulní povídkou svazku nejvýrazněji dokládá autorovo přesvědčení, že zvětšeniny klamou a že je třeba se do hledáčku minulosti podívat s odstupem.
Navíc je u Tabucchiho dobré nevytrousit zpaměti, kdo nám prózu vypráví, byť je nutno autorovi přiznat, že se náramně snaží, aby se nám to stalo a překvapení triumfovalo. Neméně důležité je zaregistrovat nenápadný, ale rozhodující obrat ve vývoji děje, který postava přehlédla a díky němuž tyto miniaturní povídky námětově, tvarově i eticky připomínají rybu ve vodě. Rozsáhlejší plocha by Tabucchiho jemné iluzionistické triky vyplavila.
Ačkoli všech jedenáct povídek nedosahuje onoho kouzla se stejnou intenzitou, je celek výmluvným důkazem, proč má v éře doznívající postmoderny stále smysl věřit hyperodkazům a leopardímu puzzle: čtenář oklamaný a hlavně ohromený je nejnádhernější z postav, jež dobrý spisovatel stvoří.
Antonio Tabucchi: Pohled z druhé strany, Přeložil Jiří Pelán. Argo, Praha 2006