Výstava Eriky Bornové vypráví o stínech minulosti i místech, která si bere zpět příroda

Byla to naše chalupa v Doubici, na rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor, kterou jsme před pár lety koupili a zrekonstruovali, protože byla v dost dezolátním stavu. Dnes je to místo v lůně přírody, ale s bohatou historií spojenou hodně s textilním průmyslem, velmi to tam dříve žilo.

V obci byl kostel, škola, dokonce kino, ale po válce muselo německé obyvatelstvo odejít a s ním i veškerý společenský život. Plno domů zaniklo, ale některé z těch, které zůstaly, mají nové majitele. 

Měla jsem zvláštní pocit, jako bych v domě cítila přítomnost nějaké copaté dívky, a to aniž bych našla jakoukoli její podobenku. V kronice jsem pak zjistila, že v domě žila rodina Schönfeldových, která měla čtrnáctiletou dceru Traudi. 

Byla členkou Svazu německých dívek, Bund Deutsche Mädel, nacistické organizace, která vznikla v roce 1930 jako dívčí odnož chlapecké organizace Hitlerjugend. O ní i jejích rodičích, kteří prý byli antifašisté, jsem se něco málo dočetla v místní kronice. Fotografie se ale žádné nezachovaly. Stíny minulosti, propsané do domu, mi ležely v hlavě, až jsem je začala zpracovávat do kreseb a maleb.

A v něm jsou jednoduché černobílé kresby. Jednak jsem na nich ztvárnila svou představu Traudi, jsou to její fiktivní portréty, které doplňují kresby předmětů nalezených v domě, jako jsou třeba hrneček, váza nebo štokrle. Tedy věcí, kterých já se teď můžu dotknout, ale kterých se mohla dotýkat i Traudi a její rodiče. Takže v podzemí, které je trochu mimo prostor a čas, jsou věci nebo skutečnosti, od nichž se všechno odvíjí.

Namalovány jsou černým pískem, který vnímám jako symbolický materiál, z něhož se věci vynořují a mohou v něm časem zase zmizet. Nechala jsem také ušít repliku Traudina stejnokroje i s domovenkou Daubitz (Doubice), která suterénní expozici doplňuje.

Ve sklepě našeho domu žijí například velcí pavouci – mety temnostní. Desítky pavoučic tu ve tmě střeží stovky svých kokonů visících ze stropu. Když tam jdu třeba návštěvě pro víno, mety prchají, a pak se zas vracejí. Je to děsné, ale i fascinující.

Když jsem překonala počáteční odpor, ukázalo se, že všichni ti malí a zdánlivě křehcí tvorové v sobě mají sílu, důstojnost a krásu. Jejich životy jsou oproti našim krátké, ale zároveň jsou věční. Čím blíž na ně hledíme, tím víc je to zřejmé.

Jsou to živočichové či jejich pozůstatky, které jsem našla v okolí chalupy - kostřička myši, rozbitá vajíčka drozdů nebo vybělené zbytky parohů. Jsou to kousky přírody, které v sobě obsahují zánik, konec života, ale i jeho koloběh.

Pozorovat je a namalovat bylo dost i o překonávání sama sebe. Vyrůstala jsem v činžáku a tohle je pro mě setkávání s jiným světem, kam trochu nepatřím.

Větší obrazy jsou malované akryly a doplněné perleťovými barvami, které se jemně lesknou tak, jak to umí právě třeba křídla hmyzu. Na první pohled to není vidět, ale v odstupu, stejně jako v přírodě, se začne lesknout.

Menší formáty jsou pastely na himálajském papíru. Ten jsem si oblíbila a pro tyto kresby je ideální - vypadá skoro jako kůže, je tenoučký, když se ho dotknu, připomíná téměř papyrus. Vzniká čistě přírodní cestou z rostlin a do každé dávky se přidává jiný pigment z jiných přírodnin. Takže barva každého papíru dotváří každé dílo.

Vztahuje se ke stavu, kdy člověk ohledává nebo se snaží porozumět paměti nějakého místa. Dělá to skrze sebe a skrze historii předchozích obyvatel. A myslím si, že její poselství může být umocněno i tím, že tu jsou opět válečné konflikty, opět se dějí přesuny obyvatel.

Příběh, který je ukotvený v nějaké historii, je vlastně aktualizovaný dnešní dobou. Je to všechno množná o kráse rozkladu - živočichů, věcí i dějin.