Hlavní obsah

Spisovatel a kriminalista David Urban: Mrtvola je cítit všude

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Třicet jedna let pracuje u policie. Jako člen výjezdovky byl u těch nejtěžších zločinů. V rámci relaxace začal kriminalista David Urban (50) psát detektivky. Vypisuje se v nich z toho, co zažil. A nutno říci, že to dělá velmi dobře. Jeho knihy patří v Česku k nejprodávanějším.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Policista a spisovatel David Urban

Článek

Jak začala vaše literární kariéra?

Před šesti lety jsem napsal pár povídek do soutěží, a protože uspěly, pustil jsem se do prvního románu Rozsudek smrti, který byl čtenáři dobře přijat. To mě motivovalo v dalším psaní. Do příběhů promítám zážitky, zkušenosti a zajímavé případy ze své policejní praxe. Psaní mi také pomáhá vypsat se z toho hnusu, s nímž se v práci setkávám. Ve svých knihách se snažím být realistický a aspoň vzdáleně práci a pocity policistů zprostředkovat čtenářům.

Vaše poslední kniha Déjà vu začíná výjezdem k mrtvole bezdomovce, kterého už žerou červi a krysy. Na českou detektivku drsný úvod, řeknu vám.

Asi ano, nicméně jde o pravdivý popis místa činu případu, který jsem vyšetřoval. Jako policista musíte mít na podobné situace silný žaludek, jinak tuhle práci nemůžete dělat.

Mám poměrně velkou literární fantazii. Nad vaším textem jsem až fyzicky cítila možný smrad, který se kolem těla šířil. Vám nevadí?

Jak jsem říkal, zvyknete si. Smrad je to až strašlivý, ovšem časem se ho „naučíte“ nevnímat. Ani rouška nebo tygří mast pod nosem vám nepomůže. Mrtvola je cítit všude. Ten pach nezastavíte… Jako člen výjezdové skupiny nemáte jinou možnost než se přizpůsobit. Výjezdovka k prkotinám nejezdí. Posílají vás na místa, kde najdete extrémní věci. Mám-li v souvislosti s nálezy mrtvol použít jedno konkrétní slovo, je to skoro vždy humáč. Nic pro slabé povahy.

Vy tyhle zkušenosti dokážete dát do svých knih, detektivek. Je to způsob, jak se s nimi vypořádat?

Ano, je to taková forma terapie. Ovšem případy, u nichž jsem byl, jsem si snažil tolik osobně nebrat. Byly mou prací. A věřte mi, že si na podobné situace, které se vám službu co službu opakují, po třiceti letech policejní práce zvyknete. Přistupujete k nim rutinně.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Policista a spisovatel David Urban na snímku ze 7. listopadu 2023

Přijedete na místo činu, provedete nezbytná šetření, ohledání, pak jedete do kanceláře a sepíšete to. Máte chvíli čas a jedete k novému případu. Slouží se 24hodinové směny, během nichž vyjíždíte klidně čtyřikrát až pětkrát. Motivy, zločiny, případy se v lecčems hodně podobají. Nakonec si zapamatujete jen ty skutečně extrémní.

Osm let jste pracoval u policejní výjezdové skupiny. Ten minulý čas, který používám, je na místě?

Ano, už jsem rok v klidnějším prostředí. Přesunul jsem se zpátky na oddělení pátrání, hledám pohřešované lidi, seniory, děti… Zatoužil jsem po tom dělat cosi „klidnějšího“. Rozhodl jsem se tak z výjezdů vrátit tam, kde jsem pracoval, kde znám agendu, kolegy. Nechtěl jsem až do důchodu vídat jen mrtvoly. Pohár mé snášenlivosti se v určitou chvíli dostal na svou mez. Jsem u policie 31 let. Mohl jsem dávno odejít s výsluhou, ale neudělal jsem to, protože mě tahle práce pořád baví.

Vysvětlíte mně, laikovi, co přesně dělá výjezdová skupina?

Vyjíždíte na místa nejzávažnějších zločinů, například k vraždám, k podezřelým úmrtím, znásilněním, které následně zadokumentujete. Za osm let, co jsem tuhle práci dělal, jsem viděl přes sto mrtvol. Jen pro zajímavost, než jsem tam nastoupil, bylo jich za 22 let tak deset.

Nezdálo se vám pak o nich?

Ani ne. Spím dobře. Většinou se snažím ten hnus z hlavy vytěsnit, což se mi kupodivu daří. Extrémy si pamatuji déle a „zbavím“ se jich až na stránkách svých knih. Ale nebudu vám lhát: více než třicet let u policie vás deformuje a posune vaši hranici odolnosti a snášenlivosti podobných věcí podstatně dál, než ji mají běžní lidé.

Jste cyničtější?

Řekl bych, že ano. V podstatě vždy očekávám to nejhorší a jsem s tím smířen. Tím neříkám, že žijeme v nebezpečném světě. Jen po přečtení denní policejní svodky, souhrnu toho, co se v Praze stalo, vím, s čím lze počítat. Proto třeba nenechávám nic viditelně v autě, vím, že pravděpodobnost, že ho vykradou, je značná.

Foto: Albatros

David Urban se svými knihami

A jak se vám s takovou průpravou dívá na nejrůznější televizní kriminálky?

Vnímám je stejně jako literární detektivky. Jsou zjednodušené, pro diváky, pro čtenáře. Většinou v nich sledujete jeden tým, pár postav, aby byl děj přehledný. Daný případ dotáhnou od začátku do konce: od nálezu mrtvoly až k soudu, což u policie takhle nefunguje. Svým čtenářům se snažím ukázat, jak je to ve skutečnosti, že nejde o práci jednotlivce, ale v procesu vyšetřování má každý svou malou roli. Výjezdovka prošetřuje oznámení, zajišťuje podklady pro další šetření, mimo jiné stopy, prvotní výslechy svědků, pokud se hned nechytí pachatel, zpracuje nezbytné podklady z místa činu. Následně případ předá kolegům z oddělení kriminálky podle problematiky zločinu, kteří případ došetří.

A co večer po práci, přečtete si nebo si pustíte kriminálku?

Rozhodně. Mám rád třeba thrillery Chrise Cartera, ale čtu také své české kolegy a kolegyně, abych věděl, kam se žánr vyvíjí. Hodně mě baví krvavá severská krimi. Nicméně nečtu jen krimi, prokládám je fantasy, sci-fi, historickými knihami. V televizi rád zhlédnu třeba Kriminálku Anděl, Oktopus či Případy 1. oddělení. Všechno jsou to oddechovky, i když – viděno policistou – jim sem tam naše realita uniká.

Oblíbený seriál Akta X se možná vrátí. Chris Carter hovořil s ředitelkou

Kultura

Vyjmenoval jste tři seriály. Jaký český je pro vás nejreálnější?

Případy 1. oddělení. Naopak zcela mimo realitu jsou Policie Modrava nebo VIP vraždy. Že by vraždy řešili uniformovaní policisté nebo novinářka? To asi těžko.

V práci jste viděl leccos. Zajímal jste se pak o případy až do konce? Víte, jak skončily?

Pouze zpočátku. Bylo jich vážně hodně. Jak jsem říkal, během 24hodinové služby u výjezdovky jsem s kolegy vyjížděl do terénu několikrát. Byli jsme vždy na začátku vyšetřování a poté jej převzalo jiné oddělení. Další službu nás čekala nová várka případů, takže po čase nebylo v mých silách jejich průběh sledovat. V hlavě mi tedy zůstaly jen ty „nejzajímavější“, nejzvláštnější kauzy. U nich jsem se snažil si výsledek vyšetřování pohlídat. Z nich právě často vycházím při psaní svých knih. Jelikož zaujaly mě, věřím, že zaujmou i čtenáře.

Čtyři až pět výjezdů během 24 hodin. Vaše literární postavy čas mezi nimi vyplňují lecčíms od sledování japonských seriálů po koukání na televizi až po spánek. Vy jste psal?

Záleželo na okolnostech. Někdy jsem se snažil psát, jindy jsem odpočíval. Ono vyjíždět do terénu xkrát během dne a pak psát ke všemu „policejní“ papíry dost unaví. Přidejte si k tomu, že v terénu bývá zima, někdy pracujete na místě činu hodiny, čekáte na koronera, zajišťujete stopy ve tmě, v dešti… Když se vrátíte do kanceláře, vše doděláte, chcete zůstat i vzhůru, jenže je noc, sedíte v křesle, stejně vytuhnete. Navíc víte, že telefon, který vás vyšle k dalšímu případu, brzy zazvoní… V tomhle tempu se dalo psát jen občas.

RECENZE: Na Švehlíka se stále dá koukat. Taclík se rozmluvil

Film

Patří k vašim čtenářům vaši kolegové policisté?

Jasně, není jich málo. Vím od nich, že oceňují právě to, že detektivky píše jeden z nich, že vycházejí z reality. Občas se mi někdo ozve, že tahle a tahle postava jsou on/ona nebo že jsem popsal případ, u něhož byli.

Zlobí se pak na vás?

Ne, vysvětlím jim, že jde o náhodu, protože o kolezích ani známých nepíšu. Žádná z mých postav reálně nežije. Spíš se v mých detektivkách kolegové poznávají, protože něco podobného sami zažili nebo jsem popsal postavu, která jim je něčím podobná. Zkrátka máme podobné rysy, vlastnosti, náturu a chování, proto tuhle práci děláme.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jelikož pracuje u policie, je v běžném životě opatrnější.

A jak vzniká vaše průměrná detektivka?

Než začnu psát, tak si vše důkladně promyslím – postavy, motiv, začátek, rozuzlení –, poté si v pomyslných názvech kapitol načrtnu hrubou osnovu a začnu je plnit dějem. Jak jsem říkal, většinu námětů a reálií znám. Půjdete-li do Klánovického lesa, kde se odehrává Hra o přežití, skutečně tam některá popisovaná místa najdete, stejně tak v Déjà vu poznáte Újezd nad Lesy. Nejsnadněji se mi pak píše o policejním vyšetřování, protože sepisuji přesně to, co bych sám dělal. Chci zkrátka čtenářům pravdivě ukázat policejní práci bez jakýchkoliv příkras a zamlčování, realisticky jim popsat nejrůznější místa činu, ale i chování pachatelů, oznamovatelů a policistů.

Ještě mě napadá. Tím, že jste se stal spisovatelem, jste svou osobu medializoval. Z vlastní zkušenosti vím, že si hodně lidí hlídá, kolik mají fotek na internetu. Vy to neřešíte?

Nikdy jsem nad tím výrazně nepřemýšlel. Pokud narážíte na to, že by se mi třeba chtěl někdo mstít? Myslím, že právě tohle by byla v mém případě literární fikce. U výjezdovky a pátračky jsem nikdy nevedl žádné vyšetřování, při nichž bych pachatele naháněl, usvědčil a dostal do vězení, byl jsem jen součástí většího soukolí. Navíc zločinci dobře vědí, že pokud dělají nekalosti, hrozí jim následky. Sami jsou strůjci svého osudu, není to policista, který je usvědčí. Se mstiteli typu „on mě sebral, já ho zničím“, jsem se v Česku zatím naštěstí nesetkal.

RECENZE: Žiješ jenom dvakrát, ale vraždit můžeš i víckrát

Kultura

RECENZE: Vraždící monstrum z Klánovického lesa

Kultura

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám