Článek
Téměř okamžitě jsem si ale uvědomil dvojitou past podobného tématu: první je ta, že v Paříži jsem ona desetiletí prožil, takže je riziko, že budu mluvit víc o sobě než o Kunderovi, natož o Kunderovi Evropanovi. Dalším háčkem je, že tu hned vyvstává otázka, kterou bych dnes nazval ryze kunderovskou, jaký vztah má román, ale řekl bych umění obecně, ke kontextu, ve kterém vzniká.
V živé paměti mám přednášku o Franzi Kafkovi přednesenou kdysi Eduardem Goldstückerem na Sorbonně. Na přednášce jsem se dozvěděl co? Kolik bylo v Praze před 1. světovou válkou Čechů, kolik Němců, kolik Židů. Kolik bytů bylo vybaveno tekoucí vodou, kolik domácností už mělo splachovací záchod atp. Věci bezpochyby důležité, ale otázka jejich souvztažnosti s Kafkovým dílem je složitá. Je to totiž, aniž by se to zdálo, filosofická otázka: ona tady totiž nějaká souvztažnost je, ale my nevíme jaká.
Trocha filosofie nikoho nezabije! Tématem je tedy dílo a kontext, či ambiciózněji člověk a svět.
Dovolte mi začít citátem: Umíte si představit příběh (francouzsky histoire), od toho nejmenšího po ten největší, bez jakékoli události? To bychom dosáhli to nejnádhernější, čistý statický moment před zrozením všech našich malérů. (Tady neváhám přeložit francouzské malheur krásným českým malér.) Citát není z Kundery, ale z jiného českého francouzsky píšícího romanopisce. U Kundery nemusíme hledat dlouho, abychom našli věty zapadající do téhož typu úvah: V Nesmrtelnosti čteme, že „ideální by byl román, který nelze… vyprávět“. Zde – v těchto dvou citátech – je tedy obsažena ona děsivá situace zřejmě nejen romanopisce, ale nás všech: chceme-li něco říct, musíme něco vyprávět, ale vyprávění má stále tendenci zakrývat, co chceme říct.
Je-li tu něco, co propojuje Moravu a Francii, tak je to bezpochyby Moravan Kundera, ale také jiný Moravan, Edmund Husserl, autor Karteziánských meditací. Nemohu zde převyprávět celý Descartesův zážitek, kterak se jednoho krásného rána probudil a zpochybnil vše, co mu bylo doposavad nakukáno, či chcete-li vyprávěno. Husserl – čtenář Descarta – vkládá svět do závorek, aby se dopídil jádra fenoménů. Toto hledání podstaty, stálosti za neustálou změnou, to je úlohou filosofie, kterou Husserl nazývá eidetickou, ale zřejmě také literatury a nejen té.
Tento seminář byl nazván Kundera-Evropan. Ano, je-li tu něco, co charakterizuje Evropu, tak to je právě hledání podstaty za tím, co se pouze zdá být touto podstatou: viz Platónova jeskyně, viz Galileo, který zakládá moderní mechaniku, díky tomu, že nevychází jen z toho, co lze vidět očima. Podstata nám je zakryta světem. V tomto kontextu zcela chápu nesouhlas Milana Kundery s tím, aby jeho texty byly podrobovány pouhopouhé politické četbě, aby byly vnímány jen jako odpor k útlaku bývalého režimu, či jako snaha vymanit malý evropský národ z cizího područí. (I tato četba je možná, viz Aragonova předmluva k Žertu, ale nesmí být jediná.)
V tom je právě Kunderova velikost. Je velkým českým spisovatelem právě proto, že není český spisovatel. Konečně vymaňuje literaturu z oné role, na kterou jsme si zvykli od dob národního obrození. Funkcí literatury konečně není, aby nás obrozovala, aby dokazovala nevěřícímu světu obratnost našeho jazyka, ani aby sloužila té či oné revoluci, její primární povinností není něco budovat či vymaňovat národ z područí. Přispěje-li k té či oné dobré věci, tím lépe, ale není to žádná její mise, jak to vyžadovalo 19. století, jež dřímá i v nás.
Na závěr: protože jsme na půdě českého Parlamentu, nemohu si zabránit svá slova trochu zpolitizovat. Aniž bych nepřítomného Kunderu do čehokoli zatahoval. Shůry jsme slyšeli, že neexistuje „společná evropská myšlenka“. Možná. Opravdu, ale opravdu vážné je to, že obdobná výhrada vůči tzv. neexistující „společné evropské myšlence“ předpokládá, že existuje „společná česká myšlenka“. Nevím, jak by na to reagoval autor Kundera, který kdysi psal o „nesamozřejmosti národa“. Ano, myšlenka Evropy je stejně nesamozřejmá jako myšlenka národa. O nic víc, o nic míň. Dějiny (francouzsky histoire) budou nakonec příběhem (francouzsky histoire), který jsme ochotni si vyprávět. A je to pouze na nás.
Příspěvek přednesený na semináři Evropan Milan Kundera v Senátu ČR, 29. září 2009