Válka v hotelu George II. Spisovatel Igor Malijevský píše z Ukrajiny

Jenomže v pronajatém bytě to není žádné umění, tam si to člověk zařídí, jak chce, a když ho ta věčnost omrzí, zdvihne kotvy a nikdo po něm ani neštěkne.

Kdežto hotel má svá pravidla, povahu, náladu, osobnost a také paměť. S hotelem je to seriózní vztah a já ho navázal s hotelem George ve Lvově, který se dřív jmenoval Ruský hotel, tam, kde tekla řeka Poltva, která zmizela pod zem, na samém konci Leninova prospektu, který se dnes jmenuje prospekt Svobody, uprostřed ukrajinského města plného svobodných lidí, kteří ještě nezmizeli a dělají pro to, co umějí.

Vypráví se, že na začátku války bylo populární objevovat fluorescenční značky na silnicích a střechách, co přes noc vykvetly po celém městě, prý aby naváděly bombardéry. Lidi ty značky z chodníků drhli a seškrabávali a nejméně v jednom případě je zdokumentováno, jak ji neznámý obránce deaktivoval vlastním lejnem.

Nevím, proč byla tohle moje první ranní myšlenka, vlastně vím, ale to nespěchá. První noc v hotelu je důležitá a první sen se vždycky splní a moje Olha si už vzpomněla: zdálo se jí přece, že ji ke stolu pozval ďábel. Bylo jasné, že tam bude spousta masa, mučení a krve, moc se jí nechtělo, ale co naděláš. Člověk se musí zorientovat v každé situaci. Vstali jsme a Olha vyšla na svůj balkon, aby si prohlédla své město.

Goyův obraz Maja na balkoně má řadu variant, nejznámější má rozměry skoro jeden krát dva metry a zobrazuje dvě ženy v živém světle a dvě temné, znepokojivé mužské postavy v pozadí. Jedna z verzí slavného obrazu se nachází také v ukrajinské Národní galerii v paláci Potockých ve Lvově. Jde patrně o nejmenší variaci na daný motiv o velikosti dlaně, na straně světla stojí pouze jedna žena, stíny v pozadí jsou stále dva, oba označeny výrazným šarlatovým prvkem na oděvu, znamením krve.

Město si tuto miniaturní perlu pečlivě chrání, o mnoho jiných sbírkových fondů navždy přišlo. Část zmizela za Sovětů, další část po příchodu Němců, kteří po roce 1939 v rámci paktu Ribbentrop-Molotov a související kulturní výměny spřátelených totalit důkladně zmapovali všechny umělecké sbírky ve Lvově – a v roce 1941 pak šli najisto. Další část uměleckých sbírek byla rozkradena v divokých devadesátých letech.

Proto 24. února 2022 Maja zmizela. Schovala se. Jiná umělecká díla, především sochy, sice zůstávají na svých místech, ale maskují se do poctivých vaťáků, spí na molitanu, hlavu zabalenou do igelitu. Barokní obyvatelé Lvova se tak konečně začali podobat svým živým kolegům, svatým všedního dne, kteří po ránu obcházejí kontejnery na trhu u nádraží a plaší hejna holubic, které divoce poletují z místa na místo jako teď my.

Všude někoho potkáš, s někým se zastavíš, je to nekonečný příběh, jakmile vytáhneš paty ze svého George. Takhle jsem narazil na Oleksandra Melnyka, malíře, který se v dětství hodně popálil a dodnes má záchvaty, kdy surově ničí své milované obrazy, aby také věděly, co je to život.

Bydlí teď na Starém rynku u malířky Zozy, tak jdeme k Zoze, její manžel Jurij Kobenko byl také malíř, dnes hodně slavný, a jednou ji zkoušel podřezat střepem z rozbité lahve, podala pak žádost o rozvod a on odešel do léčebny. Jenomže bez alkoholu to nevydržel a zemřel dřív, než se stačili rozvést nebo usmířit.

Stoupáme po skřípajících schodech starého domu až do ateliéru pod střechou. Čirá, zoufalá romantika, taková místa už v Praze nejsou nebo stojí takový prachy, že v nich nejsme my.

Zoza nám otevře, pes se rozštěká, kočka zívne. Ze záchodu se táhne smrad kanalizace, z pokoje je cítit terpentýn. Postavím na stůl láhev vína.

„Příště přines tabák,“ nadhodí Zoza a podá mi otvírák.

Oleksandr vybaluje svá plátna. Tahle jsou nová, je tam použitá stejná fluorescenční barva jako na ty kříže na začátku války.

„Nebyly kvůli letadlům, chtěli nás jen vystrašit. Tak teď maluju vždycky dva obrazy na jedno plátno: jeden normální barvou a jeden fluorescenční. Jeden vidíš ve tmě, jiný za světla,“ říká Oleksandr.

Ale Zoza už má obrazů dost, chce nám ukázat něco jiného, čirou krásu, otvírá chatrný balkonek o velikosti metr krát dva, jako to plátno v Rothschildově sbírce. Vejdou se tam tak akorát samy s Olhou, já s Oleksandrem zůstáváme v příšeří s šarlatovým vínem v ruce. Zoza nám věčně prázdnou skleničkou ukazuje výhled na nejstarší kostel ve městě.

„A příště vem Oleksovi tabák,“ zopakuje. „Víno už nenos, potřebuju vystřízlivět. Takhle mě do armády nevezmou.“

Ani v tom nejlepším vztahu nemůžete sedět pořád jeden vedle druhého a držet se za ruku, vztah by se vyčerpal a rozpadl, a tak se loučíme s hotelem George a několikrát ho uklidňujeme, že je to jen na dva dny, na dvě noci a zase se vrátíme, zase s ním budeme snídat a jezdit výtahem a nechávat si u něj klíče.

A hotel je trošku dojatý, nejraději by nás doprovodil až na nádraží a vůbec nejraději by s námi odjel do Kyjeva, jenže to hotel George nemůže, a tak nám alespoň podrží dveře a ukáže směr.

Nádraží ve Lvově je klasickým rakousko-uherským nádražím, takže se v něm snadno vyznáte, i když jste tu poprvé. Před nádražím stojí stan první pomoci uprchlíkům z východu, pár pytlů písku u checkpointu a několik vojáků. Fotoaparát, co mám přes rameno, nikomu nevadí, můžu ho dokonce používat. Hluboká ruská paranoia není hodnota, pro kterou tady bojují. Spíš se jí brání.

Vlak InterCity do Kyjeva vyjíždí z Přemyšle, polského městečka na hranicích s Ukrajinou, které má úplně stejné nádraží jako náš Šumperk, protože ho postavili dle stejných plánů. Jenže to v Přemyšli se na rozdíl od svého šumperského dvojčete stalo základním přestupním bodem mezi mírem a válkou.

Hranici překračujete při změně nástupiště, tisícihlavá fronta se tu k sobě tiskne několikrát denně jako ve snu; půvabné ženy a jejich děti střeží jen pár moudrých starců. A pak jsou tu ještě nízko letící havrani, co spokojeně krouží nad tou krásou – nepřítel nemůže chybět ani tady.

Občas tu potkáte nějakou celebritu, básník Serhij Žadan zde stál minulý týden jen několik těl před námi, vracel se z Frankfurtského knižního veletrhu, kde převzal cenu Míru, pěkné, v téhle frontě se potkají všichni, a kdybychom ve frontě zahlédli Joea Bidena s humanitárním čajem v plastovém kelímku, moc by nás to nepřekvapilo.

Dnes ale jedeme dál, míříme ze Lvova na východ, do hlavního města, kde bydlí Marie. Má narozeniny a po rozchodu celý byt pro sebe a my máme poslední šanci ji navštívit: příští měsíc se z Kyjeva stěhuje zpátky na západ země.

Jedeme hned tři, abychom to oslavili: malá Natálka, vysoká Olha a prostřední já, sedám si stranou, abych kamarádky nerušil, objednám si skleničku vína a dívám se z okna, podřimuji. Usměvavá obsluha, tiché šumění vlaku. Cítím, že začínám být hotelu George nevěrný s krásnou a hrdou Ukrželeznicí, jak zní oficiální název ukrajinských železnic.

Ukrželeznice je víc než doprava vlakem s příjemnou obsluhou a překvapivou přesností. Je to další instituce, která tvoří páteř napadené země, kde je nebe zavřené, silnic málo a cesta po nich nepohodlná a dlouhá. Železnicí se vozí lidé, zásoby a zřejmě také zbraně, bojuje s chaosem i nedostatkem proudu, ale pořád si zachovává jakousi noblesu. Ve vlacích, které možná před pár hodinami zažily ostřelování a občas je to na vagonech i vidět, ve vlacích, které mají speciální zatemnění, protože jejich konečná je jen několik desítek kilometrů od fronty, se o vás postará příjemný personál vyzařující klid, topení hřeje, všechno funguje. A já jedu vlakem do Kyjeva, upíjím červené víno, dobíjím mobil. Setmělo se.

„Kde to jsme?“ ptám se. „Ještě chvilku,“ odpovídá Olha, „tohle je Buča.“ Přitisknu tvář na chladné sklo. Potemnělé domky, v jednom dosud rozbité okenní tabulky. Jinak takový kyjevský Beroun.

Ve zhasnutém Kyjevě na nás pak čeká Marie. Jak se objevila, rozsvítila se na nástupišti světla. Shodli jsme se, že takhle vypadá zázrak.

Kdyby jel hotel George s námi, asi by si teď připadal nesvůj. Lidi by se po něm otáčeli a nechápali by, co tu ten typ ze staré školy dělá. Tady už nejsme ve střední Evropě, natožpak v Rakousku-Uhersku, centrálním hotelem Kyjeva je hotel Ukrajina na Majdanu v poctivém stalinském stylu. Také on se dříve jmenoval jinak: hotel Moskva.

Ale spát v něm nebudeme, jdeme pěšky k Marii. Bydlí na nedalekém sídlišti, cestou nám ukazuje nejzazší místo, kam postoupily ruské tanky. Když posádka zjistila, že za nimi nikdo nejede, zastavili a voják vykoukl, aby se podíval, jestli už je Ukrajinci vítají. Místní školák ho okamžitě sejmul kamenem.

„Doopravdy se to stalo,“ ujišťuje nás Marie, „mluvila jsem s jeho otcem, ale nechce, aby se o tom psalo.“

Marie je investigativní novinářka, ve skříni jí visí neprůstřelná vesta a na skříni má helmu s nápisem press. Vedle ní sedí kočka, která žije ve vyšších polohách bytu a umí šplhat po zdech. Když začala válka, odstěhovala se Marie jako většina kolegů do redakce v centru města, nějakou chvíli v kanceláři bydlelo asi deset lidí a deset domácích zvířat. Po několika dnech se vrátila na ubráněné sídliště, ze kterého je to k hromadným hrobům v Buči sedm minut autem.

Čekáme do půlnoci a pak Marii popřejeme, pěkně pomalu a obřadně, přát se na Ukrajině musí dlouho a konkrétně, s českým všechno nejlepší tady nepochodíš.

Po půlnoci zaklepe též soused, mladý muž, který tady dříve také bydlel, teď se odstěhoval o patro výš k mamince. Stojí ve dveřích s knížkou v ruce a tváří se osudově. Je evidentně trochu zklamaný, že se Marie dobře baví, a tak po chvíli zase vycouvá zpátky za maminkou. Hodiny ukazují dvě ráno a oslava ještě ani pořádně nezačala.

V šest ráno začnou houkat sirény a v půl osmé nás Marie budí, že je to doopravdy, na Kyjev letí sto dvacet raket a hejno šáhidů. Zrovna teče teplá voda, tak se stačíme ještě trochu opláchnout a upravit, svítíme si mobilními telefony, hledáme své věci a vzduchem lítá kočka. Po cestě na metro procházíme velkým tržištěm, nevypadá to, že by se trhovci chystali k ústupu. Vybalují solené štiky a tváří se odhodlaně.

U metra zjišťujeme, že je ještě trochu času na dobrou kávu, ale jakmile začne pálit protiletecká obrana, zalezeme i s kapučíny raději dovnitř.

Schody na nástupišti už jsou skoro plné. Ve schovišti stanice metra platí pravidla jako v každém jiném lidském společenství. Nejlepší místa k sezení jako vybitá vitrínka, krajní schody a posezení na zábradlí jsou zabraná hned, proto je dobré chodit včas.

Jsou však i jiné strategie – přišli poslední, tváří se vítězně a vybalují: karimatky, spacáky, svačinu, knížky, sluchátka, kempinkové židle, polštáře, hračky pro děti a děti, notebook, powerbanku, psí granule, hračky pro psa a psa.

„Vzal jsi sušenky?“ – „Vzal.“

Když pak ohlásí konec vzdušného poplachu, ani se jim odsud nechce.

Asi jsme měli poslat Georgovi z Kyjeva alespoň pohlednici, aby věděl, že město stojí a válka ho změnila jen málo, turista by na první pohled nepoznal, že jde o hlavní město země napadené druhou největší armádou světa.

Snad jen ti havrani poletující v rudém soumraku nad opuštěnou Lávrou, klášterním městem ve městě, východním Vatikánem vzývajícím moskevského patriarchu… Kde jindy stávaly řady autobusů narvaných turisty, je dnes jenom krákání, pustá nádvoří, zamčené dveře.

„My tam nechodíme,“ říká Marie a vede nás do muzea hladomoru v sousedním parku. Těžištěm muzea jsou velké svazky knih rozestavěné do prostoru, které obsahují zeměpisné údaje a jména potvrzených obětí, Olha chvíli listuje a hledá rodinu babičky Nasti, co zakazovala svému synovi, aby si hrál na cizím dvorku; je to takové zvláštní přísloví: Nikdy si nehraj na cizím dvorku! Baba Nasťa, nejlepší houbařka v rodině. Ze čtrnáctičlenné domácnosti přežila hladomor jen ona a její sestra.

V tom malém památníku jsou celé dějiny země, která měla zmizet stejně jako říčka Poltva. Kromě nás je tu už jen jediný návštěvník, smutný muž v černém kabátě, soustředěně listuje jedním z dílů knihy a mlčí. Všemi opuštěný mistr Jones, který dodnes tahá za kratší stranu provazu.

Možná jsme měli Georgovi poslat pohlednici, ale pohlednice tu nejsou populární, snad pro svou nezakrytost, jež kontrastuje s dějinami země. Ale za chvíli už budeme zpátky, tak mu to řekneme osobně, už vystupujeme z nočního vlaku, už si voláme uber, už nás staví noční hlídka. Dlouhé dohadování o zákazu vycházení, uber výjimku nemá, nikdo ji nemá, holky, řekněte jim, že jedeme z Kyjeva ze setkání s Marií a kamarád nám chtěl pomoct. Nakonec to zabralo.

Před každým odjezdem z hotelu George, pokaždé když se vracíme do Prahy, po sobě malinko uklízíme. Aby se neřeklo, aby nás George nepomluvil. Nejhůř se odstraňuje jíl. Z bot a ještě hůř z koberce. Jíl z Lyčakovského hřbitova, na kterém při každém našem návratu do města přibývá nová řada hrobů. Tentokrát přibyl strýček Vasil, režisér.

Drhneme z koberce písek s jílem, jak to jen jde, zbytek pokryje spropitné. I hotel George musí z něčeho žít. Doba je, jaká je, a telefon každou chvíli zvoní. Volá Oleksandr. Zoza to dokázala, dneska ji odvedli.

Lvov, září 2022 až únor 2023.