Válka jako vládce všech věcí. Esej Petra Fischera

Múzy zcela nemlčí, ale radikálně přivírají ústa, omezují rozpětí a pohyby svých křídel podle vzorce logiky vylučování buď s námi, nebo proti nám; ničí tak samy sebe a svou kreativní otevřenost. Válka je vždy ničením všeobecným, druhých i sebe.

S múzami umlká i jejich matka Mnémosyné, dcera Gaie a Úrana, Země a Nebes, pozemské pomíjivosti i nebeské věčnosti, bohyně paměti, která podobně jako její a Diovy děti najednou slouží znepřáteleným stranám k výkladu a obhajobě vlastního násilného počínání.

Útok i obrana musejí být zapojeny do osudového odvalování dějin, aby bylo možné ospravedlnit válku, která je považována za překročení všech limitů rozumu, za vstup do bezbřehé iracionality.

A přece, válka musí být rozumem nějak zpětně uchopena, například coby plýtvání nahromaděným nadbytkem, jak ji ve své knize Prokletá část charakterizuje francouzský filosof Georges Bataille: „Válka je katastrofický výdej přebytečné energie.“

Za války se neztiší jen múzy, ale i myšlení, které je podobně hnáno vylučující logikou nepřátelského střetu. Válka, síla nejtemnější tmy, jak píše v Kacířských esejích český filosof Jan Patočka, v mnoha směrech paradoxně projasňuje krajinu dne. Ve světle válečných blesků najednou všichni víme, co je dobré a co je špatné i kdo je kdo. Vše je jasné, stačí přiložit měřítko válečné pravdy. Myšlení náhle svou přehlednou geometrickou strukturou jasně vedených linií připomíná bojové fronty. Krajina našeho života je osvícena (tedy zatemněna) starou logikou konfigurace přítel/nepřítel, která předtím nebyla tak jasně vidět, skrývala se, aby mohla náhle vyskočit a chopit se dění.

Světlo poznání tu míří dokonce i do minulosti a do budoucnosti. Překresluje blízké i vzdálené dějiny, rozvrhuje postup politických společenství do budoucna, opět je definuje. Stává se konečně znovuobjeveným algoritmem dějin.

Je to jeden z největších paradoxů války na Ukrajině: západní liberální společenství, jež vycházela z ekonomických idejí konkurence a viděla jiné politiky jako soupeře, nikoli nepřátele, se opět definují figurou nepřítele a vědomě či nevědomě se vracejí k těm nejkonzervativnějším výkladům politické podstaty základu státu.

Vyjevení nepřítele jako klíčové figury existence politična oživuje uvažování o polemické podstatě politických společenství, kterým se říká stát.

„Nepřítelem je potenciálně, to jest jako reálná možnost, bojující celek lidí, který stojí proti jinému právě takovému celku,“ píše německý právní filosof Carl Schmitt, často spojovaný s obhajobou válečné podstaty třetí říše jako legitimního základu politiky.

Těžko ho v současném kontextu kritizovat, když i dnes koncept nepřítele ovládl veškeré naše jednání a myšlení, když proměnil a redukoval způsoby politického uvažování, když se zkrátka potvrzuje, že se nám Schmittovy teze o centrální roli nepřítele pro ustavování politického života společenství ve své nečekané životnosti odehrávají přímo před očima.

„Válka vyplývá z nepřátelství, neboť to je bytostnou negací jiného bytí,“ píše Schmitt, jako by nám chtěl připomenout, že válka na Ukrajině vyplývá z hlubších vrstev, než je jen ruská útočnost a bezohlednost v prosazování dějinně projektovaných nároků ruské kolektivní vize (iluze) impéria.

Z ruské strany koncept nepřátel potvrzuje dlouholetá obranná/ útočná strategie a slovník, který slovo nepřítel rehabilitoval v podobě „Rusku nepřátelské země“.

Naopak liberálnědemokratický Západ se na první pohled této vyhraněné rozpravě vyhýbá. Probíhající veřejné diskuse ovšem svědčí spíše o opaku. Dokonce se zdá, že koncept politična stojícího na půdorysu nepřátelství ovládal západní společnosti už před válkou mnohem víc, než jsme si byli ochotni připustit. Konflikt na Ukrajině je potvrzením, že Rusko bylo již dávno nepřítelem, který dává smysl i směřování celému našemu společenství, jež se vůči němu politicky vymezuje.

Rusko dnes potvrzuje slavný Clausewitzův výrok o válce jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Připomíná ho i Schmitt, jenom ho konečně předkládá ve správném znění: „Válka není ničím jiným než pokračováním politického styku s přimísením jiných prostředků.“

Rusové evidentně Clausewitzova myšlení využívají, válka je pro ně ultima ratio, tedy poslední možnost k prosazení oprávněného zájmu, pokud jiné možnosti nezabraly. Přesně tak ruská strana argumentuje: museli jsme jednat, protože všechny ostatní prostředky selhaly.

Schmittovo čtení Clausewitze ukazuje politický základ války – a politika vychází z napětí zakládající politické distinkce přátelství/nepřátelství.

Schmitt tedy odmítá interpretaci imperiálních válek jako čiré demonstrace logiky válečného stroje, který z nadbytku síly pohlcuje svět a distinkce přítel/nepřítel ho vůbec nezajímá. Interpretaci, kde je centrem sám zápas, spotřeba energie života a technologií, jak to ve své představě obecné ekonomie vesmírné energie na Zemi vyslovuje Bataille: „Jakmile život dosáhne hranice růstu, přestože není uzavřen v parním kotli, začne vřít: nevybuchne sice, ale to nesmírné bujení jej trvale udržuje na hranici výbuchu.“

To není žádné blouznění francouzského hegelovského excentrika. I velmi přiměřený myslitel, jakým byl Patočka, vidí příčiny válek v růstovém technologickém přehřívání, a jakkoli jeho pojetí nekončí v tak mohutném a extrémním ekonomickém dynamismu, je každá válka i v jeho myšlení zapříčiněna jistou mírou nerovnováhy či přemíry (síly, touhy, ctižádosti, moci, nepřátelství). Vyznačuje ji tedy neschopnost udržet základ živé lidské polis v napětí čistě tvořivém.

Jak ukazuje též válka na Ukrajině, polemos – tedy válka, konflikt, spor – nakonec i v extrémním vychýlení může dokládat sílu spojení.

„Polemos není pustošivá vášeň divokého nájezdníka, nýbrž tvůrce jednoty,“ píše Patočka ve svém kacířském eseji nazvaném příznačně Počátek dějin. Ani Patočka nedokáže vystoupit z dialektiky a neumí přijmout ničení bez tvorby. Válečný extrém polemiky mu dokonce stojí na počátku nového smyslu, který by jinak nevznikal.

„Smysl, který má ozbrojená akce ve vražedných zápasech, v masakrech a drancování, je blízký smyslu slavnosti, protože v nich nepřítel není považován za věc. (…) Válka završuje vývoj individua, směřujícího za individuum-věc, v oslavované individualitě válečníka. Oslavované individuum touto prvotní negací individuality vnáší božský řád do kategorie individua,“ píše o válce v Prokleté části i Bataille, jakoby mimoběžně k tomu, co dnes sledujeme v Buči a na jiných místech Ukrajiny, a ve snaze hledat obecně ekonomický smysl války v jakési skryté hegelovské dialektice a za fascinace motivem oběti.

Ruská perverze vůči civilnímu obyvatelstvu takové „vznešené výklady“ zcela popírá. Má však svou druhou stranu v mediální demonstraci hrdinů, kteří se této hrůze stavějí. Dennodenně jsme svědky estetické i etické stylizace války ve „zpravodajství dobra“.

Patočka mluví o světle ve tmě síly a o solidaritě otřesených, kterou dnes v médiích (a válka je pro většinu z nás mediální obraz) i v realitě konzumujeme ve zdánlivě nekonečném proudu; Bataille vypráví o tom, že nás válka vystavuje požadavku překročit limity lidského.

Oba tyto obrazy – Patočkův i Bataillův – vycházejí z představy nikoli vylučujícího principu války, který dnes převládá, ale principu společného, a tím je fronta střetu. Na frontě se nepřítel dotýká nepřítele, a tak se zjevuje sám sobě jako někdo, kdo je určen k likvidaci. A tato společná zkušenost nakonec může vést k „nadhledu nad frontou“, k jejímu překročení, které mění konflikt ze síly oddělující v sílu spojující.

Konflikt je v tomto ambivalentní: ničí, ale zároveň tvoří společenství, tedy vykonává přesně to, co popisuje Schmitt, i když k tomuto poznání dochází z úplně jiné strany a se zcela jinou motivací – už jsme zase Česko, nový jednotný Západ, civilizace hodnot.

To vše se nicméně dělo daleko dřív, než samotná válka vypukla. Protože válka je jako poslední možnost v podtextu každé politiky a válečníky jsou politici i v době, kdy se ještě nestřílí.

„Politik je pro boj vyškolen lépe než voják, protože politik bojuje po celý život, zatímco voják bojuje jen výjimečně,“ píše Schmitt v Pojmu politična. „Válka vůbec není cílem, účelem, nebo dokonce obsahem politiky, nýbrž je vždy jako reálná možnost jejím předpokladem, který osobitým způsobem určuje lidské jednání a myšlení, a tím vyvolává specificky politické chování.“

Válka, přesněji dvojice přátelství/nepřátelství, tak vystupuje v podobě jakési neviditelné ruky politiky a zároveň jako její regulativní idea či horizont všech horizontů, k němuž téměř přirozeně vše potenciálně směřuje: dobrá politika je nakonec ta, jež se elegantně válce vyhne, jakkoli jsou chvíle, kdy se jí vyhnout nelze. Válka nicméně vždy visí nad všemi jako přísný existenciální soudce.

Ve válce se ztiší múzy i myšlení, jež se rozbíhá do předem rozhodnutého sporu míjejících se pravd, konfliktu, který nelze moderovat. Děje se to ale možná také proto, abychom mohli dojít na dřeň společenství, v němž žijeme, které spoluvytváříme a v němž je princip války nakonec základem všeho.

Jenže časy se rychle mění, a tak i ti, kteří včera byli viděni jako atavističtí studenoválečníci, co nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy bylo vše tak jasné a přehledné, jsou dnes ve světle ruin ukrajinských měst a mrtvol na ulicích Buči přirozeně považováni za ryzí realisty.

Ano, válka v nás dřímala mnohem dřív, nejvíce však ve chvílích, kdy se vedly „války“ obchodní, které jakoby nemají se skutečnou válkou nic společného, přestože jsou vedeny stejnou logikou přítel/nepřítel jako násilí vojenské. Válka nikdy není metafora, nevinná hříčka jazyka…

„Překročení čistě vojenské roviny (války) vede nejen ke kvantitativnímu rozšíření, nýbrž i ke kvalitativnímu vystupňování. Neznamená proto zmírnění, nýbrž zintenzivnění nepřátelství,“ smazává tento falešný rozdíl mezi válkou vojenskou a obchodní Carl Schmitt.

„Společenství otřesených“, do něhož se teď ve válce vědomě i podvědomě stylizujeme, by v rámci hledání nového smyslu mělo nejprve dojít k „válečné“ podstatě své dosavadní existence a pokusit se z ní vyjít směrem ke spojující zkušenosti.

Jistěže to neznamená jednostranně ukončit boje a přestat se bránit, ale spíš otevřít mysl a nechat mluvit naplno myšlení, které se zcela legitimně ptá, jak dlouho a do jaké míry necháme v sobě válku rezonovat a zda lze vůbec rozumně krotit nespoutaná dvojčata přítel/nepřítel.