Hledání morální obdoby války. Esej Jana Géryka

Samoúčelná válka pro válku, válčení pro vyčlenění si slavného místa v dějinách, to vše bylo velkou částí západních společností už tehdy odmítáno a militarismus tohoto typu byl v amerických intelektuálních kruzích připisován již jen některým zemím, v té době zejména Německu a Japonsku.

Nicméně přesto je podle Jamese i pro moderního západního člověka válka stále něčím vzrušujícím. Během války člověk žije „silný život“, „život in extremis“, pro dosažení vítězství v sobě musí maximalizovat řadu ctností, jako jsou věrnost, soudržnost, houževnatost, hrdinství, případně intelekt, tedy vlastnosti, které jinak v éře „ekonomiky slasti“ aktivovat až tak nepotřebuje.

Odlišme však širší zkušenost války od její nejkrajnější podoby, tedy od přímé zkušenosti fronty. Jak vysvětluje v jednom ze svých Kacířských esejů filosof Jan Patočka s odkazem na Ernsta Jüngera či Pierra Teilharda de Chardin, to, co je v prožitku fronty „hluboce a zásadně pozitivní“, není „přitažlivost propasti a romantika dobrodružství“. Perverzní romantizaci propadají spíše davy vítězoslavně vyprovázející vojáky na frontu, což je obrázek známý především z počátku první světové války, před níž Evropa dlouhá desetiletí nepoznala konflikt kontinentálního rozsahu.

Smysl frontové zkušenosti je podle Patočky jiný, tkví v její absolutnosti. Na vojáka na frontě „učiní výpad naprostá svoboda“ ve smyslu svobody oproštěné „od všech zájmů míru“. Tím se chce říct, že v okamžiku frontového střetu ztrácejí svůj význam motivy, které vojáky do války dovedly a které člověka zvěcnily do té míry, že nasazuje život na frontě. Motivy, jež „vyvolaly vůli k válce, se spalují ve výhni fronty, je-li její zkušenost dost hluboká“ – píše Patočka.

Aby se však z individuálních frontových zkušeností – a to jak vojáků, tak bohužel i civilistů, jejichž domovy fronta prochází – stal dějinný faktor, je podle Patočky potřeba „solidarity otřesených“, která se projevuje nesouhlasem s „mobilizačními opatřeními“, jež „eternizují válečný stav“, činí jej věčným.

Tento nesouhlas, dodává Patočka, by měl spočívat v odmítnutí „sebelíbivějších hesel, která ve skutečnosti zvou k válce“, hesel jako národ, stát, beztřídnost nebo světová jednota.

Solidarita otřesených nemá pozitivní program, promlouvá „ve varováních a zákazech“. Tak například příběh „otřesených“ ruských mladíků, kterým bylo řečeno, že jedou na cvičení, a přitom byli posláni přímo na frontu, by mohl být, vrátí-li se domů, varovnou promluvou proti líbivému heslu obnovy velkoruského impéria.

I přes souhlas s nutností onoho varovného hlasu, který je překážkou „válečných zájmů míru“, nyní nicméně polemizujme s Patočkovou kritikou „mobilizačních opatření“. Co kdybychom spolu s Jamesem nalezli „morální obdobu“ Patočkova „(eternizovaného) válečného stavu“, a tak přece jen legitimizovali existenci nadindividuálních konceptů, které Patočka označuje jako „líbivá hesla“?

V současné době země jako Česká republika, tedy členové NATO a Evropské unie, nejsou s Ruskem v horké válce. Provolávání hesel jako Ukrajino, jsme v tom s tebou proto není směrem k reálnému utrpení Ukrajinců příliš korektní. Pomáháme, vyjadřujeme podporu, nicméně nejsme přímo „v tom“. V širším smyslu však konfliktem na Ukrajině ovlivněni jsme, v sociálněpsychologické perspektivě „válečnou atmosféru“ zakoušíme, jakkoli diametrálně jinak než napadení Ukrajinci.

Současná vlna různých druhů pomoci Ukrajině čelící ruské invazi je ze strany mnoha českých občanů obdivuhodná. Lidé poslali Ukrajincům stovky milionů korun ve finančních sbírkách, pomáhají uprchlíkům, dokonce je ubytovávají u sebe doma, veřejné mínění tlačí na politiky, aby přijímali stále tvrdší sankce vůči Rusku.

Sledujeme mimořádnou jednotu nejenom mezi evropskými zeměmi, pokud jde o mezinárodní situaci, ale také uvnitř české společnosti. Míru soudržnosti a připravenosti občanů být nápomocni můžeme z poslední doby srovnat snad jen s prvními týdny pandemie covidu-19, kdy lidé svépomocí vyráběli tehdy nedostatkové ochranné pomůcky. Podobně dnes drtivá většina lidí v sounáležitosti „stojí za Ukrajinou“.

Pandemická zkušenost nás nicméně učí, že úvodní, „manická“ fáze krize nemusí trvat nikterak dlouho. Morálně formulované apely, jež jsou pro tuto fázi typické, mohou vbrzku ustoupit utilitárním kalkulacím. Již dnes lze pozorovat náznaky zavdávající ke skepsi vzhledem ke schopnosti české společnosti vytrvat v podpoře ukrajinských uprchlíků i navzdory některým zhoršujícím se ekonomickým ukazatelům.

Sebezpytné otázky si ovšem můžeme pokládat, i pokud jde o ony rané, ve zvláštním slova smyslu euforické fáze válečných konfliktů. Například: Není to pro nás především vzrušující? Jak vysvětluje Erich Fromm, jen málo nepříjemných stránek života zasahuje moderního člověka tak bolestně jako nuda. Proto nejrůznějšími způsoby uniká tomu, aby byl sám se sebou: tvoří, konzumuje, komunikuje s ostatními, touží prožít něco naplňujícího.

Zásadní v tomto smyslu je, že Fromm definuje štěstí v protikladu nikoli ke smutku, ale k depresi. Ta je totiž stavem, kdy již nejsme schopní cítit nic, ani smutek. Štěstí definované v protikladu k depresi „vyplývá z prožitku plodného života a z využívání mohutností lásky a rozumu, jaké nás sjednocují se světem“.

Fromm zde vychází z definice štěstí, kterou v 17. století podal Baruch Spinoza, tedy štěstí jako „stavu nejintenzivnější vitality, jaký v sobě zahrnuje naši snahu chápat své bližní a být s nimi zajedno“.

Není tedy to, co při současné vlně sounáležitosti s Ukrajinou cítíme, vlastně štěstí – zvláště máme-li pocit, že jsme aktivními aktéry zachraňujícími uprchlíky či vyvíjejícími tlak na své zvolené zástupce? Štěstí jakožto aktivní, naplněný smutek, a tedy nikoli deprese?

Provedeme-li introspekci čili zaměříme-li se na vlastní myšlenkové pochody a tento pocit „štěstí“ si uvědomíme, můžeme dojít k trojímu poznání.

První souvisí se zmíněným používáním obratu Ukrajino, jsme v tom s tebou. Prožíváme-li pocit štěstí v podobě aktivního sounáležitého smutku a usmíváme se na své přátele s ukrajinskými vlajkami na benefičním koncertě, není to nutně něco, za co bychom se měli stydět a odsoudit sami sebe za pokrytectví. Spíše jde o to si uvědomit, že naše emoce a solidarita jakožto pouhých přihlížejících konfliktu jsou jiného druhu než ty, které prožívají lidé na frontě či na útěku z vybombardované oblasti. U nich jde o absolutní zkušenost patočkovské otřesenosti oproštěné od veškerých motivů, tedy i od snahy dosáhnout štěstí skrze „prožití něčeho velkého“.

Druhý důsledek rozpoznání pocitu štěstí z účasti na velkém sounáležitém jednání spočívá ve schopnosti jednat racionálněji. Uvědomíme-li si, že některé naše jednání mohlo být nevědomě vedeno spíše pocitem štěstí z naplňující činnosti než posouzením důsledků našeho jednání, můžeme se pro příště vědomě zaměřit právě na možné důsledky.

V kontextu konfliktu na Ukrajině díky tomu někteří možná sleví z euforického stupňování vlastního militarismu a urychlených požadavků na přímý zásah NATO proti ruským vojskům. Jiní třeba zase poslechnou neziskové organizace, mající řadu zkušeností z dřívějších uprchlických krizí, a nebudou podnikat nepříliš efektivní spontánní výjezdy s materiální pomocí k ukrajinským hranicím, ale zapojí se raději do koordinované pomoci.

Třetí důsledek, kterým se chci zabývat šířeji, tkví v položení si následující otázky: Je pocit intenzivní vitality, kdy citlivěji než jindy chápeme své bližní, nutně spjat zejména s obdobími válečných konfliktů, přírodních katastrof či jiných mimořádných situací?

Politolog Robert Putnam popisuje především v souvislosti s obdobím druhé světové války, jež s výjimkou Havaje Spojené státy územně nezasáhla, pocit „nevědomé duševní pohody“, která v amerických městech zavládla díky kooperativnímu duchu válečného dobrovolnictví.

Obecně je pozorovatelný nárůst dobrovolnické aktivity jak v hnutích, která vedla společnost do války či napomáhala válečnému vítězství, tak v hnutích protiválečných či během období poválečných rekonstrukcí.

I Putnam sice uvádí, že čím válka trvá déle, tím víc počáteční vitalita oslabuje, nicméně dodává, že u generací, které svá formativní léta prožily v obdobích zvýšených nároků na občanskou povinnost, přetrvávala občanská angažovanost i v pozdějším věku.

Putnam proto připomíná též účel Jamesovy eseje: vzhledem k hrůzám války na straně jedné a občanským ctnostem, jež válka lidem vštípila, na straně druhé bude třeba nalézt „morální obdobu války“, tedy přijít na to, jak v lidech občanské ctnosti posílit, aniž by k tomu byl nutný probíhající válečný konflikt.

V kontextu tehdejších debat bylo Jamesovým cílem přesvědčit militaristy, že jimi ceněné vlastnosti a hodnoty, jako jsou odvaha, zocelenost, poslušnost autorit a vzdání se soukromých zájmů, lze v lidech posílit též mimo vojenskou službu a organizaci. Jinými slovy, „válečnický charakter“ lze kultivovat i mimo válku, tvrdosti a autority lze dosáhnout i bez krutosti a bezcitnosti.

Řešením pak podle Jamese měla být všeobecná obdoba toho, co jsme u nás donedávna znali jako civilní službu, tedy nasazení v pomocných pracích obecně prospěšného charakteru namísto služby vojenské u těch, kteří vojnu odmítali z důvodů svědomí.

Proč vlastně připomínáme tyto úvahy o občanské angažovanosti? V souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině a následnou mezinárodní izolací Ruska jakožto významného dodavatele zemního plynu se začaly množit hlasy o neudržitelnosti evropského Zeleného údělu (Green Deal). S ohledem na úvahy v předešlých odstavcích se však možnost ukončení tohoto projektu nejeví jako dobrý nápad. Aniž bychom hodnotili jeho konkrétní ujednání, například ta o (ne)zařazení jaderné energie mezi čisté energetické zdroje, je důležité uchovat Zelený úděl jakožto ideu.

Zelený úděl se sice doposud jevil jako technokratický koncept evropských úředníků, nicméně i tak v sobě skrývá velký potenciál občanskosti. Jeho pozastavení by Evropu připravilo o důležitý společný projekt, který má možnost stát se onou „morální obdobou války“ ve smyslu značné kooperativní vitality, a tedy „veřejného štěstí“.

Název Jamesovy eseje si v environmentální souvislosti vypůjčil také americký prezident Jimmy Carter, když v projevu z roku 1977 varoval Američany před rostoucí spotřebou fosilních paliv a tenčícími se zásobami ropy. Představil deset principů energetické politiky a vyzval občany k pochopení vážnosti celé situace a nutného uskromnění, jež by bylo s novou koncepcí spjato.

Carter výslovně uvedl, že svým dílem k „pozitivní výzvě“ fungování nové energetické politiky bude muset přispět každý region, každá skupina obyvatel, jak spotřebitelé, tak průmysl. Obdobně současné situaci neopomenul zmínit také snížení závislosti na geopoliticky nevyzpytatelném dovozu energií ze zahraničí.

„Toto nelehké úsilí bude ‚morální obdobou války‘, až na to, že spojíme naše síly k budování, nikoli k ničení,“ uvedl Carter.

Pokud i dnes uznáme, že by Zelený úděl jakožto projekt přebudování ekonomiky a společnosti směrem k větší ekologické udržitelnosti měl potenciál stát se morálním ohniskem kolektivní občanské vitality, je třeba dobře promyslet jeho filosofii.

Užitečné může být třeba pečlivě studovat jeho inspiraci: projekt Nového údělu (New Deal) spjatý s administrativou Franklina D. Roosevelta ve Spojených státech po velké hospodářské krizi třicátých let, včetně kritických námitek vůči němu.

Příkladem budiž napětí mezi zdola vycházejícím občanským aktivismem a profesionálně manažerským přístupem, které bylo přítomné již v éře amerického progresivismu prvních dekád 20. století. Jakkoli se i tehdejší progresivisté snažili o vědomou reformu společnosti za pomoci technokratických metod nebo s využitím sociologie a dosáhli významných změn v oblastech, jako byly městské plánování, veřejné zdravotnictví či pracovněprávní legislativa, pilířem jejich myšlení byly aktivita zdola a sousedská komunita jako základ demokracie. Nový úděl tak byl i přes podobnost v reformním naladění progresivistickou optikou viděn jako problematický triumf federálního manažerismu „shora“.

Na druhou stranu je fakt, že administrativa Franklina Roosevelta musela řešit ekonomické problémy mnohem závažnějšího rozsahu než progresivisté o pár dekád dříve, problémy, jež často překračovaly možnosti širšího občanského aktivismu.

I v souvislosti se zelenou politikou tak přichází podobné varování, jaké jsme naznačili v souvislosti s válečným dobrovolnictvím. Je třeba umět udělat introspektivní krok mimo „pocit štěstí“ z naší potenciální občanské vitality a vážit důsledky našeho jednání, a podle situace tak upřednostnit i technokratická řešení.

Jinými slovy: Zelený úděl může být „morální obdobou války“, ale zároveň musí stát na komplexní filosofii, která dokáže skloubit občanský étos s étosem technokratickým, stejně jako ekologický étos s étosem sociálním.

Autor je právník, působí na PF UK.