Hlavní obsah

Utrpení není soutěž. Pavla Horáková vydává nový román Srdce Evropy

21. 10. 2021, 8:00
Právo, Štěpán Kučera, SALON

Spisovatelka a překladatelka Pavla Horáková svým novým románem Srdce Evropy (nakladatelství Argo ho vydalo před týdnem na Velký knižní čtvrtek) v lecčems navazuje na svůj oceňovaný debut v literatuře pro dospělé, román Teorie podivnosti (2018, Magnesia Litera za prózu) – v obou knihách autorka zkoumá skryté předivo světa, v obou jde o hledání svobody. V Srdci Evropy se navíc ohledává i česká – nebo lépe řečeno středoevropská – identita a řada historických témat, která živě promlouvají do současnosti, i když si to někdy neuvědomujeme.

Foto: Argo/Richard Klíčník

Pavla Horáková

Článek

V románu Srdce Evropy často porovnáváš životní zkušenost dnešní vypravěčky Anežky a její prababičky Kateřiny. Například odlišný vztah ke smrti. Je smířenější, otevřenější přístup k posledním věcem člověka, jaký měli lidé ještě počátkem 20. století, něco, z čeho bychom si měli vzít příklad? Anebo je vlastně lepší naše vytěsňování smrti, vezmeme-li v potaz, že tehdejší přístup se zrodil z obklopení smrtí v důsledku válek, špatných životních podmínek a nedostatečné zdravotní péče?

Nevím, co je lepší. Dnes se často opakuje, že je špatně, když jsme smrt vyloučili z každodennosti, ale mně osobně to nevadí. Naši předkové neměli na vybranou, doma se zpravidla rodili, doma stonali, doma umírali. Museli mít ke křehkosti lidského života pragmatičtější postoj, aby žalem nezešíleli. Každá komunita měla pro odcházení z tohoto světa po ruce potřebnou infrastrukturu a mechanismy, různé babky obstarávačky a plačky, rakvář i hrobník byli sousedé, duchovní podpora v podobě faráře byla taky nablízku, na pohřeb se sešli sousedé a rodina z blízkého okolí.

Vychází nový Salon: Dramatik David Jařab o Freudovi a román Jaroslava Rudiše

SALON

Dnes je úmrtí člověka hlavně papírování a smuteční hosté se musejí mnohdy sjíždět zdaleka. Nedivím se, že tolik lidí volí tiché zpopelnění bez obřadu. A chápu i ty, kteří z ohledů k rodině nepovažují za ideál umírat doma.

Z pamětí vlastní prababičky Kateřiny jsem vyrozuměla, že nezřídka byla smrt starého člověka jeho rodinou vítána, protože už byl příbuzným na obtíž anebo se nemohli dočkat dědictví. Z toho bychom si rozhodně příklad brát neměli.

Dnešní doba je oproti té Kateřinině jemnější. Muži mají být citlivější, nemají se stydět za své emoce, bít dítě je dnes přinejmenším pohoršující, o Vánocích dospělí lidé sledují pohádky. Co si o takové proměně myslíš? A bylo by třeba míň válek a obecně mezilidského násilí, kdyby generace našich babiček a prababiček vyrůstala v podobném prostředí jako generace mileniálů?

To si netroufám zpětně odhadovat, navíc „kdyby“ nejsou v dějinách přípustná. Nejsem si jistá, jak to vlastně je s kauzalitou. Nejsou dnes v našem prostoru války, protože jsou muži jemnější – nebo jsou muži jemnější, protože nejsou války? Společnost i jednotlivci se přizpůsobují podmínkám, ve kterých žijí – a zároveň svým jednáním svět kolem sebe ovlivňují a utvářejí. Je pravděpodobné, že pokud by se naše životní podmínky prudce zhoršily, reagovala by na to zhrubnutím společnost i jednotlivci.

„Moje generace se uměla narodit,“ říká Anežka v Srdci Evropy. A taky že se máme kolektivně líp než dřív a že „každý zlatý věk byl někdy prohnilou současností“. Myslíš, že si tohle málo uvědomujeme? Nejsme příliš nepokorní?

Pokaždé, když jsem Kateřininy paměti četla, připomínala jsem si, jak komfortní je můj život ve srovnání s jejím, jakým privilegiím se těším, jak jiné byly její a moje vstupní podmínky do života – od vzdělání mých rodičů přes úroveň a dostupnost zdravotní péče, dostatek potravin, kvalitu bydlení po přístup ke vzdělání, společenská očekávání a podobně.

Foto: VKČ

Pavla Horáková a její román Srdce Evropy

Vím, že jako člověk z velkoměsta, který se narodil do rodiny s vysokým sociálním kapitálem, nemůžu posuzovat situaci zbytku země a světa, ale přesto si troufám tvrdit, že se míra našeho blahobytu nedá se situací obyčejných lidí před sto a něco lety vůbec srovnávat.

Což ale nevypovídá nic o subjektivním pocitu štěstí a spokojenosti. Existenční problémy jsme nahradili existenciálními a míra osobního utrpení může být podobná jako tehdy. Jak říká Anežka, „utrpení není soutěž“. Kolektivně se jistě máme hmotně lépe, ale nejsem si jistá, jestli to dostatečně zvnitřňujeme, protože na lepší se lehko zvyká…

Jak s vědomím téhle historické perspektivy pohlížíš na současné kulturní války, ve kterých konzervativci hájí „tradiční hodnoty“, zatímco woke generation boří staré sochy – o čemž se v knize taky zmiňuješ? A nejsou takové vesměs symbolické války nakonec přijatelnou alternativou válek otevřených?

Vidíš, to mě nenapadlo, vždycky jsem si myslela, že sublimací válek je vrcholový sport a televize. Současné kulturní války jsou mi protivné, protože mi přijde, že obě strany jsou zakopané na svých pozicích a své spory trochu hystericky hrotí. Nejhlasitější zastánci tradiční rodiny sami takové rodiny založili dvě až tři, dovolávají se odvěkých tradic, které jsou nejvýš pár desítek let staré, naproti tomu mladých kádrováků se zase všechno dotýká a ze všeho se hroutí – občas je nesnesitelné to sledovat.

Podivný svět. Štěpán Kučera nad románem Pavly Horákové Teorie podivnosti

SALON

Nicméně v těch půtkách nevidím nic fatálního. Progresivní mládež nastoluje nová témata a ta začasté přicházejí nejdříve v extrémní formě, než se hrany obrousí, názory vytříbí a příslušný koncept se stane součástí mainstreamového diskurzu. Z mladých revolucionářů se stanou staří hofráti a koloběh pokračuje dál.

V knize se věnuješ i vztahu Čechů k sousedům, hlavně Rakušanům a Němcům. Proč se vlastně my Češi tradičně cítíme být malým národem, když – jak píšeš – je nás víc než současných Rakušanů či obyvatel skandinávských zemí?

To kdybych věděla! Možná to souvisí s tím, že historicky jsme byli většinou součástí nějakého většího celku, v němž jsme si připadali malí. V tom pocitu jsme se zabydleli a stal se z něj alibismus. Domnívám se, že si tím sami podrážíme nohy.

A co tradiční české sebemrskačství? Jsou věty typu „tohle se může stát jenom u nás“ něčím specificky tuzemským, anebo představují folklor všude, jenom si toho nevšímáme?

Nemyslím si, že je to nějaký výhradně český fenomén. Vyrůstala jsem za normalizace, v době, kdy nic nefungovalo a nic nebylo k dostání. Tehdy bylo běžné nadávat na stát, na systém, který podporoval flákačství, drobné zlodějíčkovství a šlendrián. Po třiceti letech řada z těch jevů stále přetrvává, ale na systém už to bezvýhradně svalovat nemůžeme. Z toho možná pramení do jisté míry oprávněná sebekritika. Národovecké kruhy však tuhle sebereflexi nepřijímají a označují ji za oikofobii – tedy averzi vůči vlasti a národní kultuře. To slovo jsem se naučila až od vlastenců z internetových diskusí.

Povídky do karantény. Pavla Horáková: Smutek kvetoucích lip

SALON

Mám pocit, že se ty dva extrémy vyvažují – čím víc nacionalisté blouzní o staroslavném češství, tím víc ho budou kosmopolitní liberálové zpochybňovat.

Jinak s nadáváním na domácí poměry jsem se setkala snad všude ve světě, kde jsem pobývala. Ovšem čím silnější je národní mýtus a dosebezahleděnost, tím větší je sebekritičnost těch, kdo jsou schopni nadhledu. Přijde mi, že v zemích, které samy sebe nahlížejí spíš jako společenství, se kritika mířící do vlastních řad týká spíše fungování institucí než údajných typických národních vlastností.

„Češi zapomněli, že existuje jinakost,“ prohlašuje v knize Anežka. Otázkou malinko odbočím, ale ne úplně – proč v Česku vládne, nebo donedávna vládl, strach z uprchlíků větší než v sousedních zemích s podobnou historickou zkušeností, včetně například Slovenska?

Opět se nemůžu vyjadřovat autoritativně, ale skoro bych řekla, že je to uměle dmycháno politiky, kteří vycítili téma, jež jim může získat bezpracné volební body. Je snazší hlásat boj proti cizákům než něco konstruktivního budovat. Naše země má novodobou zkušenost s emigrací i vyháněním, ale ani s jedním jsme se dosud plně nevypořádali, takže tu možná působí nějaké nevědomé síly, na které se politici a dezinformační scéna snadno napojí a přiživují je.

Do jaké míry vlastně dává národní perspektiva smysl? Anežka si víc rozumí se svým vídeňským milencem než s českou rodinou svého snoubence a taky Kateřininy paměti ukazují, že i před sto a více lety bylo „češství“ daleko nejednoznačnější pojem, než si dnes obvykle představujeme. Nemluvě o dobách bělohorských a starších…

Připadá mi, že je to dnes do jisté míry přežitá věc. Autentičtější je třeba identita regionální, která v Evropě často přesahuje hranice států. Navíc poměr mezi státní příslušností a národností se liší téměř zemi od země.

Kolik u nás od revoluce přibylo smíšených manželství a bilingvních dětí? Kolik Čechů žije v zahraničí, kolik přistěhovalců z celého světa u nás? Znám několik rodin, kde jsou oba rodiče původem ze západní Evropy, ale z různých důvodů už mají i české občanství, jejich děti mluví kromě rodičovských jazyků též plynně česky – těmto lidem národní perspektiva asi nedává valný smysl a nikdo by je do ní neměl nutit.

Foto: Argo/Richard Klíčník

Pavla Horáková

Moje generace byla vychována v přesvědčení, že národnost je danost téměř biologická, přitom geneticky jsme směsicí všech etnik, která naší zemí prošla, od svých nejbližších sousedů se téměř nelišíme a naše pojetí národa není nic prastarého, nýbrž je to romantický import, který měl v 19. století sloužit politickým cílům.

Sdílený jazyk je velmi silným pojítkem, ale v době, kdy světu vládne angličtina jako lingua franca, už nejsme odkázáni jen na své národní pospolitosti, a já osobně se dokážu lépe dohodnout a identifikovat s příslušníkem vzdělané střední vrstvy kdekoli na světě než s českým hurávlastencem.

Nicméně část – nejen české – společnosti na národovectví a volání po suverenitě stále slyší a cyničtí politici v každé zemi toho rádi využijí.

Reklama

Související články

Fejeton Pavly Horákové: Válka byla blízko

12. 7. 2016, 15:00

V roce 1945 jsme světu řekli: „Už nikdy víc.“ V roce 1992 jsme na svůj slib zapomněli. – Těmito větami začíná úvod ke grafickému románu Fax ze Sarajeva...

Výběr článků