Článek
„Jak odkvetou lípy, je po létě,“ říkával dědeček. Na námitky, že v červnu přece léto teprve začíná, odpovídal: „Kdepak, jak se začne krátit den, je po všem.“ Jako kdyby po letním slunovratu následovalo už jen doznívání a dožívání, jako by všechny plody léta byly jenom vedlejší produkty vrcholu, paběrky zlatého věku.
Na dovolené i v lázních pečlivě počítal dny a přesně v polovině pobytu ráno oznámil: „Dneska jsme v půlce, odteď už se nám to krátí!“ Pronášel to vítězoslavně, jako kdyby vědomí, že to nejlepší už jsme si odbyli, představovalo úlevu. Dál už to bude sice jen horší, ale zaplaťpánbůh aspoň víme, co nás čeká.
Nejspíš se radoval i z padesátky, pomyslné půle života. To z člověka spadne břemeno, protože se od něj už nic moc nečeká. Dobře už bylo, to nejlepší světu už předvedl a teď může konečně žít v klidu, od života nic nečekat, ale ani nezklamat očekávání druhých.
Veronika Vašková: ilustrace k povídce Smutek kvetoucích lip
Tušili jsme, že jeho svět kdysi býval větší a bohatší. Patřily k němu vzpomínky na Ameriku a Švýcarsko. Ten náš měl stěny ze železa a střechu z neviditelných migů. Dědečkovy lepší časy připomínala už jen stařičká raketa na lawn tennis na dně skříně, golfový míček ve vitríně a cizokrajné mince, se kterými jsme směli závodit, čí se dokutálí dál. Někdy se zahleděl z okna na panorama jak z Krkonošských pohádek. „Celý hory svítily. Každou noc, tenkrát v létě v osmatřicátým.“ Jako by tam v dálce pozoroval chvíli, kdy se jeho svět začal zmenšovat a šednout, zatímco dělníci v záři světlometů horečně betonovali Dobrošov, Haničku a další tvrze – otčenáše mezi zdrávasy řopíků.
I v největších vedrech chodil starý pán v kotníkových botách s beránkem. Nohy musejí být v teple bez ohledu na roční dobu. Zásadně nosil dlouhé kalhoty i rukávy. Z jeho kůže jsem nikdy neviděla víc než ruce, obličej a funèsovskou pleš na kulatém temeni.
Někdy nás babička poslala všechny ven, abychom jí doma nepřekáželi. To pak s námi seděl na zahrádce a s klidem Orientálce si ve stínu jabloně četl hradeckou Pochodeň. Strom obletovaly vosy a nakusovaly letní jablka, co pak začala hnít a padat a na hnědých podlitinách jim rozkvétaly soustředné kruhy plísně.
Nás si nevšímal, a tak jsme mohli nerušeně pokračovat v hrách. Nejvíc nás bavilo vybíjet přemnožené vosy. Bratránek číhal s tyčí u staré vany s dešťovou vodou, kam vosy chodily pít. Rozmáchl se a přesnou baseballovou trefou vosu buď zabil, nebo aspoň omráčil. Pak jsem nastoupila já a nachystala hmyz do truhly. Vosy jsme pochovávali pod angreštem. Když nám začaly docházet krabičky od sirek, pohřeb se nekonal, dokud jsme do každé rakvičky nenastřádali aspoň čtyři vosí mrtvolky. Děti jsou neslitovné, nerozpakují se ublížit ani zabít, když cítí, že jsou v právu. O to víc zbožňují hrobečky. Pod keřem se podél plotu táhla řada křížků: z dřívek od nanuků, klacíků i drůbežích kůstek, které jsme našli na kompostu.
Stejnou obřadnou péči jako smrti jsme věnovali i zrození. Morčecí ramlice byla úplně kulatá, než jednou ráno porodila šest strakatých myšiček. Dědeček nám pomohl pro všechny vystavit rodné listy. Naťukal je dvěma prsty na staré underwoodce, jíž přeskakovalo r a všechna písmena měla červené patky od povolené dvoubarevné pásky. Novorozená morčátka velká tak akorát na šířku dětské dlaně se za pár týdnů už sotva vešla do ruky nadél a do konce prázdnin dorostla mámu. Když nás přestalo bavit chodit na mlíčí, stloukli jsme jim ohrádku. Stěhovali jsme ji po zahradě, až morčata vypásla všechnu trávu až na hlínu a museli jsme je rozdat.
Z domu letěly i indiánské čelenky z křídel divokého kačera. Donesl nám ho strýček nimrod a babička mrtvolku na zahradě oškubala. Masa bylo sotva pár soust a celou večeři jsme plivali broky. Ovšem čelenky byly skvostné a nosili jsme je hrdě, dokud mezi letkami nevypučely bílé trsy muších vajíček, jako miniaturní pouťové balonky.
| Pavlo, jak trávíte čas v karanténě? Až na to, že jsem musela přerušit turné po knihovnách a knižních veletrzích, vypadají moje dny podobně jako dřív. Sedím u počítače a něco píšu nebo rediguju. Sice nechodím do rozhlasu natáčet svůj pravidelný pořad, zato pro Vltavu natáčím příspěvky doma v odhlučněné skříni, anebo videa na telefon. Píšu povídku do antologie, do níž přispívá dalších osmnáct českých autorů a jejíž výtěžek poputuje tam, kde to v souvislosti s epidemií bude potřeba. A tak mi zatím nezbývá čas na vlastní tvorbu, velký úklid ani čtení pro radost. |
Zrození a smrt přicházely přirozeně a byly pořád s námi. Parte na vývěskách se četla bez dojetí a děti se rodily jakoby mimochodem. „Potvoro škaredá,“ rozkřikla se babička na masařku a ohnala se plácačkou. Případně mouchu chytila do ruky a vší silou jí mrštila o zem. Muší mrtvolky většinou zůstávaly ležet tam, kam dopadly. Těmi čerstvými babička někdy krmila zeleného skokana v květináči – než ho nechtíc otrávila hnojivem na pokojové rostliny. Nikdo pro něj příliš nesmutnil. Ani pro anduláka, který jí seděl na rameni, když šla před dům vysypat popel. Vyplašil se a zpátky na rameno už jí nepřiletěl. Takže nás ani nikdo nenapomínal, když jsme na lavici z drsných, neohoblovaných prken pořádali šnečí závody a hlemýždě málem utýrali nebo když jsme si z lesa přivezli hromadu žabiček a ty nám do rána pochcípaly suchem.
Když pršelo a nemohli jsme si hrát venku, obula nám babička gumáky, navlékla pláštěnky a poslala nás i s dědou na zámek. Dědeček bez rozpaků přihlížel, jak z napůl vypuštěné zámecké kašny lovíme všechny desetníky a dvacetníky, co tam naházeli turisté. Pak nám za ně každému koupil nanuka a zavázal nás mlčenlivostí, aby se babička nezlobila, že jsme jedli před obědem. Jí jediné se bál. Jinak mu jeho kmetství dovolovalo beztrestně přestupovat konvence i zákazy. Krátil si cestu přes soukromé pozemky, přecházel mimo zebru bez rozhlížení a nikdy si nedošel na záchod před cestou z domu a pak musel vyhledávat ústraní v lese nebo v restauracích.
Pavla Horáková se svým románem Teorie podivnosti
Kvůli plochým nohám ho v mládí neodvedli na vojnu a nikdy se nenaučil řídit. Autem odjakživa jezdila babička. Obvykle nás odpoledne posadila do trabanta a podle toho, co zrovna dozrávalo, se vyrazilo buď na maliny do strání pod vedení vysokého napětí, na třešně v aleji u silnice, nebo na pych kukuřice na družstevním poli.
V autě jsme vozili dřevěnou hůl – tou dědeček nadzvedával klobouky hub, když se mu nepozdávaly. Zásadně se neshýbal. Na houby měl čich, ale většinu jich stejně přehlédl. Když jsme se ho s bratránkem drželi, nasbírali jsme víc, než kdybychom běhali po lese jen tak.
Močovinová vůně sušených hříbků patřila k létu stejně jako chuť babiččiny jahodové pěny, vůně malinové šťávy odkapávající přes plátýnko, aroma černého rybízu, horkého od slunce, i svíravá chuť angreštu, když jste omylem kousli do chlupaté pokožky.
Příští léto jsme si s bratrancem spolu už nehráli. Příliš jsme vyrostli na to, abychom mohli spát spolu na roztahovacím gauči. Přišli jsme o nevinnost divochů, osvojili si stud a útlocitnost, která už by nestrpěla trápení a zabíjení zvířat. Už nikdy nebudeme u sebe tak blízko, abychom jeden od druhého chytli vši jako vloni.
Přespříští léto jsem nepřijela; a napřesrok už nebylo kam. Dům po prarodičích se prodal i se zahradou. Rozplynul se pach spalin Special-Mixu, kterými dvoutakt trabanta sytil garáž. Zanikla vůně dřevníku uprostřed léta, rozpálených prken napuštěných mořidlem. Vyvanulo nasládlé ovzduší půdy, kde mezi trámovými překlady zářil barevný houpací kohout, ve staré kredenci stály kompoty s kolečky plísně a za komínem se pod stohem časopisů 100+1 skrývaly dva ročníky Reportéra.
Ty dávné vůně léta časem nahradily desítky nových. Jen rozkvetlé lípy o letním slunovratu rok co rok zvěstují konečnost přítomnou v každém počátku.
