Článek
Vaše nová publikace se podprahově zabývá otázkou, zda v Česku odsouzené trestáme, nebo předcházíme jejich potenciálním budoucím zločinům. Nalezla jste odpověď?
Když jsem s projektem začínala, o vězeňství jsem měla povrchní povědomí. Téma mě velmi zajímalo. Primárně však nejen to, jaký zločin mé respondentky spáchaly, jak vysoký trest za něj dostaly nebo jaké to bylo ve vězení. Zajímal mě celý příběh a kde jsou kořeny jejich činů.
K vězeňství jsem zpočátku měla negativní vztah. Během práce na projektu se mi ale vždy obrousí hrany, a to po všech stránkách. Stále si však myslím, že sedmdesátiprocentní recidiva, která u nás panuje, opravdu není známkou vyspělé země.
Jako problematickou vnímám nedostatečnou prevenci kriminality. Zároveň mám pocit, že odsouzeného stále víc trestáme, než převychováváme, což pramení z podfinancování této části systému. Podpora je důležitá už ve vězení, kde je klíčová i příprava na následný život, na kterou se zaměřuje řada neziskovek.
Můj vzorek respondentek je samozřejmě malý, během práce na knize jsem se ale setkala se spoustou jiných lidí, sociálními pracovníky, dozorci, vězeňskými vychovateli, kaplany, psychology a advokáty. Informace sbírám ze všemožných zdrojů, sleduji i statistiky.
Jestliže se narodíte do sociálně vyloučeného prostředí, ve kterém se objevují alkoholismus, drogy a násilí, obvykle tyto vzorce přejímáte. Takovým lidem mohou pomoci zdánlivé drobnosti.
Když máte čas, můžete třeba doučovat děti ze znevýhodněných lokalit. Nebo když je někdo po výkonu trestu a chce pracovat, můžete mu jako zaměstnavatel dát šanci. Kupte si časopis od bezdomovce, protože je levnější než káva ve Starbucks. Možností, jak nebýt netečný, je mnoho.
Proč jste si jako respondentky vybrala výhradně ženy?
Ženské vězeňství je odlišné od mužského. Vysledovala jsem to, aniž bych takto dopředu přemýšlela. To, proč žena spáchá trestný čin, je často závislé na toxických vztazích, ve kterých jsou velmi manipulovatelné.
Věznice primárně nejsou uzpůsobené ženám, ačkoli existují i specializovaně pro ně. Ženy mají odlišné potřeby nejen hygienické, ale i citové a vztahové. U vězeňkyň se častěji objevují pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozování.
ProŽeny.cz
V doslovu knihy jim děkujete i za údery. Narážela jste na konfrontace?
Údery jsem myslela metaforicky. K setkáním se snažím přistupovat bez očekávání, jaký daný člověk bude, co mi řekne a co mezi námi vznikne. Vůbec nevím jak, jestli vůbec setkání proběhne, jestli ho respondent nezruší. Jsem prostá očekávání a je to osvobozující.
Nikdy předem netuším, co se vykouzlí z mé otázky nebo povídání dotyčného, který je najednou otevřeně asociativní. Může se začít vztekat, plakat, velmi detailně popisovat něco nesmírně drsného a tvrdého, co se mnou jde následujícími dny.
Respondentky jsou odlišného věku, dopustily se různých zločinů, některé jsou recidivistky. Zahrnula jsem starou ženu, která v mládí spáchala vraždu, další, která je třicet let drogově závislá, tudíž je nesmírně těkavá, nebo mentálně postiženou.
Snažím se psát co nejautentičtěji, aby měl čtenář pocit, že se s nimi potkal. Pokud očekává, že mu příběhy převyprávím, bude zklamaný. Knížka na něj klade nároky a rozhodně není pro každého.
Co od vás respondentky očekávaly?
Za rozhovory jim zásadně neplatím, ale snažím se jim nejrůznějšími způsoby pomoct. Nakoupím jim nebo třeba pomůžu na úřadě. Potřebuji, aby i bezdomovec v knize, ve které figuruje, našel jiný smysl než ten, že ode mě dostane tisícovku. V tom případě bych měla pocit, že jsem je okradla.
Naprosto upřímně jim předem řeknu, co dělám a co od nich chci. Ony si ale neumí představit, že kniha pro mě není žádný byznys.
Často mi volají a zkouší, kam až mohou zajít, jak mě mohou vytěžit, chovají se vyčuraně. I s tím vědomím za ně cítím zodpovědnost, a když se mi to stane například na dovolené, kde se mám dobře, objeví se i určitý stud, protože vím, že ony se dobře nemají. Netýká se to ale rozhodně všech.
