Článek
Na výzvy „Tati, nesložíme písničku do rádia?“ nebo „Tati, potřebuju zázvor, vymyslel jsem bonbóny, který budu prodávat ve škole a koupíme si Bugatti Veyron“ už rutinně odpovídám: „Jasně, to by se mohlo povést.“ Žádný neúspěch ještě neodradil dítě mladšího školního věku od dalších fantastických plánů druhý den.
Co mě ale ještě pořád dokáže nabudit, jsou pokusy napsat během vyčleněné půlhodiny knihu. Jak naše ratolest postupuje od souboru Šneččí pohádky (pět let) k bestselleru Šílený princ s cirkulárkou (devět let), vzpomínám na vlastní dávno ztracené texty. Vím jistě, že jsem začal psát nejmíň jednu verneovku, tři mayovky, spoustu foglarovek a haldu vesmírné sci-fi. Ve všech vystupoval šestnáctiletý plavčík/začínající pistolník/skautský rádce/kosmonautský učeň, tedy mé budoucí dokonalé já, a všechny končily po stránce a půl. Jejich reálná podoba vůbec neodpovídala té vysněné, se kterou jsem se do psaní pouštěl.
Všechny knížky na světě jsou dokonalé, než je opravdu napíšete. V dětství si tenhle fakt zažijete nejdrsněji, ale platí celý zbytek života. Vsadil bych se, že nejlepší spisovatelé na světě kvůli němu přestali psát, a proto se o jejich existenci nikdy nedozvíme. Ti druzí nejlepší pak své knížky pálili (Gogol), pálit chtěli (Kafka) nebo podepisovali cizím, co nejpitomějším jménem (Shakespeare, Shakespear, Shakspeare, Shakspere, Shaksper, Třasokopík, Oštěpmach).
Kdykoliv dneska čtu novou knížku, představuju si ji v podobě, jakou měl autor asi v hlavě, než začal psát. Je pravda, že čtení samotné pak bývá smutnější, zvlášť pokud jde o současnou českou literaturu. Na druhou stranu odhalím spoustu úžasných, vzletných a svobodných textů, o kterých je krásné vědět. Fantazie je mocná zbraň dětí a literárních publicistů. A v nebi si prý jednou každý spisovatel přečte své nenapsané knížky.
P. S. Tento sloupek vypadal v mé hlavě o dost líp.
