Článek
„To není pravda!“ zvolal jsem rozhořčeně. Načež mi došlo, že to pravda je. Gombrich byl Brit narozený ve Vídni a neměl žádnou kmenovou slabost pro krále železného a zlatého. Naopak stál na straně krále římského, který šikovně upevňoval svou moc. Na svůj pohled má stejné právo jako já na ten svůj, vytvarovaný Jiráskem.
Britský historik John Elliott má za to, že současnou katalánskou krizi způsobilo několik generací falešné výuky historie na katalánských školách. Malí Katalánci se prý učili pečlivě osekanou, nacionalistickou verzi svých dějin. Nebylo v ní místo pro společné španělsko-katalánské úspěchy, ale jenom pro vzájemné křivdy. Dobře, ale kdo z nás se kdy učil historii nefalešnou?
Slováci už na rozdíl od nás neslaví 28. říjen jako státní svátek, protože vznik Československa nepovažují za své osvobození. Mohli bychom jim připomínat, že právě Československo oficiálně ukotvilo jejich jazyk či hranice, ale má to cenu? Žijeme v době, která si uvědomuje, že jednotný, všemi přijatelný popis historie je ideál, k němuž se přes žádné vykopávky nedohrabeme. Jinou verzi českých dějin měl Masaryk, jinou zase Pekař, a to byli oba profesoři. Normalizace dle Muriel Blaiveové vypadá jinak než normalizace Pavla Žáčka. Jak se máme dohodnout na tom, co bude, když spolu nesouhlasíme ani v tom, co bylo?
Není na to jednoduchý návod. Jediná cesta, jak trochu ohladit hrany, je převléknout se občas do těch druhých. Zkusit si představit, že odbojný Přemek Otakar si výprask na Moravském poli zasloužil. Že od věků utlačované Slováky ke skutečné svobodě a samostatnosti přivedl až Mečiar. Nebo třeba že liška Zikmund byl kromě husovraha velkým a úspěšným císařem. Že Rusové vyhráli válku úplně sami. Že odsun sudetských Němců byl nespravedlivý. Ne, neznamená to, že tyhle verze historie jsou pravdivé. Jistě jsou mnohem horší než ta naše. Ale dokud se vzájemně nepochopíme, tak nám dějiny budou dělat paseku v současnosti i v budoucnosti.
Tak jako v Katalánsku.
