Článek
Pokroková část českého internetu jeví se být frustrována, že hashtag #MeToo u nás vede jen k nekonečným debatám, blbým vtipům a ohrazování se kverulantů.
Vzpomínám si, jak jsem byl v bájných devadesátkách na teambuildingu jedné nadnárodní korporace. Nadšení expati z Británie, Austrálie a USA tam hrdě ukazovali placky s firemními hodnotami, halekali firemní hymnu a přesvědčeně skandovali hesla, která nás všechny měla dovést ke štěstí vyšších výnosů. Češi seděli u stolů, protáčeli panenky a sem tam do řevu potichu zabrumlali „wow“, aby to před šéfy nevypadalo, že se neúčastní.
Národní povaha není nic vrozeného, nemá nic společného s krví. Ale nedá se popřít, že v různých společenstvích existují zvyky a předává se historická paměť. A naše historická paměť prostě učí místní obyvatelstvo, aby bylo alergické na bojovná dobra. Ne kvůli těm dobrům, ale kvůli bojovnosti.
Agresivní dobro neprovozují ženy, které se odhodlaly mluvit o tom, co zažily. Ty naopak projevily odvahu, před kterou se má smeknout. Hejna fámulů, plamenných výzev a zásadových odsuzování, která se rojí kolem, už ale spoustu lidí dráždí. Blikají nám kontrolky.
Nikdo rozumný nebude popírat, že obtěžování je nechutně rozšířený hnus, podobně jako o nikdo rozumný nepopíral před pár lety u domácího násilí. Kampaň #MeToo ten hnus v civilizovaném světě odstraňuje. Je to dobře. Jestli má ale fungovat líp i u nás, musejí vzít její zastánci na vědomí, že v Česku jsme prostě ostražití ke svatým válkám. Bez ohledu na to, jak moc svaté jsou.
Někteří bojovníci těchto válek nám tu ostražitost vyčítají. Dávají nám za příklad západní nadšení pro kampaně a změny, případně východní vlastenectví a ochotu za správnou pravdu padnout. Za sebe říkám, že mám českou nechuť k plamenným hurátažením rád.
