Probudit se z noční můry

V listopadu 1989 jela tehdy dvacetiletá Polly Jean Harvey do Západního Berlína navštívit své přátele a na vlastní oči mohla vidět, jak se hroutí zeď oddělující obě části města a symbolicky také dvě Evropy. O dvanáct let později – 11. září 2001 – ji už jako známou hudebnici přivedlo americké turné do Washingtonu, kde z okna hotelového pokoje vyděšeně sledovala hořící budovu Pentagonu. Britská zpěvačka má jednoduše zvláštní štěstí (anebo smůlu) být v klíčový okamžik na místech, kde se děje historie. Přesto dvě dekády své kariéry psala hlavně drásavé intimní písně sloužící jako bolavé vrty do vlastní duše. Teprve na aktuální desce Let England Shake se hrdiny jejích skladeb stávají lidé, které si kruté dějiny vzaly jako své rukojmí.

V říjnu 2008 uslyšela Polly Jean na britském rádiu BBC4 rozhlasovou hru o muži, jenž založil organizaci mapující po celém světě válečné hroby britských vojáků. „Hrdinu pronásledovaly hlasy mrtvých a on nemohl najít klid, dokud jim nepomohl,“ vzpomíná Harvey v rozhovoru pro britský deník Guardian. „V televizi přitom každý den defilovaly příběhy vojáků i civilistů z Afghánistánu a Iráku. Chtěla jsem se zaměřit na ně, na obyčejné lidi, kteří podobné věci zažívali na vlastní kůži v různých etapách dějin.“

Začala horečnatě studovat historii, psát básně volně inspirované bitvami první světové války a na následné desce pak poprvé ve své autorské kariéře dobrovolně vystoupila z příběhů svých textů a stala se pozorovatelkou se smyslem pro brutální detail.

Let England Shake vypráví o vojácích zakoušejících nelidská muka pro slávu hroutících se impérií, rozhodně to ale není deska jen o dávných bitvách. Příběhy ze zákopové války o Gallipoli (dnešní Turecko) jsou v rockové poezii PJ Harvey nosnou metaforou lidského údělu, který v románu Odysseus shrnul spisovatel James Joyce ústy svého hrdiny Štěpána Dedala v trefné větě: Dějiny jsou noční můra, z níž se snažíme probudit.

Když začala PJ Harvey před dvaceti lety chrlit své žlučovité zpovědi z alb Dry (1992) a Rid of Me (1993) do syrových kytarových riffů spojujících smutek blues a naléhavost grunge, oslavovali publicisté novou rockovou hrdinku odhodlanou postavit se zakořeněným stereotypům ženského popu, které hudbě dominovaly celá osmdesátá léta. Polly Jean ale nebyla punková riot grrrl, která by automaticky odhodila ženskost jako společensky vnucenou veteš. Její vyrovnávání se s vlastní tělesností bylo mnohem hlubší a plné kontradikcí.

PJ Harvey vyrostla v malé anglické vísce v Dorsetu v rodině kameníka a sochařky. Ačkoliv o svém osobní životě mluví jen velmi nerada, v rozhovorech často vzpomíná, jak se ve všem snažila vyrovnat svému staršímu bratrovi a jeho parťákům a se svou ženskostí se začala konfrontovat až na střední škole. Problematický vztah k vlastnímu genderu je jedním z důležitých klíčů k její ranné diskografii. Nejednoznačnost její veřejné osoby lavírující mezi radikální feministkou a éterickou nymfou sice byla částečně formou chytré manipulace s libidální ekonomikou hudebního průmyslu (v roce 1992 se objevila nahá na obálce hudebního časopisu New Musical Express, ovšem rafinovaně zády k fotoobjektivu), ale zároveň i vnitřním bojem s identitou ženy. Dvě následné desky To Bring You My Love (1995) a Is This Desire? (1998) odhalily její jemnější tvář (hudební i textovou), pořád ale stály na upřímně brutálních obrazech ženské sexuality příhodně vyjádřených názvem druhé z nich – česky Je tohle touha?.

S novým tisíciletím Harvey směřuje k rafinovanějším písničkářským postupům. Důkazem jejího autorského růstu je cenami ověnčené album Stories from the City, Stories from the Sea (2000), na kterém shrnula svou fascinaci New Yorkem. Dáma v černých brýlích stojící na fotografii z obalu desky na Manhattanu je konečně dospělá žena, třebas v některých písních ještě maličko pochybující a nejistá. Nabyté sebevědomí zužitkovala na další desce Uh Huh Her (2004), na níž sama nahrála všechny nástroje. Na následné, o tři roky mladší kolekci White Chalk se definitivně vzdaluje kytarám, desku místo toho zkomponovala na klavír, a zároveň se vrací do krajiny svého rodiště, ale už ne za svou nevyrovnanou zuřivostí, ale za křehkou krásou anglického venkova a dětskou imaginací.

Skladba Let England Shake, která dala jméno její aktuální studiové desce, si odbyla premiéru v televizní debatě politického komentátora BBC Andrewa Marra. PJ Harvey ji tam vloni v dubnu zazpívala jen s drnkacím nástrojem podobným citeře a smyčkou ze skladby Istanbul (Not Constantinople) od skupiny The Four Lads. Jejímu vystoupení ve studiu přihlížel i tehdejší britský premiér Gordon Brown, který si musel vyslechnout text obsahující verše jako „Nechť se Anglie zatřese, zatížena tichou smrtí“ či „Dny tančící Anglie jsou sečteny“. Byl to další z okamžiků, v nichž se kouzelně prolíná kariéra Polly Jean a velké dějiny – šéf Labour Party dva týdny na to prohrál volby a Britové rozčarovaní ze stavu ekonomiky i politické kultury poprvé v historii poslali do vládní koalice s konzervativci i Liberálnědemokratickou stranu.

Text písně s citací zmíněného poválečného šlágru odkazuje na traumatický zážitek z prohrané bitvy u Gallipoli, která odstartovala rozpad britského impéria. Poetické obrazy vojáků „padajících na bitevní pole jako kusy masa“ ale nemají za úkol jen evokovat národní sentiment či primárně žehrat na nesmyslnost války, u PJ Harvey jsou součástí hlubšího zamyšlení nad kostlivci dějin, které přechováváme ve svých skříních a které můžeme vypustit jen silou konkrétních příběhů. „Nechtěla jsem lidem říkat, co si mají myslet nebo cítit,“ říká k tomu PJ Harvey. „Chtěla jsem zůstat vypravěčkou.“

Tísnivé obrazy z bojiště, které dostaly hudební doprovod výrazně inspirovaný lidovou hudbou od Kambodži přes Rusko až k Indii, dostávají rozuzlení v předposlední skladbě celého alba Written on the Forehead, kde Harvey odkazuje k osvobozující síle ohně a tedy k tradici britského pohanství, jehož cyklický čas života a smrti, zkázy a obnovy, opětovného probuzení z nočních můr předchází novějšímu křesťanskému chápání dějin jako cesty ke spáse. Ještě jednoznačněji je to vystiženo v písni On Battleship Hill, kde PJ Harvey zpívá, že „země se vrátí taková, jaká byla“, nebo v poslední skladbě The Colour of the Earth, kde pohled na hromady bílých kostí dávno mrtvých vojáků připomíná, že čas je stejně brutální jako válka, ale spravedlivější.

Booklet alba i doprovodné klipy jsou v duchu zpěvaččiny fascinace pohnutými osudy lidí, kteří žijí v místech válečných konfliktů. Autorem chladných dokumentárních snímků je slavný válečný fotograf Seamus Murphy, který v posledních dvaceti letech pracoval ve Rwandě, Kosovu, Iránu či Iráku. Snímek sestavený z Murphyho krátkých filmů k písním z Let England Shake bude v létě objíždět filmové festivaly, České republice se ale vyhnou. Stejně jako Polly Jean Harvey na svém aktuálním turné (nejblíže bude v Německu). Je to velká škoda. Vidět tuto dámu na zatímním vrcholu jejích autorských sil by byl určitě zážitek.