Pravda je vždycky revoluční, říká francouzský spisovatel Édouard Louis

V novém románu Jak se stát jiným popisujete, jak jste se snažil změnit v člověka, který obstojí ve světě buržoazie, vyšších společenských tříd. Co bylo impulsem k jeho napsání?

Když jsem se v předchozích knihách vracel do světa svého dětství, snažil jsem se ho nazírat co nejpronikavěji – ukázat jeho pozitivní aspekty, různé podoby sdílení a solidarity, ale i násilí s ním spojené, jako jsou rasismus a homofobie. Nechtěl jsem dělat to, co se často očekává od literatury o neprivilegovaných vrstvách – přikrášlovat a mytologizovat jejich svět.

Když jsem teď psal o sobě a své cestě, chtěl jsem k tomu přistupovat stejně pronikavě, ukázat, jak může třídní přeběhlík trpět, ale zároveň během své transformace i ubližovat ostatním. Bylo pro mě důležité psát o sobě stejně nesmlouvavě, jako jsem psal o druhých.

Vaše cesta je v mnoha bodech kontroverzní. Nebál jste se odsouzení?

Ne, protože jsem se rozhodl trajektorii třídního přeběhlíka popsat co nejkomplexněji. Snažím se v knize třeba ukázat, že když jsem poprvé poznal vyšší kulturu, film, výtvarné umění, literaturu, jména jako Gus Van Sant, Nan Goldinová, Shakespeare, používal jsem tento kulturní kapitál, abych svou proměnu předvedl před svou rodinou. Chtěl jsem matce ukázat: já znám Guse Van Santa, a ty ne. Jsem něco víc. Dnes se za to samozřejmě stydím, ale zároveň se to symbolické násilí, které jsem páchal, snažím popisovat bez příkras.

Odsouzení se nebojím také proto, že věřím, že násilí nevlastníme, neneseme za ně vždy přímou odpovědnost. Násilí je něco tekutého, je to takový elektrický proud, který námi prochází, a já to násilí páchal, protože mě jako dítě ponižovali naopak rodiče: říkali mi, že jsem buzna, že nejsem dost mužný, že nejsem syn, jakého by chtěli. To proto jsem od nich později odešel a měl potřebu jim dokazovat, že jsem lepší než oni. Moje násilí bylo odrazem toho jejich a jejich násilí bylo odrazem homofobní společnosti, v níž žili. Násilí koluje mezi lidmi, a pokud ho takto budeme popisovat, myslím, že ani nejde nikoho odsuzovat.

Neemancipovala se ale vaše matka částečně i díky tomuto násilí, když konečně opustila vašeho otce?

Ne tak docela, matka nečekala na mě, aby začala žít; ještě než jsem se vůbec narodil, opustila jednoho muže, který jí ubližoval. Ale jak vyprávím hlavně v knize Boje a proměny jedné ženy, jedině to, že jsem z toho prostředí unikl, mi umožnilo zahájit s matkou dialog. Teprve když jsem se dostal do mnohem privilegovanějšího světa, poznal jsem ženy, které měly vzdělání, peníze, svobodu. A jakmile jsem se pak vracel domů, jevila se mi ve srovnání s nimi matčina nesvoboda nesnesitelná a říkal jsem jí: „Takhle přece žít nemůžeš, já vídám ženy, které žijí o tolik svobodněji!“ A to všechno k jejímu osvobození určitě přispělo.

Je pravda, že vztah mezi násilím a emancipací je někdy složitý. Sám jsem se mohl osvobodit jen díky násilí, díky tomu, že jsem celé dětství ve škole slýchal homofobní nadávky, jen díky tomu jsem odešel a neprožil stejný život jako můj otec nebo bratr, život v chudobě, na vesnici, s prací v továrně.

Někdy nás to, co nám ubližuje, zároveň osvobozuje; současně ale samozřejmě není možné si násilí idealizovat.

Násilí jste páchal i sám na sobě. Zoufalá snaha vymanit se ze světa vašeho dětství vás zavedla dokonce k prostituci. Podstoupil jste to všechno, a nakonec se vám podařilo uspět. Dnes ovšem cítíte nostalgii po chutích a vůních dětství. Kdybyste věděl, co vás během té třídní transformace čeká, udělal byste to znovu?

Nevím. Opravdu nevím. Faktem je, že jsem unikl chudobě, zdravotním problémům, které jsou s ní spojeny, nesvobodě.

Mému otci je padesát sedm a nemůže chodit, zničila ho práce dělníka v továrně a posléze metaře. Bratr umřel loni, v třiceti osmi letech, protože jako mnoho dalších zoufalých mužů na severofrancouzském venkově skončil jako alkoholik.

Tomu všemu jsem unikl a je to dobře. Ale zároveň chci v knize Jak se stát jiným ukázat, že navzdory tomu lze cítit nostalgii. Pocit, že jako třídní přeběhlík nejste nikde doma, ani tam, kde jste se narodili, ani tam, kam jste se dostali. Ta neukotvenost může vyvolávat velmi silný stesk.

Moje kniha není žádná success story, je to kniha o třídním násilí – to jsem chtěl prozkoumat. Nicméně je pravda, že kladu mnoho otázek, které zůstávají bez odpovědi.

Není tedy vaše integrita coby intelektuála z pracující třídy natolik narušená, že nejenže nikam nepatříte, ale je otázka, zda můžete být vůbec šťastný?

Někteří takoví lidé šťastní jsou. Můj nejbližší přítel Didier Eribon, který je též třídní přeběhlík a napsal o tom knihu, se za šťastného považuje a cítí onu nostalgii méně než já. Je to individuální.

Navíc je důležité, aby to, že o nostalgii mluvíme, nevedlo k nějakému vychvalování sociální nehybnosti. Každodenně vidím, jaká privilegia mají bohatí lidé, co všechno mohou, k čemu mají přístup, k cestování, četbě, normální stravě, nestrachují se tolik, že musí na konci měsíce zaplatit nájem. Všechny tyto běžné věci představují obrovská privilegia, a kdybychom říkali, ať každý zůstane, kde je, a nikam se nedere, bylo by to nesmírně kruté.

Existuje celý jeden buržoazní diskurz o neprivilegovaných vrstvách. Někteří spisovatelé a novináři líčí život chudých lidí jako krásný, opravdový, autentický. Ale to je pokřivený, mytologizující obraz, který se stává technologií reprodukce sociálního řádu. Lidem se naznačuje, aby zůstali, kde jsou.

Takže já se ve svých knihách snažím vyslovit oboje. Na jednu stranu jsou chválou útěku a třídní transformace a na stranu druhou ukazuji, jak je tato transformace složitá a bolestivá.

Vypadá to tedy, že násilí a bolest jsou nevyhnutelné…

Ale současně je třeba o utrpení a smutku, které taková transformace způsobuje, mluvit. I mlčet o tom může být druhem násilí.

Když vyšlo Jak se stát jiným ve Francii, potkával jsem spoustu lidí, kteří mi říkali, že jsou třídní přeběhlíci a chtěli o tom napsat, ale neudělali to, protože si mysleli, že jim to nepřísluší. Vídal jsem lidi, kteří mi říkali: „Učím na gymnáziu, snil jsem o tom, že budu učit na univerzitě, ale myslel jsem si, že to není moje místo, že jiní, privilegovanější na to mají větší nárok.“

Uvědomil jsem si, že je tady celý oceán bolesti z transformace, který nemá zastoupení v literatuře. Ve svých prvních knihách jsem líčil utrpení ovládaných tříd, v té poslední jsem chtěl vylíčit utrpení ztroskotanců, lidí, kteří z ovládaných tříd pocházejí, ale v novém světě ztroskotali.

Když jste vyrůstal na vesnici, říkali vám, že se chováte „jako holka“ a že se máte změnit. V Amiensu zase, že byste se měl naučit stolovat a nechat si spravit zuby. Není toto podstata sociální nehybnosti, tyto nároky, abyste vyhověl danému prostředí, a také nekomunikace mezi třídami?

Ano, je to tak, protože hierarchické sociální normy mají obrovskou moc. Jsme jim vystaveni od narození, takže není snadné se jimi nenechat formátovat. A ani uvědomění si nespravedlnosti a nesmyslnosti této hierarchie někdy nestačí, abychom se jí vzepřeli.

Dám vám příklad týkající se sexuality. V románu Panna Marie Květná Jeana Geneta je postava extravagantního gaye z Montmartru, který se převléká za ženu, tančí a zpívá ve flitrových šatech, všichni mu tleskají… A jednoho dne se vrací přes Montmartre domů a někdo na něj zakřičí: „Buzno!“ A on najednou pocítí hanbu, že je někým, koho je možné urážet. Přestože proti homofobnímu násilí každý den bojuje tím, že svou identitu otevřeně vystavuje, stejně se pak stydí. To, že pochopíme vztahy nadvlády, ještě nestačí k tomu, abychom jimi netrpěli. A u sociální hierarchie je to úplně stejné.

Z vašeho posledního románu vyplývá, že jste se představám buržoazie o správném životě nedokázal vzepřít ani vy.

Neztotožňoval jsem se s nimi na vědomé úrovni, ale neměl jsem sílu se jim postavit. To je také něco, co ukazuji v knize, tu disciplinační moc normy. Dnes už vím víc a na buržoazii útočím, ale tehdy to nešlo.

Nakonec jste po celkem dlouhé době, kdy jste hrál různé zvnějšku definované sociální role, napsal svou první knihu Skoncovat s Eddym B., kde jste naopak naplno přiznal, kdo jste a z jakého prostředí pocházíte. Připadá mi to odvážné. Vnímal jste to tak? Pokud máme při psaní usilovat o nějakou odvážnost, pak v tom smyslu, v jakém Michael Foucault mluví o odvaze k pravdě. Protože pravda je vždycky revoluční. Žijeme v nespravedlivém světě plném nerovností, byl jako takový utvořen, takže když se snažíme ho pravdivě popsat, je to vždycky destabilizující.

Simone de Beauvoirová je ve svém Druhém pohlaví revoluční, protože říká pravdu. Ukazuje pozici žen tváří v tvář mužským privilegiím ve společnosti. A my se musíme snažit hledat a ukazovat i další pravdy.

Když jsem psal Skoncovat s Eddym B., řekl jsem si, že všechno, co se sděluje jednoduše, dám pryč, a nechám v knize jen to, co se obvykle neříká. Nevím, jestli je to odvážné, ale pokusil jsem se posunout limity toho, co se říká veřejně a co ne.

Právě to Simone de Beauvoirové vyčítali: „Jak se s ženami zachází doma, jestli vaří a uklízí, to přece není veřejná záležitost!“ Ale ona svou knihou dokázala hranici mezi soukromým a veřejným posunout. Přiřadila k veřejnému to, o čem se tehdy nemluvilo. A já se ve svém psaní snažím o něco podobného.