Politici se dnes lidí bojí, říká odborník na krajní pravici Cas Mudde

Vyčerpaní jsme spíše my. Smířili jsme se s existencí silné krajní pravice. Považujeme to za normální, už nás to nešokuje. Faktem je, že v současné době se krajní pravice podílí na vládě v Maďarsku, Polsku, Itálii, ve Švédsku. Jejích volebních úspěchů je stále celá řada.

Na druhou stranu je pravda, že z čistě politického hlediska už vrcholu dosáhla. Ještě kolem takzvané migrační krize mezi lety 2015 a 2017 krajní pravice jasně určovala agendu. To se ale během covidu a pak války na Ukrajině změnilo. Již během pandemie krajní pravice v mnoha zemích oslabila; snažila se zaujmout proticovidovými protesty, ale agendu v žádném případě neurčovala. S válkou na Ukrajině ten proces pokračuje. Všechny dnes relevantní krajněpravicové strany zaujaly většinový, protiruský postoj.

Myslím si, že součástí evropské politiky ve 21. století krajní pravice je a bude. Ale jestli bude dominantní nebo ne, záleží spíše na chování ostatních stran.

Ta terminologie vychází z práce německého politologa Klause von Beymeho. První vlnu tvořily víceméně bezvýznamné pozůstatky bývalých fašistických stran a režimů po druhé světové válce. Zhruba v letech 1955 až 1980 přišla druhá vlna, kdy vznikaly pravicově populistické strany, které spojovaly staré s novým. Působili v nich lidé aktivní za fašismu třicátých a čtyřicátých let, ale i mladší ročníky. Zabývaly se nejen tématy minulosti, ale též soudobým odporem k urbanizaci, sociálnímu státu, přistěhovalectví. Často šlo o strany, které se objevily z ničeho, dosáhly dobrých volebních výsledků, ale během jednoho dvou volebních období zase zanikly.

Třetí vlna začala v osmdesátých letech. Hlavní tématem byla migrace a na scéně se objevili aktéři, z nichž řada funguje dodnes: Svobodní v Rakousku, Národní fronta ve Francii. Bylo to poprvé, co se hned v několika zemích najednou dostaly radikálně pravicové strany do parlamentu, v některých případech dosáhly dokonce dvouciferných volebních výsledků. Zůstávaly ale mimo hlavní proud, nikdo se s nimi nebavil.

A já tvrdím, že po roce 2000 začala čtvrtá vlna, jejímž důležitým katalyzátorem bylo 11. září 2001. Politika se tehdy posunula od socioekonomických otázek k otázkám sociokulturním. Radikálně pravicové ideje a osobnosti se výrazně přiblížily středovým stranám a jejich politika se stala mainstreamem. Mohli bychom si myslet, že se radikální pravice umírnila, ale data jasně ukazují, že ve skutečnosti se zradikalizoval hlavní politický proud.

Jádrem radikální pravice, která tvoří neliberální, ale stále ještě demokratickou část krajní pravice, je nativismus, tedy odpor ke všemu, co je považováno za nepůvodní. Nejde jen o etnické menšiny, ale také o „cizí“ myšlenky, jako je takzvaná genderová ideologie. Podpora nativismu skutečně klesá, hlavně proto, že mladší generace jsou inkluzivnější vůči etnickým menšinám, ženám i LGBTQ+ komunitě. Zároveň se ale mezi pravicově laděnými lidmi stal odpor ke všemu cizímu důležitější pro jejich politický aktivismus.

Máme spoustu dat, která ukazují, že lidé zastávající tyto postoje dříve volili kvůli socioekonomickým otázkám mainstreamovou pravici. Nyní upřednostňují sociokulturní témata, a proto volí pravici radikální.

S pádem komunismu začaly být v celé východní Evropě velmi aktivní nejrůznější americké křesťanské skupiny, které s vidinou zisku potenciálních věřících uzavíraly spojenectví s místními náboženskými aktéry. Křesťanské pravicové hnutí, které za tím stálo, se ale tehdy s tradiční krajní pravicí překrývalo jen částečně.

To se změnilo ve 21. století. Křesťanská pravice se celkově zradikalizovala a radikální pravice se zase kvůli islamofobii přiblížila ke křesťanství. Následkem toho dnes zažíváme koalici mezi zradikalizovanou křesťanskou pravicí, zradikalizovanou tradiční pravicí a samotnou radikální pravicí, která tomuto spojení začíná dominovat.

Částečně za tím stojí selhání tradiční pravice, která se v řadě zemí buď zhroutila, nebo převzala radikální politiku, jak to vidíme v USA či v Polsku. Naopak třeba u vás v Česku coby sekulární zemi mají takové aliance mnohem menší vliv.

Tím si nejsem jistý. Samozřejmě to přispívá ke zviditelnění a udržování jejich témat. Avšak úspěch radikální pravice spočívá spíše v tom, že se křesťanská i mainstreamová pravice zradikalizovaly. Stále častěji tak říkají a dělají to, co radikální pravice chce. Volební úspěch radikálně pravicových stran je proto zároveň menší než jejich ideologický dosah, protože jejich poselství šíří i jiní aktéři.

Pravicový populismus je založený na myšlence, že mluvíte za homogenní většinu, která je aktivně umlčována hlasitou a podlou menšinou. Průzkum za průzkumem zároveň ukazuje, že naprostá většina lidí říká, že podporuje demokracii; i když není jasné, co tím přesně myslí. Takže žádný politik nebude tvrdit, že je proti demokracii. Spíše bude říkat, že stávající systém demokratický není, a proto ho chce zásadně změnit.

Je tu samozřejmě rozpor – jak můžeme mít nedemokratickou politiku, když máme svobodné volby? Pro nativisty je to zčásti proto, že jejich pojetí toho, kdo patří mezi „nás“, nezahrnuje všechny občany, kteří mohou volit. To ale neříkají nahlas, protože by se tím ocitli za hranou zákona. Místo toho tvrdí, že skutečný národ k volebním urnám nedorazil.

Jakýkoli populismus je pro mě v rozporu s liberální demokracií. Na druhou stranu to, co Mouffeová nazývá levicovým populismem, je podle mě sociální demokracie, se kterou potíž určitě nemám. Naopak vnímám obrovský potenciál právě pro sociální demokracii staré školy, tedy to, co bylo před Tonym Blairem.

Problém je, že stávající sociálnědemokratické strany mají velmi špatnou pověst, protože si je asociujeme s mocí a škrty v nultých letech. Také je sociální demokracie stále příliš spojena s Blairovou „třetí cestou“ a cokoli nalevo od ní je vnímáno jako příliš radikální.

Jestli se chceme posunout dále, je důležité, abychom nejprve uznali všechny temné stránky sociální demokracie, jak byla v druhé polovině 20. století v Evropě praktikována. Nebyla tehdy sice na nadřazenosti bílé rasy, patriarchátu a heteronormativitě postavena explicitně, ale reálně tak fungovala. Základní jednotkou sociálního systému byla nukleární rodina, kde byl živitelem muž. A imigrace byla víceméně přijímána, ale hlavně proto, aby umožnila vzestup bílé pracující třídě po sociálním žebříku, což podtrhovalo ten rasistický aspekt.

S tímhle na paměti je nutné promyslet sociální demokracii pro 21. století, která by se těchto temných stránek vyvarovala.

Otázka návratu starého elektorátu je pro mě irelevantní především proto, že empiricky víme, že většina evropských voličů sociální demokracie neodešla ke krajní pravici, ale ke středopravým a zeleným stranám. A že většina bílé pracující třídy, která dnes volí krajní pravici, původně nevolila doleva, ale doprava.

Zároveň je důležité říct, že sociální demokracie není zájmovou skupinou určité třídy. Bílá dělnická třída je jen jednou z mnoha tříd. Sociálnědemokratický projekt by jí měl být otevřený, ale není to důležitější voličský segment než pracující ženy nebo lidé jiné barvy pleti.

Těžko říct. Od konce šedesátých let se společnost zásadně proměnila: změnila se podoba práce i hodnoty lidí a jejich role ve společnosti. Velká část našeho systému je ale stále nastavená tradičním způsobem a nejde s tím moc hnout.

Spoustu otázek okolo přistěhovalectví a multikulturalismu, které jsou pro radikální pravici klíčové, nelze vyřešit, protože významná část společnosti v tomto směru přijme pouze rasistickou politiku, kterou bychom neměli připustit. Jde nicméně stále jen o menšinu. Ostatní nemusejí být sami o sobě rasisté, jen mají pocit, že jim politici přestali naslouchat. Což je myslím hlavně problém komunikace a nedůvěry v instituce.

Přinejmenším by se politická rozhodnutí mohla mnohem lépe vysvětlovat místo toho, aby se například privatizace nebo delegace pravomocí na EU nijak nediskutovaly. Spousta lidí se pak cítí tradičními stranami zrazená a zanedbaná a v řadě ohledů mají pravdu. Je proto třeba větší upřímnosti.

Podstatný prvek vzestupu krajní pravice zkrátka spočívá v pociťovaném selhání tradičních stran. Částečně je ten pocit oprávněný, částečně je i vinou médií přehnaný. A do jisté míry vychází z nerealistických očekávání, která jsou důsledkem populistického Zeitgeistu, kdy i mainstreamové strany předstírají, že lze dělat politiku bez špinavých rukou. Politici se dnes bojí lidí natolik, že si netroufají věci prostě říkat na rovinu.