Počítejme i s nespočítatelným, říká socioložka vědy a technologií Tereza Stöckelová

Internet, neuronové sítě, mycelia… Proč dnes všude vidíme sítě?

Řekla bych, že největší roli v tom hraje prosáknutí internetu do našich každodenních životů. Když přišli sociologové Latour, Callon a Law počátkem devadesátých let s teorií sítí aktérů, byl to právě i pojem sítě, který měl pomoci k otřesení zažitých představ o povaze společnosti založených na dualitě struktura – aktér. To se však odehrálo před masovým rozšířením internetu, který silně pomohl všeobecné naturalizaci síťové logiky. Latour a Law se později pojmu sítě dokonce na určitou dobu zřekli, protože podle nich „vybil“ svůj kriticko-analytický potenciál, a začali hledat nové pojmy pro zachycení povahy dnešního světa, odvozené například od pohybu kapaliny či ohně.

Bude to určitě oboustranný proces. Vědci jsou různými faktory směrováni, aby zkoumali jevy a pojmy, které mají společenskou rezonanci, a na druhou stranu nové výzkumy a pojmy nejen ze sociálních věd či historie, ale také z věd přírodních postupně prosakují do společnosti a veřejného diskurzu.

Je ale otázka, jestli vůbec mluvit o myceliu v termínech síťovosti, jestli to není příliš reduktivní. Jestli naopak přemýšlet o myceliích není cesta, jak destabilizovat zmíněnou samozřejmost pojmu sítě.

Imaginace internetové sítě zdůrazňuje virtuální propojení a často upozaďuje materiální povahu našeho světa. Přitom i internet má svůj hmotný aspekt, především spotřebu energií a produkci elektronického odpadu, na což rádi zapomínáme. A právě podhoubí jsou velmi materiální, biologická, silně se v nich manifestuje metabolismus coby látková výměna makroživin i informační sondáž procesuálně pojatého, proměňujícího se prostředí.

Co pojmy sítě a podhoubí naopak spojuje a v čem jsou nejsilnější, je, že destabilizují jednoznačné subjekty, individuální aktéry, a přenášejí důraz na „více než lidská“ propojení, ze kterých teprve aktérství vzniká.

Dnes se pojem mycelia obvykle používá jako metafora altruistické aktivity, nového typu kolektivismu, symbiózy.

Z tohoto pohledu jsme vycházeli i v naší práci s Lukášem Senftem, která je inspirována vztahy mykorhizy mezi houbami a stromy či jinými rostlinami.

Nicméně, když jsme začali více číst odbornou mykologickou literaturu, zvláště práce Toby Kiersové, uvědomili jsme si, že se houby nemusejí vždy chovat symbioticky. Typů mykorhizních vztahů je celá řada, včetně tvrdě „tržního“ jednání ve smyslu strategického „obchodování“ s živinami, které si houba s rostlinou vyměňují.

Mimolidskou přírodu bychom měli brát vážně s její komplexitou a ambivalencí. Příroda nám určitě nenabízí jednoduchý klíč, jak být lidmi.

Druhá strana téhle otázky je, nakolik uplatňovat hodnotové soudy ve vztahu k mimolidské skutečnosti. Modernistické řešení je říct, že co není lidské, je mimo etiku. Pokud jsou subjekty výlučně lidé, potom také výlučně lidé mohou a musí nést za „své“ jednání odpovědnost. Jakmile ale vezmeme zvířata či rostliny vážně jako součást sítí aktérství a součinitele dění, pak je nemůžeme jednoduše vyvázat ani z odpovědnosti a normativních soudů.

Takové soudy ostatně známe z nemoderních kultur nebo evropského středověkého i renesančního práva. Dokumentovány jsou například procesy se zvířaty – třeba prasata, a nikoli jejich majitelé, byla souzena za vraždu. S aktérstvím, kde je vždy prostor pro rozhodování, jde zkrátka dohromady i otázka odpovědnosti, viny, dobra a zla.

Totéž platí pro umělou inteligenci. Bude zajímavé sledovat vývoj debaty o „dobré“ či „zlé“ umělé inteligenci, která bude čím dál autonomnější a lidmi pravděpodobně stále méně kontrolovatelná. Zavedeme softwarové polepšovny pro systémy strojového učení?

Moderní myšlení je založené na dualitě lidská jedinečnost versus technologie, lidská společnost versus příroda. To lidské je chráněno určitými právy a obtěžkáno povinnostmi. A když je lidská autonomie – ať už jako ontologická kategorie, nebo autonomie konkrétní osoby – nějak narušena, vnímá to moderní rozum jako nemoc, vyšinutí z normálu, poruchu.

Jenže čím dál více se ukazuje, že to „čistě lidské“ je velmi silný artefakt, který nám znemožňuje zkoumat a pochopit spoustu zásadních jevů. Jde mi například právě o výzkumy mikrobiomu, které ukazují, jak jsou lidská tělesnost i psychika zásadním způsobem podmíněny činností mikroorganismů v našich střevech.

To má mimo jiné důsledky pro kategorie jako svobodná vůle či odpovědnost, včetně třeba odpovědnosti za svou váhu. Pokud bereme vážně roli mikroorganismů coby prostředníků lidského metabolismu a trávení, nelze obezitu pojímat jako očividný důsledek přejídání a lenošení.

Stále ještě mluvíme o tom, že my lidé jsme „hostiteli“ mikrobů v našich střevech či jiných částech těla. Ve světle současných poznatků by přitom bylo na místě mluvit spíše o tom, že jsme to my lidé, kdo pobývá ve střevě planetárního mikrobiomu, který je mnohem početnější a odolnější než lidské formy života.

Předně je třeba říct, že pojem růstu, chápaného coby růst HDP, je bohužel pořád naprosto převládající kategorií nejen ekonomické, ale i politické debaty o stavu a vyhlídkách společnosti.

Koncept nerůstu pak vznikl coby provokativní antiteze a v prvních letech myslím dobře fungoval ve své radikalitě a krajní, šokující formulaci. Poměrně záhy ale narazil na vlastní limity, ať už jako analytické kategorie, nebo jako politického nástroje pro sociální mobilizaci – zkuste někoho mobilizovat pro negativní vizi „pojďme nerůst“, která odporuje běžné lidské zkušenosti, kde je růst nedílnou součástí života.

V článku, na který narážíte, si s kolegy nejprve všímáme málokdy tematizované podobnosti imperativů růstu a nerůstu: toho, že jsou oba velmi antropocentrické. Teoretici nerůstu se ptají, co my lidé můžeme udělat, abychom nerostli. Je to celé orientované na člověka, v centru je lidské jednání a rozhodování.

My naopak navrhujeme hledat pojem, který se nezříká růstu, a zároveň zahrnuje procesy „více než lidské“. Jde nám o sympoietický růst, česky sourůst, prorůstání.

V článku to promýšlíme na případu českého houbaření a ekonomie, produkce, obchodů, které jsou s ním spojeny.

Pobavilo mě nedávno vyjádření generálního tajemníka OSN Guterrese v souvislosti s tropickými vedry, že „ztrácíme kontrolu nad klimatickou změnou“. Jako bychom tu kontrolu někdy měli!

Očekávám, že v souvislosti s aktuálními klimatickými extrémy bude sílit mezinárodní debata o radikálních podobách geoinženýrství či klimatického inženýrství, jako je rozprašování aerosolů do atmosféry. Otázka zní, zda v tomto budeme schopni dojít globálního konsenzu, nebo to provede některá velká země na vlastní pěst. Každopádně by šlo o divoký experiment s nejistými dopady, který by rozhodně nevedl k nějakému znovunabytí kontroly lidstva nad klimatickou změnou. Možná ale dospěje klima do bodu, kdy lidstvu nezbude než i takto nejistý zásah zkusit.

S postupem technologizace společnosti, což je proces spojovaný s představou, že víc a víc věcí budeme mít pod kontrolou, zjišťujeme, že je tomu spíše naopak. Technologie sice kontrolu umožňují, ale zároveň vytvářejí další jevy a procesy, které nám zpod kontroly unikají. Což vede k pocitům hluboké nejistoty a frustrace.

Všichni v naší části světa jsme vychovaní v modernistickém étosu, že je žádoucí „mít věci pod kontrolou“ – a zároveň cítíme, že to vlastně nejde.

Chodit na houby je určitě dobrá věc. Jde o formu pobytu v krajině, ale i propojení, které jde napříč generacemi a sociálními třídami. Na houbařských fórech se často řeší etika sběru hub, praktická etika pobytu v lese. Velkou roli hraje logika daru, nejen sdílení samotných hub, ale též znalostí a informací. Když v lese najdete houbu, vyfotíte ji a pošlete do houbařské poradny, okamžitě dostanete odpověď, o jakou houbu se jedná, zda je jedlá či jak ji nejlépe připravit k jídlu.

V obecnějším smyslu potřebujeme naléhavě najít nový politický jazyk, který by odpovídal „novému klimatickému režimu“, jak říká Bruno Latour.

Současná situace, kdy politici dávají kategorické sliby, aby je vzápětí s odvoláním se na další novou krizi porušili, je neudržitelná.

Musíme si připustit, že žádný „nový normál“ ve smyslu konce dějin či klimatické a geopolitické stability nepřijde. Klimatická změna je příliš komplexní proces, sociotechnologický vývoj příliš turbulentní a svět příliš multipolární na to, aby klíčovými kódy veřejného prostoru mohly zůstat pojmy jako kontrola, bezpečí nebo předvídatelnost. Kdo s nimi operuje, napravo i nalevo, měl by nám být podezřelý.

Politickou, občanskou, ale i pedagogickou ctností se musí stát odvaha mluvit o nejistotách a experimentální povaze budoucnosti a ve svých strategiích musíme počítat s tím, že přijde i to, co nečekáme. Neumíme si to spočítat, ale v principu s tím počítat musíme. Klíčové je přitom, aby sdílení nejistoty bylo kolektivní a obhajitelně férové.

Na to houbařská socialita nestačí. Důležitá je role státu, stejně jako role mezinárodních institucí. Druhou stránkou přerozdělování bohatství bylo a zůstane přerozdělování rizik.