Proměna podle Latoura. Poučení z lockdownu pro pozemšťany

Latour nás obrací ke skromnosti, k lokálním vztahům propleteného systému živé planety, k prostředí, jež je po miliony let vytvářeno živými organismy, je tedy v jistém smyslu velmi artificiální, rodící se krok po kroku z nezměrného množství interakcí mezi mnoha generacemi aktérů, zdaleka nejen lidských.

Latour zemřel v říjnu 2022. V roce 2021 napsal text, který teď v českém překladu Markéty Jakešové vyšel v nakladatelství Neklid jako Kde to jsem? Poučení z lockdownu pro pozemšťany.

Tato útlá knížka nám může být blízká už tím, že nás přenáší do pražského bytu Řehoře Samsy, jehož příběh proměny ve hmyz se jako nit vine celým textem. Nezvyklé je, že hmyzí podoba představuje pro Latoura formu osvobození – stejně jako u covidového lockdownu, kdy jsme byli uzavřeni ve svých domovech a do značné míry odříznuti od světa, alespoň od světa běžných mezilidských interakcí, je to překvapivá, snad dokonce šokující perspektiva.

V jakém smyslu můžou být proměna v nestvůrný hmyz či uzavření se v dříve nebo později dusivém prostředí domova obklopeného globální virální hrozbou chápány jako osvobození?!

To, od čeho nás to osvobozuje, je – idea osvobození.

Latour dlouhodobě vystupoval proti člověku, který opouští zemi. Ať už v podobě cest do vesmíru, nebo náboženství: Latour je vysoce podezíravý k ideji božského, které není z toho světa, Ráje, o nějž máme usilovat, přičemž náš pozemský život je jen cesta k němu. Podezřelé mu ale byly i všechny „pozemské Ráje“, ideje pokroku, dokonalého systému, řádu, který zavládne na zemi a nastolí harmonii.

Harmonie a rovnováha tu už totiž vládnou, jen jinak, než jsme zvyklí si představovat – projevují se ve formě, kterou nazýváme životem a která je ve skutečnosti pouze tenkou blánou, „klimatizovaným“ prostředím Země, jež – a to Latour nepřestává zdůrazňovat – je z podstaty umělé. Nic na Zemi není „přirozené“, předem dané, vše je vytvořené miliony let působení živých organismů: od bakterií po lidi.

Že je prostředí, do něhož je život zasazen, tak přesně kalibrováno, není ničím zvláštní: je to proto, že jeho obyvatelé si ho přesně takto vytvořili, vrostli do něj, jsou do něj zavinuti.

Tato „artificiálnost“ je ale úplně jiná než umělost strojů a výpočtů – je prakticky přesně opačná, to „chyby ve výpočtech“, nepředvídatelnost, jedinečnost, proměnlivost, provázanost jsou základem života a v tom ohromném množství interakcí i vztahů tvoří křehkou, a přece robustní rovnováhu – tu jedinou, která pro nás představuje obyvatelné prostředí.

Latourovo myšlení je velmi zemité. Jeho psaní evokuje vůni hlíny (o níž víme, že je vytvářená koloniemi bakterií, jejichž well-being je klíčový pro naše přežití), obrací nás skutečně ke skromnosti, k lokálním vztahům, k prostředí tvořenému myriádami interakcí mezi myriádami aktérů.

To, proti čemu se Latour vymezuje, jsou zjednodušující, zplošťující modely, „konstrukce z drátů“, které představují pán a paní Samsovi zachycení a uvěznění ve svých rolích, které jim neumožňují svobodný pohyb: svobodný pohyb totiž neznamená cestu ven. Znamená ohmatávání, třeba tápavé, toho, co je kolem.

Řehoř ve svém hmyzím těle je mnohem blíž skutečné svobodě, protože instinktivně chápe, že linie úniku si člověk musí prokousat.

Latour zpochybňuje veškeré hranice, které jsme narýsovali, abychom zemi rozdělili a panovali. Všechny se totiž při podrobnějším zkoumání ztrácejí: všechny jsou propustné a proměnlivé.

Kde začíná a končí člověk obývaný bakteriálními kulturami, dýchající a trávící produkty dalších biologických aktérů, složený z prachu hvězd?

Mnoho z těch, kteří jsou nakloněni Latourovu postoji, se zalekne, když dojde na jeho zpochybnění samotných základů vědy. Latour byl dlouhodobě kritikem samozřejmého přijímání vědeckých pravd a nebudeme přehánět, když řekneme, že celý život věnoval úsilí zpochybnit systém vědy jako nového náboženství, proti němuž nelze vystupovat, pokud nechcete ztratit ochranu společnosti.

Mapa je zaměněna za území – tak lze ve stručnosti popsat jádro jeho postoje: karteziánská mřížka přiložená na Zemi, na její fraktálově se větvící linie, na její donekonečna ubíhající a unikající hranice pobřeží, je právě jenom přiložená mřížka, ne skutečnost – a odpovídá nastavení a limitům svých nástrojů, nikoli skutečnosti Země a zkušenosti života.

Zároveň však, i když vidíme, co je na naší dnešní situaci špatně – totiž ona přílišná odpoutanost, lehkost, monumentální ideje a ideologie, Duch, Ráj, Pokrok, Čistota, Růst ve smyslu ekonomického růstu, vedoucí k popření tělesnosti, související s celým tím aparátem, jímž jsme spoutali sexualitu a „ženskost“, ona notoricky známá obava z „chaosu“ – nelze se zcela ubránit pocitu, který sám Latour popisuje jako dušení.

Není jím vzývaný návrat k lokálním, v jakémkoli smyslu slova „sousedským“ vztahům idealizovaný? Jako by „vyšší“ systémy nevznikly i proto, aby se vyřešily neustálé sousedské neshody. Není občasné odpoutání se od hemživosti a nepropustnosti hmoty občerstvujícím zážitkem? Není nárok na univerzálnost vědění jistou zárukou domluvy a evoluce myšlení i vědění? Není touha po pokroku přirozeným postojem bytosti, která operuje s kolektivní pamětí v podobě historie? A konec konců – není současná technologie prostředím, v němž se rovněž vytváří komplexní pletivo vztahů, a nelze ji proto vydělit z pozemského dění?

Možná je pro nás skromnost brouka prostě nedosažitelná, jen z druhé strany. Smířit se s tím, že neznamenáme víc než mravenci nebo houby, se totiž příčí nejen lidské pýše, ale i lidskému pocitu odpovědnosti. Pokud jsme skutečně jako druh ovlivnili celoplanetární stav natolik, že mu říkáme antropocén, nemáme povinnost použít staletími tříbené nástroje intelektu, abychom přišli se skutečně inteligentním řešením?

Nezdá se mi však, že by bylo Latourovo myšlení neslučitelné s vývojem, že by nás ponoukalo k rezignaci na takové způsoby poznávání, jako je věda. Znamená to spíš, že i věda by měla být skromnější, méně panovačná.

Latour v textu, který je svým způsobem jeho závětí, předkládá radikálně jinou perspektivu nazírání na to, co je svoboda. Toto je konec velkých řešení odpoutaných od zmatku jednotlivostí. Uvědomme si, na čem všem jsme závislí, čím jsme, když se zbavíme všech konstrukcí, co a koho opravdu potřebujeme k přežití. Nic z toho není daleko a nepřijde to shora. Svoboda, kterou Latour vítá, je návratem domů. Vítejte zpátky v doupěti!