Článek
Zdálo by se, že „knížete Karla“ není potřeba českým divákům příliš představovat, protože jeho veřejný život je poměrně dobře známý. Přesto je snímek Můj otec, kníže objevný. O veřejný život se totiž Lila Schwarzenbergová příliš nezajímá (otcovu politickou kariéru ve filmu zastupuje především prolog zachycující část veřejného projevu Karla Schwarzenberga z roku 2014, v němž předpovídá Putinovu agresi na Ukrajině). Režisérka portrétuje svého otce hlavně – jako otce. Skutečným tématem filmu tedy vlastně není Karel Schwarzenberg sám, ale právě složitý vztah mezi otcem a dcerou.
Zpočátku je komunikace obou hlavních postav nesmělá, nejistá a divákovi je až nepříjemně z pohledu na dceru, která cosi hledá, aniž by přesně věděla co, a na jejího otce, jenž se rozpačitě podvoluje jejím režijním nápadům (kdy má například chodit po parku, protože je prý ve filmu příliš statických scén).
Štěpán Kučera je spisovatel a redaktor Salonu.
Postupně se ovšem společně s oběma smutnými hrdiny dostáváme do větší hloubky jejich vztahu. Dozvídáme se, jak těžké bylo pro Lilu vyrůstat v aristokratické rodině, která lpí na tradicích a větší důležitost přisuzuje synům než dcerám, o otcově odtažitosti a časté nepřítomnosti, o Lilině divokém dospívání i někdejší drogové závislosti, o hledání vlastní identity. A taky o rozvodu rodičů, matčině těžkém úrazu či vztahu k nevlastnímu bratrovi.
Lila Schwarzenbergová ve filmu hodně vypráví, zpovídána spolurežisérem snímku a autorem scénáře Lukasem Sturmem, a zároveň pokládá otázky svému otci. Ten odpovídá většinou stručně, často mlčí a občas dává najevo nelibost. Následně dcera i otec společně sledují natočený materiál, a právě tady je otcovo mlčení asi nejvýmluvnější – jako výraz neproniknutelnosti, jež znesnadňuje opravdovou blízkost.
Pravda je nakonec hojivá. Daňa Horáková napsala knihu o nelehkém vztahu s filmařem Juráčkem
Film Můj otec, kníže by šlo vnímat coby další příspěvek trendu, kdy emancipované ženy překreslují, nebo přinejmenším dokreslují zažité obrazy slavných mužů. V českém prostředí můžou být takovými příklady memoáry Jitky Vodňanské Voda, která hoří, popisující mimo jiné autorčin vztah s Václavem Havlem, anebo kniha Dani Horákové O Pavlovi, pojednávající o nelehkém soužití s filmařem Pavlem Juráčkem. Možná nejsmysluplnější je ale brát snímek Můj otec, kníže jako osobitý, osobní portrét jednoho rodinného vztahu, jako příběh cesty, na níž se lidé můžou míjet, i když třeba jdou stejným směrem.
„Ušli jsme kus té cesty společně,“ říká v závěru Lila Schwarzenbergová. A to stačí přinejmenším na dobrý film.
