Hlavní obsah

Blbenka a kostliveček. Eva Klíčová nad knihou vzpomínek Dani Horákové

25. 8. 2020, 10:00
Právo, Eva Klíčová, SALON

Mnohé deníkové a memoárové texty ctíme nejen jako literaturu, ale také jako zdroj interpretací doby, nad jejímž výkladem kdysi střežili svůj monopol komunisté.

Foto: archív, Právo

Daňa Horáková: O Pavlovi

Článek

Mezi literárně nejcennější svědectví o předrevolučních poměrech patří výbor z deníků Jana Zábrany Celý život, Otevřený deník Jana Vladislava, Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, Český snář Ludvíka Vaculíka nebo třísvazkový Deník Pavla Juráčka.

Není to ale jen ona podivná doba, kterou autoři uchopují do slov, jsou to také oni sami. Diviš, Zábrana, a hlavně Vaculík a Juráček pevně drží kontrolu nad svými autoportréty, tu vyvedenými v odstínech frajerských, jinde zase mučednických.

Zatímco zmíněné mužské výpovědi bývají chápány jako autentické a zároveň precizní, u podobně motivované literatury psané ženami to pravidlem není. Paměti „těch druhých“ – jako Flashky Evy Zábranové, Voda, která hoří Jitky Vodňanské a teď i kniha O Pavlovi (Torst 2020) Dani Horákové, někdejší manželky hvězdy filmové nové vlny Pavla Juráčka – jsou často provázeny soudy o „zahořklosti“ a „zhrzených milenkách“. Přitom tato ženská soukromá svědectví rozrušují mužský historicko-interpretační monopol vlastně stejně, jako to předtím udělali zmínění autoři ve vztahu k oficiálnímu komunistickému výkladu.

Šestatřicet metrů čtverečních

Geneze knihy O Pavlovi je spojena s pokračováním Juráčkových deníků z jeho mnichovských let, které se Daňa Horáková coby jeho tehdejší manželka rozhodla poskytnout nakladatelství Torst. Původně k jejich čtvrté části zamýšlela napsat pouze doslov, ten ale zmohutněl v knihu, přičemž její tematický záběr jde nakonec daleko za jedno nešťastné soužití dvou intelektuálů.

Horáková typem své osobnosti nastavuje hodnoticí perspektivu: pracovitá, jazykově vybavená, vynikající studentka a posléze doktorka filosofie (příznačně smíšené pocity vyvolává popis vztahu s jejím učitelem Milanem Machovcem, jenž se domníval, že je feminista, pro Horákovou byla však jeho přízeň až obtěžující). Autorčin pohled pak formuje a rozšiřuje i její badatelský zájem o raně středověké křesťanství a jeho mučednice.

Foto: archív nakladatelství Torst

Pavel Juráček a Daňa Horáková

Jejími knižními vzpomínkami projde zástup lidí hlavně z filmového, disidentského a emigrantského prostředí. Překvapivě může vyznít třeba kritický pohled na německou novou vlnu, jejímž představitelům (Fassbinder, Wenders, Herzog) těžko odpouštěla bohémství – což vyznívá v souvislosti s Juráčkovým alkoholismem a slabostí pro ženy řekněme trochu nespravedlivě. Neméně ale Horákovou dráždilo i jejich „levičáctví“, které jí stejně jako celým generacím českých opozičních intelektuálů splývalo s rigidním marx-leninismem a jeho východní praxí.

Magnetizujícím středobodem knihy však zůstává popis nezdařeného vztahu „Blbenky“, jak Juráček svou ženu oslovoval, a „Pavlíka“. Horáková si osobnostní nesoulad s Juráčkem vysvětluje rodinným zázemím. Zatímco sebe (podle všeho zcela právem) vnímá jako osobu cílevědomou a pořádkumilovnou, tedy jako geneticko-výchovný produkt své německé matky, pro Juráčka jsou určující jeho matka, chudá, udřená a o to obětavější a bezmezně milující, a absentující otec. Frustrace z ponížení sociálním původem a deficitem kulturního zázemí mohly být nepochybně spouštěčem Juráčkových sebepochybností a posléze problémů s alkoholem. Během četby pak nezbývá než přijmout odvrácenou tvář suverénního filmaře, jenž byl stejným dílem litující se narcis, manipulátor, tyran i alkoholik.

V očích Horákové navzdory ponižujícím letům soužití nicméně zůstává Juráček především géniem, Kafkovou reinkarnací, jehož scénáře k filmům Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon a autorské snímky Každý mladý muž, Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata z něj udělaly klasika.

Foto: archív nakladatelství Torst

Daňa Horáková a Pavel Juráček

Srpen 1968 ale bohémský sen utnul, přičemž svým sebereflexivním založením apolitický Juráček se paradoxně stal z filmařů tím nejpostiženějším. Jeho společenská destrukce je završena, když jej StB vypudí na pracovní vízum do západoněmeckého Mnichova (po několika letech se vrátí do Československa, kde zdevastovaný pitím a cigaretami v roce 1989 ve svých 53 letech umírá).

Láskou proměnit zrůdu

Pro Horákovou příběh lásky začíná v roce 1974, přičemž už seznámení předznamená povahu celého jejich vztahu: Horáková nejprve Juráčkovi ošetří poraněný prst – rachitická tělesná konstrukce „kostlivečka“ v ní opakovaně vzbuzuje pečovatelské pudy. Následuje návštěva vinárny, kde se prakticky nepijící Horáková otráví alkoholem (chtěla zaujmout) a ještě zaplatí celou útratu.

Pro Daňu Horákovou je Juráček „nešťastnej a krásnej“, zachraňuje národu génia, obětuje se, aby si sama sáhla na dno. Tento postoj představuje specificky rozvinutý „romantic relation“, tedy upínání se oběti domácího násilí na sporadické světlé chvilky vztahu, jak o tom mluví například forenzní psycholožka Ludmila Čírtková.

Hlavním zdrojem jejich příjmu je v době života v mnichovské garsonce na šestatřiceti metrech čtverečních její stipendium – na výzkum však Horáková nemá čas. Denně si brzy ráno přivydělává mytím schodů v celém bloku domů, shání další práci, stále píše, přes den ovšem ťuká do stroje jemňounce, aby nerušila mužův spánek, uklízí, vaří, nakupuje, zařizuje. A pořád je zamilovaná.

Foto: Milan Malíček, Právo

Daňa Horáková

Juráček naopak s jistým sadismem její úsilí podkopává, chová se sobecky, jednou někam zmizí, jindy dělá scény – například když Horáková uspěje s námětem k filmu Den idiotů německého režiséra Wernera Schroetera.

Neustálým terčem posměchu jsou vzývanému intelektuálovi také manželčiny silné brýle a nezapomíná ji varovat před ztloustnutím. Daňa je mu „zatraceně odolným spratkem“, kterého citově i ekonomicky vydírá a nezřídka napadá fyzicky – a stále jako by se mu nedařilo svou ženu zničit.

Juráček, který se odmítá učit německy a vším opovrhuje, si navzdory jejich sociální situaci dopřává spotřební komfort a ve dnech, kdy polehává zahleděn do International Herald Tribune, najde i chvilku na naříkavé a nenávistné deníky, puntičkářské, a přitom falešné záznamy o výdajích a sepisování pomlouvačných dopisů tchyni.

V tomto světle se pak nelze nedívat trochu jinak i na Juráčkovy předchozí deníky, případně na „hypnotický dokument“ Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků. Jakkoli se Juráček projevuje jako nevýslovně náročný na sebe i okolí, i to lze nakonec číst jen jako jednoduché manipulativní gesto, které o sobě ví, že bude čteno ohromeně nad tím, jak se filmový básník dokáže až nelidskou mírou trýznit.

A nepřekvapivě: Horáková se chová jako typická oběť, stále všemu ustupuje, chce mít klid, vyhovět absurdním nárokům křehkého tyrana. Juráčkův návrat zpět za železnou oponu je pro ni nakonec životní záchranou.

Foto: Libor Galia

Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.

Jak je možné, že se vzdělaná a úspěšná žena stane obětí psychického a fyzického násilí? A ovládnutá ekonomicky i sociálně zároveň nepřestane být nekritickou obdivovatelkou génia v úpadku – nejspíš už jen degenerujícího alkoholika? Juráčkovi k udržení „romantic relation“ stačí občas napsat „Blbence“ romantickou nebo literárně duchaplnou „ceduličku“ či načmárat „rozkošnou“ kresbičku – třeba svého nadprůměrně velkého penisu.

Jakkoli se nabízí podsunout všechnu odpovědnost samotným aktérům tohoto zoufalého svazku, do značné míry zde hrály roli společenské formativní předlohy, a to především ty literární: Daňa Horáková si byla role oběti nejen vědoma, ale romantizovala si ji identifikací s tradičními literárními vzorci: láska je jako „nemoc“, fatální poddání se „černému myslivci“, vzpomínána je Viktorka z Babičky Boženy Němcové – roli kardinálního mustru zde pak má Panna a netvor. Ono „láskou proměnit zrůdu“.

A na přijatelnost takového vztahu měly vliv i síly společenské. Například intelektuální a svobodomyslná, ale zároveň značně šovinistická komunita intelektuálů. Typ, který Horáková coby obrýlený pracant představovala, nebyl mezi těmito bohémy zrovna oblíben. Daňa těžce nese, když Vaculík ve Snáři naznačí její spolupráci s StB. A děsivě zní „přátelské“ rady, které jí dává filosof Ivan Sviták: „Proč ten Pavel tak příšerně chátrá? Cos mu udělala? (…) Tvůj úkol je mu sloužit, obětovat mu ten svůj miniaturní talentík. Koukni, co on dokázal. A cos dokázala ty? No? Nic. Holka, probuď se, ale rychle, nic lepšího než tenhle chlap už se ti nepřihodí. On vejde do dějin, ale po tobě nezbude ani potomek.“

Kniha O Pavlovi zachycuje tehdejší mocí zavržené intelektuály v čele s Juráčkem jako pokrytce ve věcech osobní svobody (jde totiž hlavně o svobodu mužskou), pánský klub povzbuzený sexuální revolucí k vizi muže jako nenasytného playboye a bohorovného tvůrce a myslitele, přičemž ženský ideál jim zakrněl v roli hospodyně a asistentky mužského úspěchu. Vzletný stereotyp, že „Pavel Juráček zemřel na normalizaci“, se po přečtení Horákové knihy jeví jako hodně abstraktní.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků