Nejsou malé bolesti. Sloupek Štefana Švece

Dobře si pamatuju, jak jsem si coby školák umiňoval, že v dospělosti nikdy nebudu vzpomínat na dětství sentimentálně. Nebudu říkat, jak bylo krásné, a nikdy k němu nepřipojím slovo „bezstarostné“. Utvrzoval jsem se, že nikdy nezapomenu, kolik prožívá dítě smutku, bolesti, strachu.

Čím jsem starší, tím víc obdivuju děti v tom, jak dokážou ve svém náročném světě přežít. Jejich starosti nejsou malé, jen my jsme okoralí a už nechápeme jejich opravdovost. Abychom je zvládli, museli jsme si nechat narůst citové brnění.

Když jsem byl malý, bál jsem se v metru. Při nastupování do vagonu jsem měl hrůzu z mezery mezi nástupištěm a dveřmi vozu. Myslel jsem na to, že mi jí propadne noha a při rozjezdu mě metro rozdrtí. Na eskalátorech jsem čekal, že schody, na konci vjíždějící kovovým hřebenem pod zem, mi zachytí tkaničku od boty, vtáhnou mě a celého rozkrájejí na krvavé ragú. Při cestách výtahem jsem čekával, kdy se kabina utrhne. Chystal jsem se vyskočit do vzduchu v naději, že tím zmírním pád. Po dešti jsem se hrozil, že zašlápnu na asfaltu šneka – všechny, co jsem viděl, jsem pečlivě přenášel do trávy.

Celé dětství jsem byl do někoho zamilovaný. Platonicky, takže žádná z těch spolužaček se to nikdy nedozvěděla. Ale láska to byla opravdová a rvala duši na kusy. A když jsme se stěhovali nebo loučili s dětmi na táboře, byl jsem dlouho zoufalý z toho, že se s kamarády už nikdy nepotkáme.

Nelekejte se, neměl jsem tragické dětství. Reálně bylo šťastné, až – ať mi ruka upadne – bezstarostné. Dnešní děti, které procházejí covidem, válkou za humny, stresem ze špatně nastavených přijímaček, rozpadajícími se vztahy rodičů, neurotickými tiky z obrazovek vypočítaných na to, aby se od nich nedalo odtrhnout, a nedostatkem pohybu v přírodě, to mají mnohem horší.

Nenechme se kolébat pohádkami o tom, jak hloupoučké problémy prožívají. To, že jsou děti roztomilé, neznamená, že jejich vnitřní svět není zatraceně drsný.