Na kulturní války jsem připravený, říká režisér Matěj Chlupáček

Je to doba těsně před velkým kolapsem. A z dnešního světa mám podobný pocit: že v té podobě, jak ho známe a žijeme, taky brzy skončí. Rok 1937 byl vrcholem architektury, podnikání a blahobytu, minimálně pro skupinku lidí, které ve filmu sledujeme, jak přicházejí ze Zlína pod Tatry budovat zbrusu nové baťovské město Svit.

Přípravou jsem strávil rok a půl. Na rešerších jsme spolupracovali nejen se scenáristou Mirem Šifrou, ale i s filmovým architektem Henrichem Borárosem. Mimo vizuální věci, které byly samy o sobě strašně zajímavé, protože Karfíkova architektura z třicátých let je něco unikátního, česká architektura se k takovému novátorství už pak nikdy nedostala, tak kromě této stránky mě nejvíc zaujal samotný baťovský svět a zejména jeho vztah k genderu, což je jedno z témat filmu. To, jak všechna ta striktní baťovská pravidla odrážela genderovou nerovnost tehdejšího světa.

Nesezdaní muži a ženy ve Svitu bydleli zvlášť, zvlášť trávili volný čas, byla určena večerka i prostory, kde se mohou navzájem seznamovat. Byl to bizarní svět stvořený čistě za účelem co největšího profitu továrny. A právě utopické baťovské město s až hysterickými pravidly se mi zdálo být ideálním prostředím pro hodně současný příběh o tom, co to znamená být normální.

Ta utopie musela jednou skončit, nebylo to udržitelné. Kdyby nevypukla válka, zapříčinil by to jiný vnější zásah. V mnoha ohledech Baťa až příliš předběhl svou dobu. Nicméně do filmu si bereme jeho myšlenky, ale moc se nechceme vyjadřovat k Janu Antonínu Baťovi samotnému. Není nijak jmenovaný a já třeba v postavě továrníka, který v druhé polovině přilétá soukromým letadlem ze Zlína na inspekci, vidím i otisky Donalda Trumpa.

Co pro nás naopak tématem bylo, je ten princip kolonizace: velká společnost z prosperujícího města přichází postavit kouřící fabriku a kolem ní obrovské sídlo někam pod Tatry, do kraje, který není vůbec industrializovaný – který je „čistým nic“.

Vše přirozené a původní má v našem světě své místo a nesmí se na to zapomínat. Proto film začíná záběrem na holčičku zpívající folklorní píseň, která je ale vzhůru nohama, abychom naznačili, jak moc ke všem těm baťovákům, kterým zpívá, nepatří. A potom se v půlce filmu dostáváme do bydliště jednoho z místních pracovníků, do takzvaně zaostalé vesnice. Očekáváme nejvíc stereotypní prostředí, záměrně to tak v pár záběrech i vedeme, abychom na konci sekvence všechno podryli a ukázali, že v tom původním se tady schovává čistá, nejsilnější pravda.

Chtěl bych věřit, že naše postavy nejsou ani napsané, ani vedené, ani zahrané černobíle. Mají mezi sebou konflikty, jejich zájmy se střetávají, ale snad bude divák u každé chápat, proč dělá, co dělá.

Myslím, že nejlíp je to vidět na hlavní postavě Heleny, manželky ředitele baťovské továrny ve Svitu, která celou dobu dělá jednu ohromnou chybu. Snaží se někoho, komu chce pomoct, osobu s nevyjasněným genderem, natlačit do svého světa, přesvědčit ji, že to, co ona pro ni pokládá za dobré, je skutečně dobré. Až v úplném závěru pochopí, že takový přístup není fér.

Ano, mám dojem, že určité typy extrémních progresivistických názorů vedou ke škatulkování věcí, které zaškatulkovat nejde. Nestrefuju se tím filmem do nikoho konkrétního, ale rád bych, aby diváci odcházeli z kina s dojmem, že nad určitými věcmi je potřeba přemýšlet individuálně a že je strašně důležité si poslechnout nejdřív druhou stranu, než začneme tvořit tu vlastní.

Právě kvůli těm tématům jsme chtěli, aby dialogy i herecký projev byly zcela současné, aby to působilo jako drama z roku 2023, které je jen zasazené do dobového kontextu. Všechny věci, které ve filmu jsou, by měly připomínat třicátá léta, ale mnohdy v nich najdete malé nepatrné aspekty z pozdější doby, platí to o materiálech u kostýmů i různých architektonických prvcích. Ani ruční kamera ostatně neodpovídá klasickému akademickému snímání, které se u dobovek obvykle používá.

Pokud se náš film snaží o genderu něco říct, tak to, že by si ho každý měl určovat podle toho, jak se cítí. Vůbec to nechci nikomu cpát, ale pro mě je ta diskuse daná tím, jak člověk, který ten problém řeší, vnímá sám sebe.

Scénář i verze střihu byly konzultovány s transgender komunitou a sám Richard Langdon, který ve filmu hraje transgender roli, je transgender i ve skutečnosti, scénář připomínkoval a my na jeho poznámky hodně dali. Samozřejmě by mě mrzelo, kdyby film někdo z tohoto okruhu, nebo z okruhu publicistů, kteří se tím zabývají, dezinterpretoval a nařkl nás, že útočíme na transgender lidi – ale i na tuhle debatu jsem připravený.

Určitě, ale to by mi vůbec nevadilo.

Důležité je to ve dvou věcech. Zaprvé to té postavě dává přirozené sebevědomí. Na vlastní pěst se rozhodne vyšetřovat, co se ve fabrice stalo. S pro mě sympatickou arogancí se nezalekne tlaků, aby toho nechala. Přispívá k tomu, že byla odmalička vychovávaná v prostředí, které je privilegované a které jí pravděpodobně mnoho překážek do cesty nekladlo.

Druhý aspekt je důležitý ve vztahu k manželu Aloisovi. To je naopak člověk, který musel velmi tvrdě pracovat, aby se dostal na ředitelské místo, a Helena tohle všechno z jeho pohledu lehkomyslně ohrožuje. Není schopná respektovat jeho obavy a všechny své zájmy staví nad ně.

Pro jejich vzájemný konflikt je ten třídní rozdíl zásadní.

Mám ji strašně moc rád! I když si uvědomuju, že je to komplikovaná postava, jež se občas ocitá na hraně a možná i za hranou diváckých sympatií. Sám vidím momenty, kdy chybuje, a mám radost, že projde proměnou a v závěru si uvědomí, v čem se mýlila.

Majestátnost hor byla důležitá pro ten střet mezi moderním a původním. Baťovci mají velké plány, jejich město už teď nepříznivě zasahuje do krajiny. Ale kolem jsou pořád hory a tvoří před tím vším štít. Jde o jakýsi pravdivý element.

Přímo v horách se ocitáme úplně na začátku, kdy jsou postavy ještě šťastné a myslí si, jak všechno dobře dopadne. A pak v okamžiku, kdy už vědí, že všechno dobře nedopadne – a projeví se tam čistá, pravdivá emoce, kterou v ten moment Helena cítí.

Zaprvé obsazení. Věděl jsem, že se ve filmu hodně mluví a nejsou to jednoduché rozmluvy a konflikty. Bylo důležité obsadit herce, kteří to ustojí a budou u toho autentičtí. Proto v Úsvitu nehraje nikdo extrémně známý, kdo tady čtyřicet let točí filmy. Jde o herce z artovějších filmů jako Eliška Křenková, herce spíš divadelní jako Miloslav König, nebo dokonce o neherce.

Druhou výzvou bylo, jak svět, který už dávno zanikl, přenést na plátno. Svit sice stále existuje, ale vizuálně je dnes baťovskému systému a architektonickému stylu tak vzdálený, že se tam nedal natočit ani jeden záběr. Jedinou použitelnou baťovskou lokací se stal Zlín, kde jsme točili scény z interiéru fabriky. Všechno ostatní jsme si museli postavit.

Mimo jiné tak vzniklo ve velké hale ve Slaném městečko s domečky v poměru 1:7, kde jsme všechny širší záběry točili ještě jednou. Je to princip známý z velkofilmů jako Star Wars nebo Blade Runner, v Česku to málokdo umí. Naštěstí náš supervizor Boris Masník takhle stavěl velké scény do filmu Parfém: Příběh vraha.

A pak jsme museli spojit všechny lokace dohromady. Třeba společenský dům tvořila exteriérová lokace na poli v Dřísech, kde jsme točili scény, které se pak kombinovaly s modelem. Dále jedna chodba v Otrokovicích. A nakonec Baťův památník ve Zlíně. Vytvořit z toho pomocí přesných úhlů jeden kompaktní pocit nebylo nic jednoduchého.