Učím se žít s ambivalencí. Albert Hospodářský natočil film Brutální vedro

Ve druháku na katedře dokumentu na FAMU jsem dělal krátký dokumentární portrét svého bratra. Dostat se k němu blíž byla pro mě velmi inspirativní zkušenost. A cítil jsem, že bych v tom rád pokračoval, ponořil se hlouběji.

Poté jsem s ním jednou zničehonic prožil situaci, kterou můžete vidět i v Brutálním vedru, kdy ho s nabídkou intimního styku na lavičce na autobusovém nádraží konfrontovala úplně cizí starší žena. Brácha byl najednou velmi nejistý, křehký, zároveň ale sympatický a živoucí. Ucítil jsem v tom potenciál pro dramatickou situaci. Tak jsem to sepsal a následně se na tu scénu začal přirozeně nabalovat zbytek příběhu.

Na počátku to byla vlastně dokumentární myšlenka, ale postupně se transformovala v něco daleko kontrolovanějšího, až je z toho hraný film. A takto se posunul i charakter hlavního hrdiny, který je výsledkem jakési extrakce těch bratrových rysů, co patří do světa, který jsme pro tu postavu společně vytvořili.

Cítil jsem se od něj hrozně daleko. Měl jsem dojem, že to, jak žije svůj život, je nebezpečné: že je závislý na technologiích, ať už sociálních sítích, nebo videohrách. Většinu bdělého stavu se přesouval do virtuálního prostoru a měl tendenci se tam schovávat. Tehdy jsem se cítil kvalifikovaný ho za to soudit. Vymyslel jsem si koncept, že ho vezmu na týden do divočiny a jediná technologická věc, kterou budeme mít s sebou, bude ruční kamera.

Samozřejmě jsem už na cestě ve vlaku zjistil, že je bratr úplně normální zdravý jedinec, který se akorát vyjadřuje a cítí věci jinak než já. Totálně se mi rozpadl koncept a ve finále se z toho stala jenom kolekce situací, kdy se v prostředí divoké přírody aktivně poznáváme.

Tehdy jsem nicméně objevil, že je v něm podstatná, hodně specifická, zřetelná informace, která je daleko čitelnější než u mě nebo u jiných lidí kolem mě. Cítil jsem, že je tam potenciál, aby ji dokázal zformulovat. A proto pak vzniklo Brutální vedro.

V prvních verzích scénáře byly dokonce ještě víc. Co jsem cítil z bratra, ale i ze sebe, bylo, jak extrémně složité je se v dnešním světě překlenout z dětství do dospělosti. Než člověk dojde do bodu zlomu, ve kterém by se měl vyvinout do něčeho konkrétního, čitelného a stálého, tak už je díky technologické hojnosti zaplaven neskutečným nánosem informací, možností a variací sebe sama. Může si prožít a vizualizovat téměř jakoukoli vizi sebe sama v kontextu světa. A pokud je člověk nejistý a křehký, je pro něj ohromně náročné se v jeden moment pro nějakou z nich rozhodnout a pak se jí držet.

Dnešní hojnost je více bolestivá než radostná, což je asi rozdíl oproti generaci našich rodičů, kteří přicházející možnosti brali čistě pozitivně. Ostatně určitý rozdíl je i mezi mnou a mým bratrem, který je o pět let mladší a do digitálního světa hojnosti informací byl lapen v ještě o dost nižším věku než já.

Divák by měl mít možnost si to interpretovat, jakkoli potřebuje, ale já ten kus Slunce beru jako jednotící prvek, sdílený problém, který determinuje postavy v tom světě. Všech se to dotýká, někdo tomu podléhá silněji, někdo méně a někdo se tomu vyhýbá úplně. Je to pro mě zástupný bod pro jakýkoli z větších pohybů, ať už společenských, nebo přírodních, které teď existují v naší realitě.

Ale abych byl úplně upřímný, v prvé řadě to pro mě byl filmový prvek. Cítil jsem potřebu dostat do scénáře nějakou stylizaci, která nám umožní se na sledovaný svět podívat víc z dálky a vnímat to celé víc jako příběh, jenž je přiznaně fiktivní, konstruovaný, který se nesnaží předstírat, že je dokumentární.

Než jsem šel za vámi, byl jsem se podívat na poslední projekci, kterou mi uspořádali na FAMU, abych zpečetil, že je to hotové a že tam nic nechybí. Můj dojem z filmu se v celém průběhu jeho vzniku proměňoval. A dnes jsem měl pocit, že nejpodstatnějším tématem je v něm snaha evokovat pocit úzkosti a nejisté budoucnosti. Ať už v té osobní rovině v podobě přechodu z dětství do dospělosti, nebo v kontextu světa, ve kterém žijeme.

Myslím, že ano. Aspoň v mém okolí je to věc velmi přítomná. Byl bych ale rád, kdyby konec filmu v člověku zanechal pocit, že se to dá přijmout, že se s tím dá nakládat, že se přesto dá žít s nadějí a vírou, že se věci ustálí, pojmenují a že najdeme způsob, jak přežít.

Můj pocit ze současnosti je vlastně ambivalentní. Protože realita našeho světa ve mně sice vzbuzuje úzkost, ale zároveň je to realita v mnohém radostná a velmi pohodlná. Nevzpomenu si na nic, co by mi bylo ve světě, ve kterém existuju, odpíráno. Ale taky mám nezapuditelný pocit, že se nějaká velká epizoda právě uzavírá.

Já aktivista nejsem, nedělám žádnou činnost, díky které bych si tak mohl říkat. Cítím spíš nemožnost věci pojmenovat, uchopit, správně si je zpřelámat, aby odpovídaly přesvědčení, které bychom rádi měli nebo na kterém bychom se rádi ustálili. I kvůli informačnímu zahlcení a hojnosti je pro mě těžké se ustálit na jakékoli specifické vizi budoucnosti, už proto, že si ty informace často protiřečí.

Zároveň lidem, kteří se aktivismu věnují, rozumím. Několik jich znám důvěrně. Chápu jejich motivaci. Jen na mě prostě má například klimatická krize emočně jiný dopad než na ně. Oni mají jasnou vizi, jak se s tím vyrovnat, potřebují jít do akce a fyzicky zakročit. Je to jejich způsob, který respektuju, ale není to způsob můj. Já se učím žít s ambivalencí.

Já jsem, mimo jiné kvůli natáčení Brutálního vedra, FAMU nedostudoval. Ale i tak docházení na dokumentární katedru hodnotím jako velmi pozitivní zkušenost. Pochopil jsem, že ty věci, co mi vzniknou pod rukama, můžou být hybridnější, že inspirace může přitékat z různých zdrojů a že se nemusím omezovat nějakými vnějšími měřítky. Bylo to tvořivé, divoké prostředí plné inspirativních lidí. Nedostudoval jsem ne proto, že bych tam nebyl šťastný, ale protože jsem cítil, že jsem došel, kam jsem potřeboval. Co se týče FAMU jako celistvé instituce, je ale i co zlepšovat.

FAMU se podle mě někdy příliš snaží aspirovat na úspěchy ve vnějším filmařském světě, a proto má tendenci preferovat studenty, kteří mají ambice a sebedůvěru a jsou schopni tvořit rychle, hlasitě a zodpovědně filmy, které zapadají do obecné představy, jak by filmy měly vypadat. Jenže pak můžou zanikat hlasy třeba i talentovanějších lidí, kterým to jen trvá déle, jsou tišší nebo nejistější. Tady by se ta škola asi mohla posunout k lepšímu.

Za mě by bylo ideální, kdyby se z FAMU podařilo vytvořit laboratoř, kde se opravdu dá po dobu pěti let aktivně a svobodně experimentovat, pohybovat se na všech extrémech toho, co znamená psát a točit filmy, pracovat s obrazem, se zvukem nebo se střihem. Aby se studenti po pěti letech měli možnost ohlédnout za sebe a vidět celou škálu věcí, o které se pokusili a ze kterých si vybrali, co jim je nejblíž a v čem jsou si dostatečně jistí, aby potom pokračovali sebevědomě dál ve filmařském světě, který je z podstaty hrozně dravý, nebezpečný a děsivý.

Abych byl úplně konkrétní, myslím si třeba, že by nebylo špatné omezit možnost soutěžit se studentskými filmy na festivalech a přehlídkách. Mohl by tak vzniknout prostor pro svobodnější a kreativnější dialog mezi studenty.